Hippokrates, otec medicíny - Lékařství ve starém Řecku

Ve starém Řecku byl uctíván jako bůh lékařství Asklepios. Podle legendy uzdravoval nemocné a někdy křísil i mrtvé. Právě z Asklepiova rodu údajně pocházel nejslavnější lékař starověku Hippokrates, který bývá nazýván otcem medicíny.

Hippokrates byl jedním z antických mudrců. Narodil se roku 460 před Kristem na ostrově Kósuv Egejském moři a zemřel tamtéž v roce 377 před Kristem. Měl slavné předky. Ze strany otce byl osmnáctým potomkem Asklépia (Aeskulap, lat. Aesculapius) - boha medicíny, a ze strany matky dvacátým potomkem Heraklea. Žil v nejslavnějším období řecké historie, kdy vše cenné v lidské mysli dozrávalo v plody. Jeho historickým úkolem bylo položit základy vědecké medicíny. Vděčíme mu také za dodnes uznávaný kodex etických zásad lékařství. Corpus Hippocraticum (Hippokratův soubor) představuje asi šedesát lékařských spisů, z nichž nejstarší pocházejí ze čtvrtého a pátého století př. n. l. Je to dílo, které vešlo do dějin medicíny.

Hippokrates byl dokonalý praktik v lékařství a ne pouze filosof. Strávil 20 let návštěvami všech lékařských středisek tehdejšího světa. Své vědomosti sepsal v knihách např. Aforismy, Prognostikon a O vzduchu, vodách a místech. V jeho Asklépieionu na ostrově Kós bylo roztříděno a používáno 6000 léčivých bylin.

Asklépieion bylo jak místem léčení, tak i místem studia lékařství. Byla to kombinace lékařské akademie a nemocnice, něco jako fakultní nemocnice. Bylo jich asi 300, avšak střediska v Epidairu a na ostrově Kós byla nejslavnější. Byla zasazena do inspirujícího okolí. Kolem stály budovy v klasickém stylu a chrámy.

Asklépieion bylo místo, kde si člověk přál zůstat a ne je co nejdříve opustit. Léčivé okolí místa bylo jedním z hlavních kladů. Každé Asklépieion bylo zasvěceno bohu Asklépiovi.

Hippokrates byl ve své době uctíván, a aureola slávy na něm stále spočívá i po stoletích pozoruhodných pokroků ve vědecké medicíně. Když v roce 430 před Kristem potlačil v Athénách mor, bylo mu uděleno čestné občanství města.

Později perský král Artaxerxes požadoval, aby Hippokrates přijel do Persie a utkal se s epidemií, která tam řádila. Na oplátku přislíbil Artaxerxes Hippokratovi tolik zlata, kolik by požadoval.

Pocity Řeků vůči Peršanům však byly stále rozjitřené a nepřátelské. Hippokrates tedy odpověděl: "Děkuji za čest a důvěru, kterou jste mi prokázal. Je však pro mne nemožné pomáhat vyhlášenému nepříteli mé vlasti. A tudíž si budete muset ponechat obojí, jak zlato, tak i nemoci."

Artaxerxes se při této odpovědi rozzuřil. Poslal poselství lidu ostrova Kós, ve kterém jej žádal, aby vydali Hippokrata nebo budou všechna jejich města tak zničena, že nebude možné rozlišit obydlené oblasti od okolních pouští a moře. Na to obyvatelé Kósu odpověděli: "Artaxerxi, lid Kósu neučiní nikdy nic nečestného, co by urazilo jejich božské předky, a Hippokrates je slávou tohoto ostrova. Nevydáme ti jej i kdyby toto rozhodnutí mělo mít ty nejhorší následky. Bohové nás však neopustí."

A bohové doopravdy byli s lidem ostrova Kós. Artaxerxa, když četl urážlivou odpověď, ranila mrtvice a ihned zemřel.

Hippokrates obhajoval mezi jiným tyto 2 zásady:
1. Příroda léčí nemoci.
2. Nedokážeš-li vyléčit pacienta potravou, ponech léky v chemikově nádobě.

VĚDECKÝ ZÁKLAD

Až do Hippokratovy doby měla medicína náboženský původ a léčení se neobešlo bez magických a náboženských metod. Aby se zbavili chorob, které byly pokládány za trest bohů, putovali pacienti do svatyní proslulých léčbou nemocných, jako byl Asklepiův chrám v Epidauru. Věřili, že se jim Asklepios zjeví ve snu a dá jim rady a znamení. Předsokratovští filozofové byli průkopníky v hledání přirozených příčin jevů a nevysvětlovali je zásahy bohů. V medicíně se jako první touto cestou dal Alkmaion z Krotonu v šestém století př. n. l. a potom Hippokrates (460-377 př. n. l. Přes nedostatek znalostí vycházela Hippokratova škola z vyšetření nemocného a z toho, že různé nemoci mají různé příznaky. Hledaly se příčiny onemocnění i prostředky k léčení.

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

Nejznámějším dokumentem ze souboru Corpus Hippocraticum je přísaha, která se stala normou lékařské etiky. Nepochází však od Hippokrata, ale z pozdější doby, neboť někteří mistrovi žáci ještě prováděli eutanazii a umělé přerušení těhotenství, což jsou zákroky v ní zakázané. Hippokratova přísaha byla v moderní době nahrazena tzv. lékařským slibem. (L – strana 54)

ČTYŘI ZÁKLADNÍ ŠŤÁVY

Hippokratovští lékaři vyvinuli "teorii čtyř základních šťáv". Corpus o tom doslova říká: "Lidské tělo obsahuje krev, sliz, žluč žlutou a černou. Ty jsou základem zdraví i vzniku nemocí. Zdraví je v podstatě stav, při němž jsou tyto substance ve správném poměru, jak pokud jde o jejich sílu, tak i množství, a jsou-li dobře smíšeny. Nemoc vzniká, je-li některé z těchto látek nedostatek nebo přebytek či jakmile se v těle jedna oddělí od ostatních." Výskyt sezónních epidemií přivedl k domněnce, že každá z těchto šťáv má souvislost s jedním ročním obdobím, takže lékař mohl zimní chřipku přisoudit nadbytku slizu, zatímco letní katar přebytku žluté žluči. Léčení se vždy snažilo o obnovení rovnováhy všech čtyř šťáv.

POSTUPNÉ ZÁSAHY

Hippokratovská škola prosazovala postupné zvyšování razance zákroků. Nejdříve zaváděla režim, který by přiměl působit přírodu. Dieta, spánek a cvičení se řídily podle ročního období, věku a charakteru pacienta. Jestliže se stav nemocného zhoršoval, platila zásada, že "co nezhojí léky, vyléčí puštění žilou. Pokud nepomůže puštění žilou, přistoupí se k vypalování, a jestliže se stav nezlepší ani po něm, je nemoc nevyléčitelná."

ZÁVĚR

Podíváme-li se z dnešního přírodovědeckého stanoviska na celé Hippokratovo dílo, je těžko říci, byl-li Hippokrates materialistou nebo idealistou. Vše se snaží vysvětlit na základě známých principů. V případech, že s těmito vědomostmi nevystačil, snažil se záhady vytušit. Proto zabíhal častěji dále, než kam sahá lékařství.