Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Ceasar Gaius Iulius

Zařazeno: iReferaty.cz > Životopisy > Ceasar Gaius Iulius
 
Osobnost: Caesar Gaius Lulius
Datum vložení: 15.11.2006
Referát vložil: Hot

 

Kdo byl Gaius Iulius Caesar?

Politické začátky

Gaius Iulius Caesar se narodil nejspíše roku 100 (ovšem před Kristem), a to 12 či 13. července do společensky skomírajícího rodu Iuliů. V době, kdy vstoupil do politického dění, se v Římě odehrával-prozatím jen politický-souboj mezi frakcí populárů a konzervativců. Nakonec vypukla mezi Gaiem Mariem-populárem a Luciem Corneliem Sullou občanská válka. Marius uprchl do Afriky a pro Caesara, který byl s jeho rodinou v příbuzenském vztahu nastaly těžké časy. Ačkoliv ho na přímluvu rodiny Sulla ušetřil, uklidil se Caesar raději na východ, aby tam pomáhal dohasit požár, který rozpoutal pontský král Mithridates. Tam proslul ovšem hlavně údajnými blízkými styky s Bythýnským králem Nikomedem. Roku 78 zemřel Sulla a Caesar, který vycítil změnu politických větrů, odcestoval do Říma. Od začátku se projevoval jako nositel Mariova odkazu, nicméně na to utratil obrovské prostředky a nadělal velké dluhy-mimo jiné když a si za peníze vypůjčené v Římě najal menší (a nelegální) soukromou armádu, se kterou úspěšně vypomáhal při bojích v Malé Asii. Není bez zajímavosti, že v tu dobu porazil Marcus Licinius Crassus (se kterým se ještě setkáme) na jihu Itálie vojsko otroků, vedené Spartakem. Ve své snaze pokračoval Caesar i nadále a směřoval až ke zrušení Sullovy ústavy. Roku 63 př.n.l. byl zvolen Nejvyšším Veleknězem, což byl úřad doživotní a velmi významný. Téhož roku došlo i k vyzrazení spiknutí Catiliny, zastánce chudiny. Hlavními aktéry dramatu byli onem i Cicero-proslulý řečník a také Crassus. Zda-li byl do chystaného povstání zapojen i Caesar, není známo.

Ten si již ovšem začal-po výrazných vojenských úspěších ve španělské Lusitanii-brousit zuby na post konzulský- a podařilo se mu najít silného spojence-Gneia Pompeia, kterému se říkalo Magnus-Veliký-pro jeho četné vojevůdcovské úspěchy na Východě. Nicméně v Římě jeho úspěchy vyvolaly značné obavy, a jeho hlavnímu nepříteli, Marcu Porciu Catonovi se podařilo ho téměř izolovat od politického života. Tak se tedy spojili Pompeius a Caesar, a tak vznikl základ pozdějšího triumvirátu. Pro Pompeia, který si na východě nevydobyl jen slávu, ale i pohádkové bohatství, nebyl problém těmito prostředky zajistit Caesarovi vítězství. Nicméně Cato alespoň prosadil do funkce druhého konzula spojence Marca Bibula a mohl také počítat s podporou Crassa, který Pompeia upřímně a hluboce nenáviděl.

Triumvirát

Hlavním politickým sporem byl toho roku Pompeiem prosazovaný zákon o přidělování pozemků veteránům z jeho tažení na východ. když byl zákon v senátu odmítnut, rozhodl se Caesar, že ho prosadí před lidem přímo na Foru Romanu. Na podporu si přivedl nejen Pompeia, ale i někoho, jehož přítomnost šokovala snad všechny přítomné. Byl to Marcus Licinius Crassus. Ať se totiž zdálo jakkoliv nepravděpodobné, že se tento muž spojí s Pompeiem, pravděpodobně ani nejhlubší nenávist nemohla překonat jeho nezřízenou touhu po moci a bohatství. Cato tedy zjistil, že se jeho opozice začíná lámat a Bibulus se snažil oddálit hlasování tvrzením, že byla spatřena zlověstná znamení. Nejvyšší Velekněz je ovšem vyložil tak, že má být konzulovi vylito na hlavu vědro splašek. Když tak bylo učiněno, byl Cato i Bibulus donuceni opustit Forum a zákon byl schválen. Triumvirát (Caesar-Pompeius-Crassus) v podstatě ovládl Řím. Crassus se samozřejmě postaral o to, aby získal zákonné úlevy na daních. Cato se ovšem jen tak nevzdal a svým vystupováním nutil triumvirát, aby proti němu používal úplatky, zastrašování a násilnosti. Když se rok chýlil ke konci, začal se Caesar rozhlížet po vhodné provincii, kterou by dostal na pět let do správy jako prokonzul. Nakonec se mu podařilo zmocnit se obou Galií- Předalpské a Zaalpské- a také Illírie. Když rok skončil, odebral se Caesar do Galie, provázen nepřátelstvím mnohých Římanů- Catonova strategie totiž nezůstala bez odezvy.

V tu dobu se také ještě- s přispěním Caesara - dostal k moci jistý Clodius, který dokonce dosáhl toho, že Cicero uprchl do vyhnanství. Zcela běžně používal k politickému "vyjednávání" ozbrojené gangy chudiny a v podstatě tak přejímal praktiky triumvirátu, jenomže v mnohem brutálnější a nebezpečnější formě. Tehdy se už však Caesar na "svém" území chystal k válce s armádou poněkud nelegálně rozmnoženou na dvanáct legií. A jediná země, do které se mohl vydat, byla Galie-nebezpečná, neprobádaná a divokými Keltskými kmeny osídlená země, jež pro Římana znamenala stálou hrozbu-v minulosti to totiž byli právě Galové, kteří dobyli Řím a nejvíce ohrožovali jeho existenci. O průběhu celé války jsou dnešní generace informovány z Caesarových "Zápisků o válce galské". Všechno začalo tím, že se germánské kmeny z východu pokusily překročit Rýn. Kmen Helvetiů se tím cítil být ohrožen a pokusil se přesídlit na západ. Caesar jim ovšem uzavřel hranici a když přešli, podnik výpad a rozprášil zadní voj. Když se nato kmen obrátil a napadl pro změnu Caesara, porazil tento Kelty ve veliké bitvě a zároveň tím získal záminku pro invazi do samotné Galie. V Římě se Caesar obhajoval tím, že pouze bránil svá správní území. A Římané, kteří na jakékoliv stěhování kmenů hleděli s hrůzou, to pochopili velice rádi.

Dobývání Galie

V zimě na rok 57 př.n.l. nechal Caesar legie v zimních táborech asi 100 kilometrů od hranice svého území jakožto "předsunutou obranu". Galové pochopili, že Caesar se nezastaví sám od sebe a začali se připravovat na válku. Přesně to ovšem Caesar chtěl a plánoval. Když přišlo jaro, vyrazil Caesar s osmi legiemi, které měl k dispozici, na sever. Není jisté, kolik mohly dát všechny galské kmeny dohromady mužů, ale mohlo to být i přes 500 000. To bylo několikanásobně více, než měl Caesar. Ten proto začal mezi jednotlivými kmeny vyvolávat nesváry. Využil vzájemné rivality sousedů a jak postupoval na sever, měl práci stále snazší a snazší. Přes několik krvavých bitev byla roku 56, poté, co Marcus Crassus mladší-syn triumvira Crassa-dobyl Akvitánii, celá Galie podmaněna. To se už ovšem blížil konec Caesarova správcování a mezi členy triumvirátu to začalo nepříjemně skřípat. Proto se tehdy sešli v severoitalském městě Luca a dohodli následující postup: Zatímco Pompeius a Crassus budou zvoleni konzuly na rok 55, Caesarovi bude prodloužen titul správce Galie. Tak se také stalo.

Roku 55 také Caesar překročil na mostě postaveném jeho legiemi Rýn a zpacifikoval Germánské kmeny, které vyvolávaly v Galii neklid. Pak se vrátil zpět, most strhnul a ještě téhož roku se přeplavil do Británie, kde po těžkých bojích na pobřeží postoupil až k Temži. To už ale přicházela zima a Caesar rozhodně nehodlal tvrdnout se svými legiemi v Británii. Následujícího roku sebral pět legií a přes Kanál se přeplavil znovu. Tentokrát pronikl do vnitrozemí hlouběji a poraziv tuhý odpor náčelníka Cassivellana (jedná se zřejmě o latinskou obdobu jména), učinil z kmenů poddané římské republiky. Když se ale na zimu vrátil opět do Galie, kde zrovna panovala špatná úroda, byl nucen tímto své legie rozmístit daleko od sebe. Galové začali projevovat svou nespokojenost a od zimy docházelo k místním povstáním a posádka tábora střežící zemí Eburónů byla pobita. Mnohé další tábory Caesar vyprostil z obležení, když se kmeny, které se doslechly o úspěších Eburónů, vzbouřili také. Nicméně zbylé jiskry požáru, který mohl zachvátit celou Galii, Caesar během léta zadupal a Galie byla pro tento rok uklidněna. Ovšem téhož roku také Crassus, spěchající se svojí armádou a hodností prokonzula na Východ za pohádkovým bohatstvím, padl do léčky Parthských kmenů a jeho legie byly v bitvě u Karrh zmasakrovány. Byl zabit Crassův syn a 10 000 dalších Římanů, sám Crassus starší byl pak zrádně zavražděn při pokusu o vyjednávání.

Triumvirát se tedy rozpadl, ale ohrozilo to i politickou budoucnost obou jeho bývalých členů. Nicméně Caesar neměl čas, aby se roku 52 staral o politické záležitosti. V kruté zimě toho roku totiž začaly kmeny Galie vytvářet alianci pod vedením náčelníka Vercigetorixe. Caesar, který právě spěchal z Ravenny, se na poslední chvíli dostal ke svým legiím na severu Galie, ovšem tím si také odřízl ústupovou cestu do Galie Zaalpské. A jelikož Galové raději spálili svojí úrodu, než aby se jí Caesar zmocnil, začaly jeho legie trpět hladem. Caesarovi nezbylo než zaútočit na galská města. Zatímco dobýval Avaricum, sebral Vercigetorix velkou armádu a s tou Caesarovi postavil u města Gergovie. Útok na město byl odražen a Římany před zničením zachránil pouze odvážný protiútok X. legie. Po této porážce se k Vercigetorigovi přidaly i další kmeny a Caesar se ocitl v téměř zoufalém postavení. Vojevůdce si ovšem nemohl dovolit zoufat a ani to nehodlal.

Se svými vojsky ustoupil do Provence a začal znovu dobývat Galii. Do cesty se mu s 90 000 muži postavil Vercigetorix u řeky Vingeanne. Ten po krátkém nerozhodném střetnutí ustoupil do města jménem Alesia, aby vyčkal příchodu 240 000 mužů, kteří pochodovali svému vojevůdci na pomoc. Se zásobami na 30 dní se cítil v bezpečí, ale měsíc uplynul a posily stále nepřicházely. Tehdy Vercigetorix z hladu vyhnal civilní obyvatelstvo, aby se vzdalo Římanům a aby udržel armádu bojeschopnou. Caesar ovšem galské ženy, děti a starce odmítl propustit skrze obléhací palisádu a ani je nepřijal do otroctví, a ti tak umírali hlady mezi římskými liniemi a Alesií. Nedlouho poté se už konečně přiblížily posily náčelníka Commia. Caesar, který tento útok očekával, vystavěl již dříve i vnější opevnění, takže kolem Alesie se táhla dvojí palisáda-z jedné hleděly hlídky ku městu a z druhé strážily přístupové cesty. Když se Galové přiblížili, vyslal proti nim Caesar najatou germánskou a spojeneckou jízdu, která donutila Commia, aby se načas stáhl. V noci se tento znovu přiblížil k opevnění, ale jeho útok byl po těžkých bojích odražen. Když ráno zaútočil znovu, vyrazil z Alesie i Vercigetorix a Římané se ocitli pod dvojím útokem. Když bylo nejhůř a Římanům hrozilo plné zničení, vyrazil Caesar v čele dvou kohort, které si pro tuto příležitost vyčlenil, do boku a týla útočících Galů. Ti zpanikařili a za strašlivého pobíjení byli odehnáni pryč. Vercigetorix se stáhl do Alesie, ale následujícího dne vyjel ven a kapituloval před Caesarem. Ten neprojevil příliš ohledu, Vercigetoriga nechal uvěznit v žaláři v Římě, aby ho pak nechal setnout při svém triumfu. Roku 51 pak definitivně uklidnil celou Galii. Předpokládal, že v Římě ho očekávají ovace nadšených obyvatel. To se ovšem spletl.

Rubicon

V Římě totiž řádil Clodius se svými gangy a když se mu postavil jistý Titus Annius Milo stejnou strategií, vypukla v Římě anarchie. Pompeius, který v tom spatřil příležitost sblížit se se senátem, roztrhal pouta, která ho dosud pojila s pozůstatky triumvirátu a smířil se s Catonem. Když byl Clodius Milonovými gangy zavražděn a násilí dosáhlo vrcholu, vyhlásil senát stav nouze a Pompeia jmenoval konzulem bez kolegy s plnou mocí. Pompeius, který toužil jen po tom, aby znovu získal starou oblibu, vpochodoval do Říma s několika legiemi a situaci uklidnil-Milo byl poslán do vyhnanství. Toho roku (50 př.n.l.) mělo také skončit správcovské působení Caesara v Galii. Ten se obával žalob, které by se na něj mohly snést, pokud nebude chráněn zákonem, který zakazoval napadat soudně úředníky republiky, a tak se požádal senát, aby mu prodloužil titul správce do ledna roku 48, kdy se měly skončit konzulské volby, ve kterých Caesar doufal zvítězit. Senát to ovšem odmítl a rozhodl, že do 1. března 49 musí Caesar rozpustit své legie a vzdát se správy provincií, nebo bude prohlášen za nepřítele republiky. Když proti tomuto rozhodnutí protestovali Marcus Antonius a Gaius Cassius, spojenci Caesarovi a tribunové lidu, byli oba donuceni v přestrojení za otroky uprchnout do Ravenny, kde již čekal Caesar s jednou legií. Zatím byl Pompeius jmenován diktátorem-vrchním velitelem s nejvyššími pravomocemi a Caesar byl zahnán do kouta. Měl pouze dvě možnosti – buď odejít do Říma pokojně a přijmout nejspíše rozsudek vyhnanství, a nebo odejít do Říma se svým vojskem a vyvolat tím občanskou válku. Zvolil druhé, a tak ještě v lednu roku 49 př.n.l. překročil hraniční říčku Rubicon a vytáhl do Itálie. Začala občanská válka.

Celý Řím byl zaskočen rychlostí Caesarova postupu. Ten totiž prošel téměř bez boje Umbrií, pak Picanskem a nakonec se dostal k Římu dříve, než stihl vrchní velitel republikových vojsk Pompeius připravit jeho obranu. Za Caesarovou X. legií totiž ze severu pospíchalo dalších 50 000 mužů, veteránů zocelených dlouhými boji s Galy. Z Říma uprchlo na 200 senátorů, nepřátel Caesara. Byli mezi nimi Cato i Cicero a mnoho dalších význačných aristokratů. Nicméně prostý lid se přikláněl spíše k Caesarovi, který jako záminku k invazi do Itálie použil právě vyhnání oněch dvou tribunů lidu, Antonia a Cassia. Pompeiovi, který dříve prohlašoval, že v Itálii u stačí zatleskat a začnou se k němu sbíhat legie, se jaksi právě oněch legií začalo jaksi nedostávat. Vojáci, kterým Caesar nedávno zdvojnásobil žold prostě přecházeli na jeho stranu-důležité město Corfinium se s 15 000 muži vzdalo bez jakéhokoliv boje. Pompeius se proto rozhodl opustit Itálii a jen tak tak že i se zbytkem svých vojsk stihl opustit přístav Brundisium a odplout do Epeiru.

Tak padla Caesarovi do rukou celá Itálie i s Římem. Ve městě si ovšem počínal velkomyslně - svým nepřátelům odpustil a neprováděl ani náznak vraždění (proskripcí), které organizoval Sulla, když se zmocnil Říma. Učinil několik lidu milých opatření (státem dotované obilí či částečné osvobození z dluhů). Ke konci téhož roku zamířil do Hispánie, kde bylo dislokováno sedm Pompeiových legií. Po jednom měsíci bojů se ale většina z nich přidala k Caesarovi, který tak podstatně rozšířil svá vojska. Mezitím jeho přívrženci dobyli Sicílii, Korsiku a Sardínii, ale invaze do Afriky vedená zbrklým Curionem byla odražena a Curio byl zabit. V prosinci roku 49 se Caesar, který odmítl titul diktátora na nechal se zvolit konzulem, přeplavil z Brundisia se 12 legiemi a vytáhl proti Pompeiovi.

Boje vrcholí

Ten ovšem získal od vazalských královstvíček na východě veliké posily, a také k sobě stáhl vojsko ze Sýrie a Malé Asie. Tak měl značnou přesilu, když se následujícího roku střetl s Caesarem v bitvě u Dyrrhachia a také zvítězil-nikoliv ovšem rozhodně-a Caesar ustoupil do Thessalie. Tam znovu uspořádal své síly, a jelikož mu začínaly docházet zásoby, snažil se zoufale si vynutit další střetnutí s nepřítelem. Pompeius mu toto nehodlal dopřát, ale když se obě vojska přiblížila k planině u města Pharsalos, došla senátorům trpělivost. Otázali se Pompeia, zda-li bude ignorovat přání senátu. Ten, ačkoliv mu to bylo proti vůli, se nakonec projevil jako ochránce republiky a rozhodnutí senátu přijal. Tak došlo 9. srpna roku 48 př.n.l.k bitvě, která rozhodla o výsledku občanské války. Pompeius měl k dispozici 60 000 pěších a 7 000 příslušníků jízdy, Caesar pouze 30 000 legionářů a 1000 jezdců. Přesto se mu podařilo odrazit útok Pompeiovy jízdy na pravém křídle a nakonec zvítězil poté, co prolil na pharsalské pláni mnoho římské krve. Když spatřil Caesar ono krveprolití, prohlásil prý, pln hořkosti a smutku, že „mají, co chtěli“. Zatím byli senátoři, kteří předešlý večer již uspořádali hostinu na oslavu vítězství, šokováni vývojem situace. Mnozí přišli do Caesarova tábora prosit o milost, ale Pompeius a Cato se stále nevzdali naděje.

Ačkoliv se Řecko přidalo k Caesarovi, stále existovala mnohá území a mnohá vojska, která by se Caesarovi mohla postavit. Pompeius poté, co se zastavil v Mytiléné u své manželky, odplul do Egypta, aby tam získal pomoc od krále Ptolemaia z řecké dynastie, která získala Egypt ve válkách diadochů po smrti Alexandra Velikého. Tento Ptolemaius byl v podstatě římským vazalem, a jelikož vládl zemi, která měla nejúrodnější půdu a byla tudíž nejbohatší, zdál se Pompeiův krok dobrým tahem. Nicméně Ptolemaios, který se právě snažil potlačit vzpouru své sestry Kleopatry, sám potřeboval pomoc, a doufal ji získat od Caesara. A doufal ji získat smrtí Pompeiovou. Když tedy stanul Pompeius před králem, vytáhlo několik římských přeběhlíků dýky a Pompeia zavraždili. Ten prý neučinil nic na svoji obranu, jen se zahalil svou tógou, a tak skonal. Pak uťali Ptolemaiovi služebníci Pompeiovi hlavu a jeho tělo nechali ležet. Jeden z Pompeiových propuštěnců pak navršil hranici, a tělo Pompeia Velikého spálil a uložil do písku na břehu moře a nad hrobem navršil mohylu.

Konec války

Pouhé tři dny poté připlul do Alexandrie, hlavního města Egypta, Caesar. Pompeius mu předal dar-byla jím Pompeiova hlava. Není jisté, co Caesar v tu chvíli cítil, ale pravda je, že ho kdysi s Pompeiem pojilo přátelství a nejspíše si smrt svého protivníka skutečně nepřál. Nicméně když už byl v Egyptě, rozhodl se vyřešit tamní spory o trůn. Zpočátku hodlal podporovat Ptolemaia, nicméně potom došlo k jeho osudnému setkání s Kleopatrou. (Šestnáctiletá) královna Eypta Caesara nejen okouzlila, ale předložila mu i solidně znějící dohodu. Když se Ptolemaios o tomto dozvěděl, oblehl Caesara, který měl k dispozici pouze několik kohort, v alexandrijském paláci. Při bojích ve městě potom mimo jiné shořela i slavná alexandrijská knihovna. Nakonec se ale Caesar dočkal příchodu posil, které vedl Mithridates Pergamský a které porazily egyptské vojsko. Ptolemaios zahynul na útěku v Nilu a Caesar svěřil Egypt Kleopatře, která si z tradičních důvodů vzala svého nejmladšího bratra.

V Alexandrii a náručí Kleopatry strávil Caesar dva měsíce, načež byl konečně donucen k akci Pontským králem Farnakem, synem toho Mithridata, kterého porazil Pompeius Veliký. V bleskové válce Caesar zvítězil a do Říma poslal svojí nejslavnější válečnou depeši. „Veni, vidi, vici.“-Přišel jsem, viděl jsem a zvítězil jsem.“ Pak se Caesar vrátil do Říma, který byl ohrožován povstáním vedením Caeliem Rufem a Milonem, který se vrátil z vyhnanství. Povstání bylo potlačen a oba vůdci byli zabiti. V Římě byl opět zaveden pořádek a senát byl doplněn do původního stavu.

V Africe se zatím shromáždili zbylí republikáni s velkou armádou, vedenou Metellem a Petreiem. Na přelomu roku 47 a 46 tedy odplul Caesar do Afriky a na jaře 46 nepřátele ve strašlivé bitvě u Thaspu porazil-na 40 000 muž bylo zabito a oba republikánští velitelé padli. V Uttice, kterou hájil Marcus Porcius Cato, spáchal tento zastánce starých hodnot sebevraždu. V dalších bojích zahynul i numidský král Juba, spojenec Pompeiův, a Caesar vytvořil z Numidie provincii Africa Nova. Potom se Caesar vrátil zpět do Říma, a slavil zde hned čtyřnásobný triumf- za Galii, Egypt, Malou Asii a Afriku. To ovšem stále nebyl konec bojů. V Hispánii totiž povstali Pompeiovi synové a společně s Titem Labienem, bývalým vysokým Caesarovým velitelem, který se po Rubiconu přidal na stranu staré republiky, vytvořili armádu o 50 000 mužích. 17. března 45 se s nimi Caesar střetl u Mundy. První voj byl odražen a vojsko nepřátel přešlo do protiútoku. Nicméně nakonec situaci zachránil sám Caesar, který podpořil své muže zálohami a osobně vedl úder, který prorazil střed nepřátelské linie. Toho dne se zhroutil poslední odpor pompeiovců- Sextus Pompeius unikl (stal se pak pirátem a s flotilou složenou ze zbytku otcova loďstva křižoval moře), ale Labienus zahynul a Gneaus Pompeius byl zajat a popraven. Caesar už na rozdávání milostí ani nepomyslel. Když se navrátil do Říma, snažil se zavést v zemi pořádek, kterým by neztratil pularitu obyvatelstva. Proto odmítl nabídku královské koruny a spokojil se jenom s tituly, které byly v souladu s tradicí republiky. Byl jmenován diktátorem a tribunem nadoživotí, konzulem, censorem a prvním senátorem. Od nynějška měl být zván divi iulius, neboli božský Julius. Z toho mu vyplývala téměř neomezená moc.

Konec republiky

To ovšem nebylo jediné, po čem Caesar toužil. Chtěl být i populární a respektovaný, ale mnozí ho stále považovali za zrádce. Nicméně Caesar si byl téměř jist svým bezpečím. Senát, obávaje se anarchie, která by mohla nastat po smrti Caesarově, setrvával prakticky v nečinnosti. Diktátor dokonce rozpustil svou ochranku a nechal se provázet pouze liktory, kteří k jeho úřadu patřili. Caesar, zahořklý svojí nepopulárností a také obavou, kterou vyvolával, jen mávl rukou nad zprávou, že se na něj chystá atentát. Prý pravil, že chce být raději mrtvý, než šířit strach. Zároveň se chystal vyrazit do války proti Parthům, kteří měli dosud v držení odznaky římských legií, které vydobyli u Karrh. Chtěl odjet 18. března roku 44, nicméně ještě předtím se chystal na zasedání senátu. Tehdy se už v hlavách asi šedesáti senátorů zrodil plán, jak obnovit republiku (a, připusťme si to, tím získat příležitost dostat k moci). Mezi vůdce spiknutí, jež si vzalo za úkol odstranit osobu, která očividně republice nejvíce překážela, byl i Caesarův údajný syn, Marcus Brutus. To byl prý člověk čestný, a měl na mysli hlavně obnovení svobody. To on odmítl návrh, aby byli spolu s Caesarem odstraněni i jeho přívrženci.

15. března se Caesar odebíral do jednací síně senátu, kterou nechal vystavit Pompeius v době, kdy byla jeho sláva na vrcholu, když tu ho obklopil dav. Najednou spiklenci z pod tóg vytáhli dýky. Kdosi podřízl Caesarvi hrdlo a pak už jen na tělo kdysi nejmocnějšího muže Říma dopadaly rány jedna za druhou. Caesar se pouze zahalil svou tógou a tak zemřel po třiadvaceti ranách, prý pod sochou Pompeia.

Jak se ale ukázalo, smrtí Caesara se problémy republiky nevyřešily. Nejenže se senát rozprchl, ale při příležitosti Caesarova pohřbu pronesl jeho velitel Marcus Antonius ohnivou řeč, ve které označil republikány za vrahy a zrádce. Když pak předčítal Caesarovu závěť, ve které obdaroval i mnoho ze zrádců, obrátilo se mínění lidu proti Brutovi a jeho společníkům. Ti raději uprchli ze Říma na východ, aby tam sebrali vojsko, s jehož pomocí by obnovili republiku. Došlo tak ke třetí občanské válce, během níž opět vznikl triumvirát a nakonec, poté, co byli republikáni poraženi a Brutus spáchal sebevraždu, došlo i k boji mezi jeho dvěma představiteli- Marcem Antoniem a Caesarovým adoptivním synem, Octavianem. Ten nakonec zvítězil a přivlastnil si většinu titulů, které měl jeho otec. Tento Octavianus Augustus bývá zván jako první císař římského impéria. Tak tedy zmizela ze světa římská republika, přežívajíc jen v parodické podobě sloužící jediné osobě. Podle toho, jaká ta osoba byla, se i impérium rozvíjelo nebo upadalo, až se nakonec přeměnilo v téměř středověkou monarchii. Nicméně Gaius Iulius Caesar zůstává v povědomí lidstva jako jedna z neznámějších postav ději.


ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 217 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info