Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Nelson Horatio

Zařazeno: iReferaty.cz > Životopisy > Nelson Horatio
 
Osobnost: Nelson Horatio
Datum vložení: 16.4.2006
 

 

Horatio Nelson se narodil 29. září 1758 v rodině reverenda Edmunda Nelsona, na pobřeží Severního moře v hrabství Norfolk. Byl třetí nejstarší z celkem osmi dětí. V deseti mu zemřela matka. Podle dohody a tehdejšího zvyku se měli o dvě nejstarší děti postarat dva bratři Nelsonovy matky. Z nejstaršího bratra stal se díky tomu úředník. Nelson se ve svých dvanácti letech rozhodl stát námořníkem, a tak byl poslán za druhým strýcem, Mauricem Sucklingem, který byl v té době námořním kapitánem. 1. ledna 1771 ve svých dvanácti letech a třech měsících, byl Horatio přijat v hodnosti podporučíka na loď Raisonnable.

Než odešel k námořnictvu, navštěvoval Horatio krátce základní školu v Norwichi a potom studoval rok na soukromé škole v North Walshamu. Dalšího vzdělání se mu už nedostalo, ale byl na tom stejně jako většina námořníků i důstojníků.

Roku 1773 se Nelson zúčastnil polární expedice pořádané anglickou Akademií věd. Expedice skončila neúspěšně, ale lodím se podařilo vyváznout z ledových ker a vrátit se domů. Horší výpravou byla pro Nelsona plavba do Východní Indie, kam se vydal hned po svém návratu. Odplul tam na fregatě Seahorse (Mořský koník) a plavba trvala osmnáct měsíců. K jejímu konci však Nelson těžce onemocněl malárií a dočasně ochrnul. Musel být naložen na fregatu Dolphin a odvezen do Anglie. Plavba domů od ústí Gangy trvala 6 měsíců. Mladý Nelson trpěl po celou cestu depresemi.

Po půl roce, 9. dubna 1777 složil Nelson důstojnické zkoušky a stal se poručíkem. Nelson předložil komisi doklad, že už mu bylo dvacet let, ve skutečnosti mu bylo málo přes osmnáct. Zkoušky však udělal a byl přijat jako druhý poručík na fregatu Lowestoffe.

V té době se dělily lodě (především válečné) do několika tříd:

Lodě 1. třídy:
Více než 100 děl
2000-2600 tun výtlak (výjimečně 3000 až 3500)
posádku tvořilo 800 až 900 mužů

Lodě 2, třídy:
98-90 děl
2000 tun výtlak
zhruba 750 členů posádky

Lodě 3. třídy:
80-74-60 děl
2000-1300 tunvýtlak
550 mužů

další třídy:
50-20 děl
1000-550 tun výtlak
350-160 mužů

Mezi nižší třídy pak patřily například fregaty, které měly protáhlý trup, díky čemuž byly velmi rychlé a byly používány hlavně při průzkumných akcích. Byly vyzbrojeny maximálně čtyřiceti děly. Dalšími zástupci menších lodí pak byly korvety, šalupy, brigy, strážní lodi, dělové čluny a kutry, které plnily pomocné úkoly.

V roce 1778 zemřel Nelsonův strýc Suckling, který ho dosud podporoval v postupu. Loď Lowestoffe byla odvelena k Západní Indii, přesněji na Jamajku. Díky kulminaci války mezi Anglií a Francií se naskytovala možnost jak zbohatnutí z kořisti z nepřátelských lodí, tak rychlé smrti v boji. Nelson byl přeložen na vlajkovou loď pod vedením admirála Parkera v hodnosti třetího poručíka. Díky tropickému podnebí a válce se stal během tří měsíců prvním poručíkem.

V červnu 1779 byl Nelson jmenován kapitánem fregaty Hinchinbroke. Nelson se k tomu sám vyjádřil: „Obdržel jsem toto jmenování jenom díky tomu, že byl zabit kapitán lodi, a toužebně doufám, že až nastane čas, abych odešel z tohoto světa, opustím ho stejnou cestou jako on.“ Jeho přání se mu nakonec vyplnilo.

Už od roku 1774 podnikala Anglie vojenské akce proti svým koloniím v Americe. Vše se vyvíjelo pro Anglii nepříznivě, a tak napadlo někoho z Admirality, získat jako kompenzaci za ztrátu Severní Ameriky Ameriku Jižní.

Plán byl takový, že u pobřeží dnešního Hondurasu se vylodí pěší oddíl anglických vojáků, potlačí odpor Španělů a vydá se proti proudu řeky San Juan a zmocní se stejnojmenné pevnosti. S její podporou se měli dostat až k jezeru Nikaragua, odkud řeka vytéká. Pak měli překonat úzký pás pevniny a dostat se k Tichému oceánu. Nelson se měl na akci podílet pouze jako přepravce vojáků k pobřeží. Akce selhala kvůli špatné organizaci. V řece bylo v té době málo vody a čluny se často musely přenášet. Nepodařilo se najmout Indiány jako pomocnou sílu a pomoc neposkytl ani místní guvernér.
Po doplutí k ústí řeky San Juan se Nelson rozhodl přidat k expedici. Velel útoku na malou pevnost na řece. Pak začaly deště a s nimi se zhoršil zdravotní stav mužstva a vypukla epidemie žluté zimnice. I Nelson onemocněl a musel být dopraven k pobřeží. Den nato byla dobyta pevnost San Juan.

Z 200 mužů z Hinchinbroke jich po skončení expedice zůstalo naživu pouze deset. Britové ovládali pevnost San Juan pouze pět měsíců. Z celkových 1800 mužů se vrátilo živých a nezraněných pouze 380. Nelson se vrací do Anglie na fregatě Lion a doplouvá tam 24. listopadu 1780.

V srpnu 1781 byl Nelson jmenován kapitánem fregaty Albemarle a odplul ke břehům Kanady. Zde se na plese zamiloval (ve 24 letech) do 16-leté krásky a chtěl kvůli ní odejít ze služby. Ona jeho lásku neopětovala, a tak odplul.

Nelsonova fregata byla převelena do eskadry admirála Hooda. Válka s Amerikou skončila a Nelson se s eskadrou vrátil do Londýna, kde byla posádka Albemarle rozpuštěna.

Po rozpuštění posádky v roce 1783 se rozhodl Nelson cestovat. Vydal se do Francie, kde se chtěl naučit francouzsky. To se mu však nepovedlo, protože se opět zamiloval, a to do anglické dívky, svatba se však nekonala, protože byl nakonec odmítnut. Tím skončil jeho pobyt a pokus o naučení se francouzštiny. Vrátil se do Anglie. Zde se pokusil kandidovat do parlamentu, protože však neměl dostatek vlivných přátel, jeho pokus skončil krachem. Toto dvojité zklamání jím otřáslo, ale náladu mu zlepšilo jmenování kapitánem na lodi Boreas, která plula do Západní Indie.
Zde se Nelson dostal do sporu s admirálem Hughsem a místními obchodníky. Už od dob Cromwella platila Navigační akta, která stanovila, že obchod s anglickými koloniemi se bude uskutečňovat pouze na lodích postavených v Anglii a jejich posádky musí být ze tří čtvrtin z britských poddaných. Po osamostatnění se USA staly cizí mocností a obchod s nimi spadal pod Navigační akta. Za celou dobu kolonizace USA se však obchody tak zaběhly, že teď je nikdo nechtěl měnit a všichni se chovali, jako by Navigační akta neexistovala.

A na to Nelson upozornil nejdřív Hughse, a když ten nic nedělal, tak i jeho nadřízené. Odmítl se řídit Hughsovými rozkazy, za což mohl být souzen, Hughs však nepodal žalobu. Tu však na něj podali místní obchodníci a plantážníci a chtěli po něm 4000 liber šterlingů jako odškodné za škody, co jim svou akcí způsobil. Nakonec se Nelson ze všeho dostal, hlavně díky Londýnu, kde se rozhodli zasáhnout proti nedodržování zákonů. Nelson tedy vyhrál, ale zároveň si znepřátelil mnoho vlivných osobností.

To mu zrovna v tu chvíli nevadilo, protože se ženil. Bral si Frances Herbertovou-Nisbetovou, mladou vdovu s pětiletým synem. Svatba se konala v březnu 1787. Za tři měsíce odplul do Anglie. Manželku nevzal na svou loď, ale poslal ji obchodní lodí.

V roce 1787 byla odvrácena hrozba války, a tak byla posádka jeho lodi rozpuštěna. Usadil se proto s ženou a nevlastním synem na pevnině. Žádal nesčetněkrát admiralitu, aby mu přidělila loď, jeho přání však nebylo vyslyšeno, hlavně kvůli novým nepřátelům, které si udělal při akci s Navigačními akty.

Až v roce 1793, po vypuknutí války Anglie s Francií mu byla přidělena loď a poprvé velel řadové lodi (víc než fregata). Nelson získal loď Agamemnon.

Válka Anglie s Francií

Válka byla vyhlášena 1. února 1793. Jako záminka posloužila poprava
Ludvíka XVI.

Napětí se zostřovalo od Velké francouzské buržoazní revoluce v roce 1789. V podstatě šlo o to, kdo získá nadvládu nad světem. Hned po vyhlášení války začala Anglie budovat protifrancouzskou koalici. Uzavírá smlouvu s Ruskem, Pruskem, Rakouskem, Holandskem, Hessenskem-Kasselskem, Neapolskem a Sardinií. Spojencem se stalo i Španělsko, které se bálo o svou monarchii.

I ve Francii propukla kontrarevoluce, jejíž centrum bylo v Toulonu. Povstalci místo obsadili a předali do rukou Angličanům a jejich spojenců. Flotila se tak pod vedením admirála Hooda bez boje zmocnila jedenatřiceti řadových lodí a patnácti fregat plus opevněného přístavu. Admirál vše převzal „do zástavy jménem Ludvíka XVII“. Podle royalistů byl právoplatným dědicem koruny syn popraveného Ludvíka XVI – Ludvík Karel. Ten však zemřel ve vězení v Templu v roce 1795 ve věku deseti let.

Po obsazení Toulonu byl Nelson vyslán do Neapolského království pro posily. Zde se poprvé setkal s britským vyslancem sirem Williamem Hamiltonem (63 let) a jeho ženou Emmou Hamiltonovou (28 let). Posily pro admirála získal poměrně snadno a rychle. Přesto se však Angličanům Toulon udržet nepodařilo. Odpluli s třemi francouzskými řadovými loděmi a devět jich spálili. V Toulonu zůstalo 15 nepoškozených lodí a mnoho fregat a korvet.

Dobývání Toulonu se účastnil i čtyřiadvacetiletý kapitán Napoleon Bonaparte, velící dělostřelectvu. Po osmačtyřiceti hodinovém útoku nastoupila pěchota a s ní už Bonaparte v hodnosti majora. V březnu následujícího roku (1794) Bonaparte velí francouzským jednotkám v Itálii, už jako brigádní kapitán. O pět let později, roku 1799 se s Nelsonem setkají v Egyptě.

Po ztrátě Toulonu se admirál Hood rozhodl dobýt Korsiku a vybudovat zde britskou základnu. Po obléhání, kterého se aktivně zúčastnil i Nelson, získali Angličané pevnost Bastiu i Calvi. Při obléhání Calvi udeřila dělová koule obránců do valu před Nelsonem a odletující střepy ho připravily o pravé oko.

Admirál Hood byl odvolán za kritiku admirality ze své funkce a na jeho místo nastoupil John Jervis který dorazil k eskadře v listopadu 1795.
Situace se pro Anglii nevyvíjela výhodně - v roce 1795 vystoupilo Holandsko z protifrancouzské koalice. Hned vzápětí se k Holandsku přidalo i Španělsko a opět se vynořila hrozba válečného konfliktu.

Díky svým vztahům ke královské rodině v Neapoli se Emma Hamiltonová dověděla o španělském rozhodnutí vyhlásit Anglii válku a včas o tom informovala Londýn. Admirál Jervis dostal roku 1796 rozkaz vyklidit Korsiku a přesunout se k Gibraltaru, kde bylo loďstvo kryto pevností ze břehu.

14. února 1787 narazila anglická flotila patnácti řadových lodí pod velením admirála Jervise na španělskou přesilu. Ke střetu došlo u mysu Sao Vicente, nejjižnějšího výběžku Portugalska. Španělé byli rozděleni do dvou oddílů a Jervis se rozhodl zaútočit na větší skupinu a doufat, že ji přemůže dřív, než dorazí druhá. Jervis prováděl složitý manévr, když se najednou třetí loď od zadu odpojila z formace a sama zaútočila na vlajkovou loď španělské formace Santisíma Trinidad, největší loď své doby se 130 děly. Tou lodí byl Captain se 74 děly a kapitánem Horatiem Nelsonem. Kdyby nezasáhl, hrozilo, že by španělské lodě unikly, takhle však porušil přímý rozkaz. Admirál Jervis však pochopil význam Nelsonovy akce a nařídil dalším lodím za Nelsonem, aby ho podpořily. Nelson zde provedl tzv. „Nelsonův most“ – manévr, při kterém se z jedné dobyté lodi přesune na druhou cizí loď.

Po úspěšné akci byl Jervis povýšen na hraběte, Nelsonovi byl udělen rytířský kříž bathského řádu z kterého plynulo právo na užívání šlechtického titulu. Nelson byl povýšen na kontraadmirála ve 39 letech.
Roku 1797 vypuklo v anglickém loďstvu povstání, pod vedením Richarda Parkera. Povstalci požadovali zlepšení podmínek ve službě. Byli však poraženi a Parker byl popraven oběšením na ráhně. Nelson uznával, že je potřeba zlepšit podmínky služby, která teď za války byla často nedobrovolná, zároveň ale podporoval potlačení vzpoury, protože považoval za nezbytné dodržovat kázeň v loďstvu.

Ke flotile se dostala zpráva, že do Santa Cruz míří španělské galeony naložené zlatem. Nelson dostal rozkaz postavit se do čela výpravy, která se měla údajného pokladu zmocnit. Když však dorazili k Santa Cruz na Tenerife, byly lodě zakotvené pod ochranou pevnosti. Nelson se rozhodl na pevnost zaútočit i přesto, že foukal nepříznivý vítr a nemohl využít překvapení. Angličané byli poraženi a Nelson v boji utrpěl těžké zranění. Kartáčový náboj mu rozdrtil pravou ruku a nebýt jeho nevlastního syna Josiaha Nisbeta, který ho obvázal a odtáhl pryč, byl by zemřel.

1. září dorazil Nelson na fregatě Seahorse do porsmouthského přístav, kde se setkal s manželkou Fanny. Cestou trpěl depresemi, protože se obával, že bude pro své zranění vyřazen z aktivní služby.

Nelson byl v Anglii přivítán jako hrdina. Bolel ho pahýl jeho ruky, která byla špatně ošetřena a chtěl se vrátit do aktivní služby. To mu bylo umožněno a 28. března 1798 vstoupil na palubu řadové lodi Vanguard.

Ve všech větších francouzských přístavech se formovaly flotily lodí obsazené pěchotou a připravené i na dalekou cestu. Nikdo však nevěděl, kam mají plout. V úvahu připadala Sicílie a Neapol, Portugalsko nebo výprava do Západní Indie, možné bylo i vylodění se v Irsku a přímý útok na Anglii.

Lodě vypluly ve stejnou dobu jako Nelson, který měl zjistit, co se děje a kam mají Francouzi namířeno. Po dvou dnech ho však zastihla bouře a na jeho vlajkové lodi zlomila přední stěžeň a dvě ráhna. Během čtyř dnů byli schopni opravit loď do plavby schopného stavu. Na předem domluveném místě se setkal s kapitánem Troubridgem, který mu předal rozkazy „zajmout, potopit, spálit nebo jinak zničit nepřátelské loďstvo“, jakmile bude mít příležitost. Nelson ale stále ještě neměl nejmenší tušení, kam se Napoleon vydal. Situaci mu ztěžovala ztráta fregat používaných běžně k prozkoumávání „terénu“. Jejich velitel totiž usoudil, že se Nelson po bouři vrátí k Gibraltaru a rozhodl se tam na něj počkat.

Poté, co nejdřív propátrali Neapol, Sicílii i Maltu se vydali do Egypta. Napoleon už však věděl, že ho Nelson pronásleduje a zvolil proto jižnější a delší cestu. Nelson se tak do Egypta dostal před ním, a když ho tam nenašel usoudil, že jsou Francouzi na Sicílii a vydal se tam. Díky silnému protivětru tam dorazil až 19. července. Zde doplnili zásoby, které jim na přímluvu Emmy Hamiltonové poskytla neapolská vláda. Pak zamířil zpátky k Alexandrii, kam dorazili za čtyři dny. Francouzská flotila nekotvila v Alexandrii, ale zhruba 30 km východně odtud v Abúkirském záliv. Expedice sem dorazila o měsíc dřív a dávno už se vylodila.

Francouzská eskadra kotvila napříč zálivu po větru. Francouzský admirál Francois Bruyes nepočítal, že by ho Angličané napadli, neboť měl převahu jak v počtu děl (1183/1012) tak i námořníků (10000/8000). Angličanům se podařilo postupně proplout mezi břehem a nejkrajnější lodí. Nelson rozmístil lodě tak, že se čelo a střed francouzské formace octly v palbě ze dvou stran. Kvůli své pasivitě se octlo 7 francouzských lodí proti třinácti anglickým. Půl hodiny po začátku bitvy byly dvě přední francouzské lodě zničeny. Kolem desáté hodiny večerní vybuchla Bruyesova vlajková loď L’Orient. Bitva trvala až do rána.

Angličané zvítězili díky lepší organizaci a Nelsonově vypracování plánu bitvy. Vítězství Nelsona u Abúkiru odsoudilo Napoleonovu armádu na souši k porážce - Nelson zorganizoval její blokádu. Výhra posílila postavení Anglie ve světě a přispěla velkou měrou i ke zvýšení autority Pittovy vlády.

Nelson získal spoustu dárků od všech, komu vítězství Angličanů u Abúkiru prospělo. Od svého přítele, kapitána Hallowella dostal originální dárek – rakev vytesanou z hlavního stěžně L’Orientu.

Od vlády Nelson dostal pouze titul barona*, což bylo nedocenění jeho úspěchu a bylo nejspíš zapříčiněno nepřátelstvím některých lidí v Admiralitě.

U Abúkiru kotvilo anglické loďstvo do poloviny srpna hlavně kvůli opravám. Pak Nelson vyplul se třemi loděmi k Neapoli, část lodí nechal v Egyptě, aby blokovaly Napoleona a zbytek vyslal k Gibraltaru.

*Nejvyšší ze šlechtických titulů v Anglii je vévoda, pak následují markýz, hrabě, vikomt a baron.

22. září 1798 zakotvil Nelson s Vanguardem v Neapoli. Byl uvítán s italskou pompézností a bujarými oslavami. Neapolskému dvoru odlehlo, že bylo odvráceno nebezpečí francouzského vpádu a svržení monarchie. Zde se Nelson blíže seznámil s dvěma manželskými páry – Hamiltonovými a královským párem: Ferdinand IV a jeho ženou Marií Karolínou, dcerou Marie Terezie. Politiku země měly v podstatě v rukou obě ženy Marie Karolína a Emma.

Nelson se zamiloval do Emmy Hamiltonové, která jeho lásku opětovala
a nedokázali se s tím skrývat. Je velice pravděpodobné, že sir Hamilton o jejich vztahu věděl, ale protože měl rád Emmu i Nelsona, tvářil se, že o ničem neví.

Nelson se zatím iniciativně rozhodl vyhnat francouzské pěší vojsko z území papežského státu. Pro vedení války potřeboval peníze a vojáky. Peníze čekal od Anglie a pomoc očekával i od Vídně. Z Vídně poslali generála Macka, který měl stanout v čele třicetitisícové neapolské armády. Rakušané přislíbili další pomoc pouze v případě, že Neapolsko bude napadeno. Anglie také nespěchala s dodávkou peněz. To však královský pár a Nelsona nijak nezpomalilo. 22. listopadu vznesla neapolská vláda požadavek, aby francouzská armáda vyklidila Papežský stát a Maltu. Neapolská vojska vytáhla pod vedením generála Macka a krále Ferdinanda na Řím. Mezitím Nelson dopravil do Livorna 4000 pěších a 600 jezdců.
Neapolská armáda vtáhla do Říma, který Francouzi sice vyklidili, zato zaujali výhodné pozice. Proti 13 tisícům mužům táhl Mack s 20 tisíci. Francouzi přešli do protiútoku a neapolští vojáci v podstatě nekladli odpor. Ten samý Mack se pak opět vzdal Napoleonovi tentokrát u Ulmu.
Nelson, který byl z velké části odpovědný za celou akci musel teď evakuovat královskou rodinu z Neapole. 23. prosince 1798 vyplul plně naložený Vanguard s královskou rodinou na palubě směrem k Sicílii. O měsíc později obsadila Neapol francouzská vojska.

Neapolský dvůr se usadil na Sicílii v Palermu. Nelson s nimi zůstal až do května 1799. Milostný vztah mezi Nelsonem a Emmou trval a brzy o něm věděla široká veřejnost. V tomto období se Nelson zúčastňoval mnoha společenských akcí a zároveň propracovával další plány vývoje situace ve Středozemním moři.

Nelson zůstal v Palermu u královského dvora a u Emmy od prosince 1798 do května 1799.

V lednu 1799 uzavřela Anglie spojenectví s Ruskem. V té době uzavřeli Rusové spojeneckou smlouvu s Turky, odvěkými nepřáteli, kteří se teď cítili velice ohroženi.

Nelson osobně Rusy nesnášel a hned po Francouzích byli jeho největším nepřítelem. Anglie zaujala svou obvyklou strategii a chtěla na bedra spojenců přenést co největší zátěž a sama pak z toho těžit. Rusové s viceadmirálem Ušakovovem v čele se zmocnili Jónských ostrovů a dobyli Korfu, kde byla francouzská osádka.

Spor mezi Anglií a Ruskem nastal po vyhnání Francouzů z Malty. Nelsonovým protivníkem-spojencem se stal viceadmirál Ušakov, který svědomitě plnil a zastával zájmy Ruska. Nakonec Malta spadla do rukou Angličanů, to ale mělo za následek zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi.

V létě 1799 se Ušakovova eskadra přidala k protireformaci v Itálii a podařilo se jí dobýt Neapol dřív, než tam stihl dorazit Nelson. S Francouzi uzavřeli Rusové příměří a uznali jejich kapitulaci. Neapol byla předána zpět do královské moci.

Nelson prohlásil, že neuznává dohodnuté příměří a zajal Francouze a republikány, kteří vyšli beze zbraně z pevnosti a předal je neapolským monarchistům k potrestání. Zajatci byli věšeni, stříleni, čtvrceni a upalováni na náměstích. Bez důkazů, bez soudů. Nelson zde projevil příliš velkou aktivitu, větší než byla nutná, a která vedla k tomuto konci.

1. srpna 1799 začaly v Neapoli obrovské slavnosti a Nelsonovi byl jako vyznamenání udělen titul vévody z Bronte. Zatím se pověsti o Nelsonově milostném poměru dostaly až do Anglie, kde to vyvolalo pohoršení u Admirality. Nelson je odvolán z Neapole a tak 10. června 1800 odplouvá s manžely Hamiltonovými – sir Hamilton byl také odvolán - a královnou Karolínou do Livorna. Putovali přes Vídeň, kde se jim dostalo bouřlivého uvítání, do Prahy, do Drážďan a lodí do Hamburku. 6. listopadu dorazili do Anglie.

Nelsonovo přivítání bylo rozporuplné. Admiralita a smetánka ho vítali studeně, prostý lid s nadšením, jako hrdinu. 1. ledna bylo vyhlášeno jmenování Nelsona admirálem s právem užívat modré vlajky.

Jeho vztah k Emmě byl vášnivý. Psali si milostné dopisy pod falešnými jmény – Thomsonovi. Koncem ledna se Emmě narodila dcera. Narození dítěte bylo zamaskováno a dcerka byla dána na výchovu k paní Gibsonové. Nelson se definitivně rozhodl rozejít se s Fanny. Nerozvedli se, ale žili odděleně. Nelson ji finančně zajistil.

Anglie se v té době rozhodla podniknout baltské tažení. Anglické lodě totiž prohledávaly lodě plující po Baltském moři pod záminkou udržení bezpečnosti. Anglie se snažila ovládnout všechna moře a hlavně námořní obchod. Tomu se ve vlastním zájmu snažily zabránit severské státy, které spolu roku 1800 uzavřely „ozbrojenou neutralitu“. Mezi tyto státy patřilo Rusko, Švédsko, Dánsko a Prusko. Dohoda měla zaručovat volný obchod pro neutrální lodě, zakazovala jejich prohlídky a v případě nutnosti se rozhodli hájit své zájmy silou. To se samozřejmě nelíbilo Anglii, jejíž zájmy tím byly ohroženy, a která se rozhodla vyslat výpravu lodí, aby ve věci „zjednaly pořádek“.

V čele eskadry stanul admirál sir Hyde Parker, jehož zástupcem se stal admirál Horatio Nelson. Toto jmenování bylo úmyslné protože Parker byl starý, zasloužilý, ale pomalý a opatrný, kdežto Nelson byl jeho pravým opakem. Vypluli 12. března 1801. Plán stanovil napadení Dánska s tím, že buď ho přetáhnou na svou stranu nebo budou jeho síly zničeny, následný útok na Rusy a pokud bude kladen odpor i na Švédy. To vše bez oficiálního vyhlášení války. Dánsko se nenechalo zviklat diplomatickou cestou, a tak byl zahájen útok na hlavní město Kodaň. Vlastní bojovou akci dostal na povel Nelson.

Ten si vybral deset lodí, většina lodí tak zůstala v záloze a nehrozilo jim poškození. Bitva začala 2. dubna 1801. Po dvou hodinách už stálo několik dánských lodí v plamenech, ale Dánové se nevzdávali. Bitva trvala nerozhodně několik hodin. Admirál Parker nechal vyvěsit signál 39. – rozkaz ukončit bitvu a stáhnout se. Nelson ho uviděl, potvrdil však pouze přijetí, ale neposlal rozkaz dál. K jednomu z kapitánů poznamenal: „Víte, Foleyi, že mám jen jedno oko, a proto mám právo být někdy slepý?“. S potutelným úsměvem pak přiložil dalekohled k nevidoucímu oku a zvolal: „Skutečně, žádný signál nevidím.“ Kapitáni podřízeni Nelsonovi nevěděli, jak se zachovat – podle admirála velícího boji nebo podle hlavního velitele vzdáleného čtyři míle. Vyřešil to kapitán Graves, který nechal také opakovat signál k ústupu a střílel dál. Podle něj se zařídili i ostatní.

Ve zprávě pro Admiralitu se ani Parker ani Nelson o signálu 39. nezmiňují. Každý pro to měl své důvody. Nelson pak provedl pro sebe necharakteristický krok – nabídl Dánům příměří (pod pohrůžkou pobití zajatců). Příměří bylo nakonec dosaženo. Dánové vystoupili z „ozbrojené neutrality“, Angličané propustili dánské zajatce a mohli si doplnit zásoby na pobřeží.

Nepřítelem číslo jedna se stalo Rusko.

V noci z 11. na 12. března 1801 byl ruský car Pavel I. zavražděn. Na trůn dosedl jeho syn Alexandr.

Parker se pokusil zmocnit švédských lodí, ale Švédové své lodě ukryli pod ochranu pobřežní pevnosti.

Až 23. dubna se k eskadře dostala zpráva o smrti Pavla I. Dva dny předtím byl z jejího velení odvolán Parker a na jeho místo byl jmenován Nelson. Ten ihned vyplul za ruskými loděmi. Když však doplul do přístavu Revel, ruská eskadra už odplula do Kronštadtu. Další pronásledování by bylo neodpustitelná agrese a londýnští lordi už v té době začali jednat s Rusy o míru. V červnu 1801 podepsala Anglie s Ruskem konvenci, ve které obě strany udělaly obchodní ústupky.

Nelson se s loděmi stáhl, a protože se nenaskýtala žádná akce, začal si stěžovat na své zdraví a používal to jako záminku k odvolání z akce, která už neslibovala žádné dění.

Nelsonovi byl propůjčen titul vikomta. Jeho přítel Graves byl odměněn bathským řádem. Král ani vláda však neodměnili kapitány sloužící pod Nelsonovým velením, čímž ho značně roztrpčili.

Po návratu do Anglie se Nelson věnoval soukromým záležitostem – Emmě, shánění domu a věnování se své dceři Horatii. Dům si vybral honosný, s názvem Merton Place. V domě se konaly dýchánky, které pořádala Emma, a které nebyly zrovna levné.

6. dubna 1803 zemřel Emmin manžel sir Hamilton.

16. května 1803 byl Nelson jmenován velitelem středomořské eskadry a o dva dny později vypukla další válka mezi Anglií a Francií. 18 května Nelson vyplul v čele své eskadry na vlajkové lodi Victory. Mezitím se v Londýně změnila vláda a v jejím čele stanul opět William Pitt. Nelson byl povýšen na viceadmirála s právem používat bílou vlajku. Koncem roku 1804 vyprovokovali Angličané Španělsko k vyhlášení války, čímž proti sobě dostali silného protivníka v podobě spojených francouzsko-španělských loďstvech. Angličané se oprávněně obávali útoku přímo na anglickou pevninu. Blokovali všechny evropské přístavy, ale blokáda byla často neúspěšná, zvláště za bouře nebo mlhy.

30. března se podařilo francouzskému admirálovi Villeneuovi uniknout z přístavy a Gibraltarem se dostat do Atlantského oceánu. Nelson ho bez rozkazu začal pronásledovat. Jeho plavbě se přezdívalo „dlouhá honička“. Nelsonova posádka byla lépe vycvičena, a tak do Západní Indie dorazil za dvacet čtyři dní, zatímco francouzům to trvalo 34 dní. 4. června už Nelson čekal na Villeneuva u ostrova Barbados a Villeneuv se z obavy před novým Abúkirem obrátil a plul zpět. Cestou do Evropy ho Nelson nedohonil. Nelsonova prestiž velmi vzrostla – zachránil totiž londýnské obchodníky před ztrátami v Západní Indii. Nelson doplul do Portsmouthu, kde ho uvítaly davy lidí. 20. srpna dorazil do svého sídla v Mertonu, jeho dovolená netrvala ale ani dvacet dní a byl odvolán zpět.

13. září v noci odjel z Mertonu do Portsmouthu a nalodil se na Victory.
Francouzi se zatím přesunuli se zhruba třiceti loďmi do Cádizu.

Francouzi měli novější lodě, které byly v lepším stavu. Angličané měli zase daleko lépe vycvičenou posádku.

Nelson se rozhodl rozdělit eskadru na dvě části. Jedné měl velet jeho zástupce admirál Collinwood, druhé on. Collingwoodova část se měla vklínit za dvanáctou lodí francouzské formace, počítáno od zadu a roztrhnout ji na dvě části. Nelson se svým oddílem hodlal zaútočit na střed formace. Určil tak hlavní strategii, ale na rozdíl od zaběhnutého – zvykového způsobu velení nechtěl udílet rozkazy přímo v průběhu bitvy a dal tím svým podřízeným určitou volnost. Dosud bylo zvykem seřadit lodě do řady paralelní s řadou nepřátelských lodí a bitva se pak rozdrobila na souboje jednotlivých dvojic lodí.

Spojenci měli v Cádizu třicet tři řadové lodě – z toho osmnáct francouzských a patnáct španělských, kromě toho tři francouzské fregaty a dvě brigy. Nelson měl dvacet sedm plavidel a i děl měl nižší počet. Střetnutí se odehrálo u mysu Trafalgar, jižně od Cádizu a severně od Gibraltaru.

Před bitvou psali všichni, jako vždy, dopisy domů. Nelson napsal dopis Emmě a Horatii a také napsal závěť, v níž prosí krále a vládu aby se v případě jeho smrti postarali o Emmu a Horatii.

Na palubu 21. října 1805 vyšel ve slavnostní uniformě se všemi řády připjatými na hrudi. Bitva začala za silného vlnobití a za větru, který znesnadňoval francouzům manévrování. Dva anglické oddíly se blížily současně k flotile protivníka, která byla původně rozestavena do přímky, ale prohnula se do tvaru půlměsíce. Vlajková loď Victory najela přímo do středu linie a zahájila útok. První salva z Victory zničila na nepřátelské lodi Bucentaur dvacet děl a zabila čtyři sta mužů.
Nelson, který stál jako vždy na palubě, byl střelen vojákem z ráhen lodi Redoutable. Kulka prošla levým ramenem, plícemi a páteří a uvízla v zádových svalech. Nelson při zásahu prohlásil: „Tak mne konečně dorazili.“
Byl ihned snesen do podpalubí k ostatním raněným. Bylo jasné, že nepřežije. Do poslední chvíle se nechal kapitánem Hardym informovat o vývoji bitvy. Boj pokračoval. Francouzi se vzdali teprve hodinu po Nelsonově zranění. Francouzský velitel Villeneuve spustil vlajku a nechal se zajmout.

Bylo zajato patnáct lodí. V deníku dozorčího Victory bylo zapsáno:
„Ojedinělá střelba trvala až do půl páté odpoledne, kdy poté, co obdržel zprávu o vítězství, zemřel na následky zranění lord vikomt Nelson.“

Francouzi a Španělé ztratili v bitvě zhruba sedm tisíc mužů. Angličanů padlo sedmnáct set.

Vítězství u Trafalgaru zajistilo Anglii místo světové námořní velmoci. Nelson zvítězil díky lepšímu výcviky vojáku a díky nové taktice a odvaze porušit tradice.

Trafalgar byl vrcholem jeho života a kariéry a kdyby zůstal naživu, čekalo by ho období úpadku. Válka už nemohla zvýšit jeho proslulost, neboť od Trafalgaru až do konce anglo-francouzské války a celá desetiletí potom nedošlo k větším námořním střetům.

Emma ani Horatia od státu nic nedostaly. Emma zvyklá žít na vysoké noze se neuměla přizpůsobit nově vzniklým poměrům a brzy upadla do dluhů. Zemřela 15. ledna 1815. Pohřbili ji ve Francii, kam těsně před smrtí odplula. Jejího pohřbu se účastnili hlavně Nelsonovi přátelé – všichni kapitáni a důstojníci z lodí kotvících v Calais.

Horatie se vrátila do Anglie. Žila u Nelsonových příbuzných, pak se provdala za duchovního a dožila se osmdesáti let.

Bitva u Trafalgaru, ve které Nelson zvítězil i padl, rozhodla ve prospěch Anglie dvěstěletý boj o námořní nadvládu na úkor Francie.

Přípravy k Nelsonovu pohřbu si vyžádaly spoustu času; konal se až 9. ledna 1806. Podle jeho přání byly jeho ostatky vloženy do rakve, kterou mu před sedmi lety daroval přítel kapitán Benjamin Hallowell a která byla zhotovena ze stěžně francouzské lodi L’Orient poražené pod Nelsonovým velením u Abúkiru. Pohřbu se povinně účastnil i Angličany zajatý francouzský admirál Pierre Villeneuve.

Nelsonovi byl postavena socha na Trafalgarském náměstí. Stojí na žulovém, pětasedmdesátimetrovém pilíři, a přestože zespodu vypadá malá, má výšku tří lidských postav. Pomník byl dokončen roku 1867.

Nelson byl velikým vojevůdcem, který pomohl Anglii upevnit její postavení námořní velmoci. To co dokázal Napoleon na souši, dokázal Nelson na moři. Jeho největším přínosem byly nové postupy, porušení zaběhlých a zkostnatělých tradic taktiky a odvaha pouštět se do akcí, před kterými by většina lidí couvla. Bitva u Trafalgaru byla vrcholem jeho života a nejen že v ní zajistil bezpečnost své zemi, ale i její budoucí prosperitu.
Pro Angličany se stal symbolem a dodnes je o něm vydáváno několik knih ročně. Jakmile usoudil, že porušením rozkazů prospěje své zemi, porušil je i když tím riskoval své postavení i kariéru.

Zdroje:

Kronika lidstva
Osud admirála Nelsona
Vladimír Truchanovskij
Internetové stránky
Hodnocení: (hodnotilo 64 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | HowToVideo.info | Cestovatelský Norimberk.info