Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Voskovec Jiří

Zařazeno: iReferaty.cz > Životopisy > Voskovec Jiří
 
Osobnost: Voskovec Jiří
Datum vložení: 8.12.2006
 

 

Žil ve třech zemích, ale vždy tvrdil: "Jsem Čech jako poleno." Od roku 1955 byl občanem USA, a proto je v tamějších encyklopediích George Voskovec (říkali mu Váskovek) uváděn jako americký herec charakterních rolí. České slovníky jej však považují za českého herce, dramatika, režiséra, překladatele, básníka a jeho umělecké dráze v zámoří, včetně slovníků polistopadových, se věnují velmi stroze. Emigroval po únoru 1948 a ocitl se na indexu. Nicméně jeho a Werichovo dílo z éry Osvobozeného divadla totalitní režim zcela nezapudil. Voskovcův osud se završil téměř deset let před rokem 1989, a nejspíš i proto o něm dodnes mnohé nevíme.

Reklama Premium
Není od věci připomenout, že v Čechách (a později v ČSR) žil s přestávkami skoro třiatřicet let: 1905-21, 1924-38 a 1946-48. Ve Francii pět let: 1921-24 (gymnázium v Dijonu) a 1948-50 (úředník v UNESCO). A že zbývající polovinu života, osmatřicet let, strávil v USA: 1939-46 a 1950-81. Přičemž od osmačtyřicátého roku se do své vlasti nikdy nepodíval. Schylovalo se k tomu v roce 1968, ale přijely ruské tanky a všem plánům byl navěky konec. Ovšem i tak se vždy stavěl k návštěvě zdrženlivě. "Sednout na helikoptéru a přistát na Otočnici v Sázavě. Na tý velký louce u řeky, na jejímž okraji jsem se narodil. Dojet na kole do Bud k pekaři Královi pro čerstvý bledý housky, (...), pak si povídat s bráchou, jít si za soumraku zaplavat v řece, pak se mírně s ním ošlehnout vínem nebo žitnou a za svítání se zase v tý helikoptéře vznést a pryč. Do Prahy nechci," řekl v rozhovoru Pavlu Tigridovi ve Svědectví č. 22 v roce 1963. V jiném interview - poskytnutém A. J. Liehmovi pro Listy č. 5 (1975) - odpověděl na otázku, proč se nikdy nechtěl podívat domů: "Hlavní důvod byl ten, že jsem nechtěl jet v dobách, kdy docházelo k perzekuci kulturních lidí. (...) Asi bych býval oficiálně vítán, nemohl bych to vítání ignorovat, jako cizí občan bych se musel chovat slušně, mlčet, a v duchu jsem si představoval, jak by si asi všichni ti perzekvovaní říkali: Tohle tedy nemusel. (...) V roce šedesát osm bych byl jel moc rád. Bohužel jsem byl vázán v té době smlouvou ve velkém muzikálu na Broadwayi a producent mě nepustil. Což jsem chápal, ale jaro jsem propásl. Pak začalo všechno v Čechách nanovo, jenže v horším. (...) Mně se tam nechce. Proč mám jezdit někam, kam se mi nechce. Radši si to představuju. Pro mě jsou Čechy ne tam, kde jsou."


PŘEDKOVÉ A DĚTSTVÍ

Narodil se 19. července 1905 jako Jiří Vaksman v již zmíněné Sázavě, městečku proslulém sklárnami a klášterem, v chalupě, již nechal postavit jeho dědeček, známý malíř Soběslav Pinkas. Ten léta tvořil ve Francii a oženil se tam, takže Voskovcova babička byla Francouzka. Jiřího matka, velmi sličná Jiřina Pinkasová, se v Sázavě poznala s fešným Vilémem Wachsmannem z blízkých Svojšic, původně technikem v cukrovaru, pak studentem konzervatoře (!) a vojenským kapelníkem v ruském Vilnu. Jeho život je námět na román. Z Ruska se s rodinou vrátil, protože onemocněl a nemohl se živit hudbou, ale uměl rusky, a tak se stal úředníkem na ruském konzulátě v Praze. Po vypuknutí první světové války byl však jako ruský občan, byť Čech, uvězněn coby nepřítel a posléze vyměněn za rakouského diplomata. Proti své vůli se tak ocitl v Rusku, kde pak vstoupil do čs. legií, což ženě a třem dětem působilo v Čechách nemalé potíže. Do Prahy se vrátil v roce 1920 a přejmenoval se na Václava Voskovce; předtím ještě při přepisu jména z azbuky se z Wachsmanna stal Vaksmanem. A tak i malý Jiří, nejmladší ze tří sourozenců, dostává nové příjmení. Zvídavý chlapec chce být jednu dobu astronomem: pozoruje hvězdy z půdy domu v Ostrovní ulici a při tom slyší potlesk z protější budovy Národního divadla. Rozmluvil mu to až profesor matematiky, přesvědčil ho, že v této pro hvězdáře důležité vědě nevyniká. Je jisté, že v dětství byl Jiří velmi ovlivněn vlastní rodinou, k jejímž blízkým přátelům patřil básník Josef Svatopluk Machar a malíř Josef Šíma.


BLEDÝ CHLAPEČEK W.

V knize Rozhovory s Voskovcem (vyšla 1995) od Michala Schonberga, českého teatrologa žijícího v Kanadě, vzpomíná Jiří Voskovec, jak se poprvé v životě setkal s Janem Werichem: "Byli jsme úplně malí kluci. Chodil jsem do školy s jeho bratrancem Jardou Kopeckým. (...) Dodnes vidím toho bledého chlapečka. Měl úzké modré oči a strašně upřeně se díval." Bylo to však jen náhodné setkání, oba se pak potkávají až na gymnáziu v Křemencově ulici a tady je dává dohromady němý film: obdivují jej, ale současně neberou vážně. Jenomže pak mizí Voskovec na tři roky ve francouzském Dijonu. Přihlásil se do tamějšího lycea (rychle se doučuje francouzsky), kde patří k nejlepším žákům; je ve třídě s Václavem Černým, později literárním historikem a kritikem, ale do oka si nepadli. Oceňuje francouzské školství, jež ho naučilo myslet jinak, než byl zvyklý. Po návratu studuje práva, píše básně jako Petr Dolan (začal už ve Francii), do novin články o umění, dělá koláže, ocitá se v Devětsilu a s Teigem, Honzlem, Seifertem i dalšími sedává v kavárně Slavii. Ale taky točí film, hraje Ríšu v Pohádce máje. "Je to komerční kýč, porušil vkus a uměleckou odpovědnost!" soudí devětsiláci a vylučují ho. Je mladý, nebere to tragicky a hraje v dalších filmech pochybné úrovně: Ve spárech upíra (1928), Paní Katynka z Vaječného trhu (1929). To ale trochu předbíháme: přátelí se opět s Werichem a spolu za tři týdny napíší kostru Vest Pocket Revue; stalo se tak ve Voskovcově rodném domě v Sázavě. Tehdy nikdo netuší, že její premiéra 19. dubna 1927 v pronajatém sále Umělecké besedy na Malé Straně otevře jednu ze slavných kapitol českého divadla 20. století.


ZAČÁTEK, VÁLKA A - KONEC

O Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, k nimž se brzy přidává geniální hudební skladatel Jaroslav Ježek, je toho napsáno hodně. Scéna původně avantgardní, posléze brojící proti sociálnímu bezpráví a fašismu. Tečka. Co se ale moc neví, je to, že napsali celkem sedmadvacet her (všechny pochopitelně nebyly zdařilé) a že měli problémy s politiky. Například v Caesarovi si v jedné písni dělají legraci ze Společnosti národů, a proto ministr zahraničí Beneš žádá zákaz hry. Také "pátečníci", intelektuálové kolem TGM a Karla Čapka, neměli V+W příliš v lásce. O německých národních socialistech a Hitlerovi ani nemluvě. Po uzavření mnichovské dohody V+W už ani nezahajují podzimní sezónu. Voskovec odlétá do Paříže 31. prosince 1938, Werich s Ježkem ho vzápětí následují. Válku prožili v USA, učí se anglicky, nemají to jednoduché, ale prosazují se, moc nechybí, aby filmovali v Hollywoodu, a nakonec se jim podaří hrát divadlo na Broadwayi. Konečně však přichází mír a mohou se vrátit domů. Zatímco Werich jede ihned, Voskovec až v červnu 1946. Přijíždí se svou druhou manželkou, americkou divadelnicí Anne; návrat odložil mj. i kvůli rozvodu s první ženou, Francouzkou Madeleine. Brzy po návratu však dochází k osudovému zlomu. V+W chtějí napsat novou hru, ale po třech měsících zjišťují, že to nejde. Je prostě jiná doba. Mají sice úspěch s poslední předválečnou hrou Pěst na oko, ale krátce před 25. únorem 1948 ji stahují. "Už jsme věděli, co se děje. Lidi ne. Smáli se vtipům, které zítra budou tragédie," vzpomínal Voskovec v již citovaném rozhovoru s A. J. Liehmem. Nasazují muzikál Divotvorný hrnec, Werich hraje Čochtana a Voskovec se chopil režie. A to možná i proto, že Anne tvrdí: Jsi lepší režisér než herec. Podstatné je však něco zcela jiného: Voskovce deprimuje poválečná Praha, nadšení pro socialismus a plíživý nástup stalinismu, stýská se mu po New Yorku. Nezval sice vypadá jako Nezval, ale je to jiný člověk, šéfuje odboru na ministerstvu informací a říká: "Teď nám patří film a budeme dělat velké věci!" Werich zůstává, ale Voskovec zůstat nemůže. Získává pozvání od sekretariátu UNESCO v Paříži (není tam vyslán čs. úřady, jak se uvádí), stává se tam úředníkem. Kromě toho tu s Anne zakládají americké divadlo. To jediné ho uspokojuje. Brzy totiž shledává, že práce v UNESCO je k ničemu a že odloučení od Jana je těžší, než si myslel. Nedosti však na tom. Po návratu do Evropy si každý rok v USA obnovoval tzv. domovské právo. Když tak činí v roce 1951, je v New Yorku zadržen pro podezření ze špionáže a stráví téměř rok ve vazbě na Ellis Islandu. Začíná totiž neblahé období mccarthismu. Bojuje s politickým dogmatismem; boj o své očištění zákonitě vyhrál, a právě proto v Americe zůstává.


HEREC HERCŮ

Když opustí vazbu, těží z publicity své kauzy, dostává role ve filmu i televizi a brzy také v divadle: v komedii Petera Ustinova Láska čtyř plukovníků. Ačkoliv ještě nedávno chtěl s herectvím přestat, nyní se jím živí. "Když jsem ještě neuměl dobře mluvit, měl jsem víc angažmá. Kvůli evropskému akcentu, to se hodilo v Čechovových dramatech," vzpomíná později. Dostává se do výborů tří hereckých unií, účinkuje v představeních jako Strýček Váňa (1956, získal cenu Obie), Višňový sad, Caesar a Kleopatra (1963, titulní role), Hamlet (1964, role Prvního herce; Hamleta hraje Richard Burton), muzikál Kabaret (1968, přes tisíc repríz na Broadwayi), All Over (hra E. Albeeho, 1971), Racek (1977), Agamemmnon, Fyzikové ... Točí filmy (i v ČSSR se hrálo Dvanáct rozhněvaných mužů) a televizní seriály. Za divadelní prací cestuje od Los Angeles po Toronto, ale i do Evropy (Deník Anny Frankové, Londýn, 1956). Je však "actor?s actor", herec oceňovaný víc svými kolegy než diváky, tak alespoň soudí americká kritika. V Londýně, v roce 1956, se poprvé po emigraci schází s Werichem. Vidí se po osmi let, v nichž si napsali jen jednou (!), ale od té chvíle si psát nepřestávají. Podle paní Adrieny Borovičkové, Voskovcovy neteře (psala si s ním desítky let), poslal její strýc Werichovi na sto třicet dopisů. Patrně stejný počet listů putoval z Kampy do USA. Časem také přibývalo vzájemných setkání: v roce 1957 je to opět Londýn, dále New York 1963, Vídeň 1965, New York 1968 (prosinec), Vídeň 1971 a 1974. Tady je na místě složit hold Voskovcově češtině: je vtipná, inteligentní, lidová i akademicky vznešená, živá a krásná. Udržuje si ji korespondencí (mj. také s Hugem Haasem, Jiřím Suchým, Josefem Topolem) a literární činností: Škvoreckému do nakladatelství 68 Publishers slibuje knihu vzpomínek a román o TGM (Anděl s hodinami). Čte nové české knihy, sleduje českou kulturu a v New Yorku rád přijímá našince, třeba Miloše Formana či Jiřího Šlitra.


PŘÍHODA S BUSTOU

V létě roku 1976 navštěvuje Voskovce v New Yorku, v domku se zahrádkou v japonském stylu u Central Parku, textař a zpěvák Jan Vodňanský. Při týdenní návštěvě Voskovec zakazuje Vodňanskému a jeho dívce, byť s úsměvem, aby ho viděli v divadle. "Ztratíte iluze! Přijeďte za rok, na Racka od Čechova!" Přirozeně jim vypráví o vztahu k Janu Werichovi. "Náhle přinesl velký šanon, v němž měl s úřednickou pečlivostí uloženy Werichovy dopisy," vzpomíná Jan Vodňanský. "S velkou úctou i radostí nám četl úryvky a dokazoval, že je Werich spirituálně na výši a režim ho nezlomil." V jednom z dopisů Werich líčil, jak žádal o výjezdní doložku ministra vnitra Obzinu: aby mohl do Vídně na setkání s Voskovcem, uváděl kategorie lidí, např. recidivisty a neplatiče alimentů, kteří nemají nárok; podotkl, že k žádné z těchto skupin nepatří, a dodal něco v tom smyslu, že filmy V+W, které se dosud promítají, byly před válkou levicově orientované, čímž přispěly k dnešnímu, socialistickému zřízení. Voskovec označil tento dopis za důmyslnou Werichovu lest ... Zakrátko se však začal odvíjet další příběh. Vodňanský se svou dívkou pokračovali v cestě po USA a při setkání s krajany ve Washingtonu přišla řeč na Voskovce a již zmíněný Werichův dopis. Jim, poúnorovým emigrantům, jeho text Jiří Voskovec kdysi také četl, ale oni jeho obdiv k Werichově lsti nesdíleli, naopak se vyjádřili velmi kriticky. A co se nestalo: Jiří v rozčilení nad jejich nepochopením Jana mrštil údajně o zem dvojbustou V+W (známé dílo sochaře Otakara Švece), ta se rozbila, a posléze i vztahy mezi oběma manželskými páry citelně ochladly. Příběh však pokračuje. Po opětném setkání s Vodňanským uviděl Voskovec snímky svých washingtonských přátel. Aniž tušil, že Vodňanský a jeho dívka vyslechli jejich vyprávění, vylíčil jim svou verzi. Podle ní ti lidé, tak dobře zavedení ve svobodném světě, neměli právo soudit Wericha, pronásledovaného komunistickým režimem. A tak aby dal najevo, že V+W jsou jedna duše ve dvou tělech, postavil prý tu bustu důrazně na stůl. No a ona přitom praskla ... Je důležité, která verze je pravdivá? Nevypovídá celá tato epizoda o vztahu V+W víc než cokoliv jiného?


VŠECHNO BYLO JINAK

Dodnes převládá názor, že Voskovec je básnickou a literární polovinou dvojice, zatímco Werich jeho humorný a zemitý doplněk. Voskovec proti tomu neustále protestoval a bude o tom ještě řeč; ale zatím se zdržme u politiky. Osvobozené divadlo bylo a je vnímáno levicově. Proto se dnes lidé, kteří jeho éru nezažili, ptají (nečiní tak, pravda, často): Jak si mohli V+W, tihle předváleční čeští intelektuálové, idealizovat dělníka, který byl vyšším hodnotám mnohem vzdálenější než třeba onen zatracovaný měšťák? Na tuhle a podobné otázky dává Voskovec odpověď v již zmíněném rozhovoru ve Svědectví: "(...) Co jsem miloval nejvíc: když to přepolitizovaný publikum na galerii si někdy vysvětlilo nějakej náš vtip politicky, nějakej dogmatik, trouba, si nahoře řek?: to něco znamená, a začal tleskat, víte. Ono to vůbec nic neznamenalo, my jsme si jen dělali legraci, byl to vtip jenom pro vtip. Ale on si to ,vyložil?. No, my jsme se tam podívali a řekli jsme: tak to nás budete muset teda poučit. Načež přišel další potlesk, od těch, kteří to ,chápali?. (...) Ale z týhle analogie dělat ze stranický potřeby ,funkci? umění, to vede jen k těm odpornostem, které vidíme a) v socialistickém realismu, b) v plakátech na kokakolu. Dyť je to totéž. Mezi kapitalismem a socialismem si Madison Avenue, to je sídlo reklamního velkopodnikatelství, podává ruku s kulturněpropagačním oddělením komunistické strany. Tihle lidé si budou vždycky rozumět, právě tak jako si budou vždycky rozumět tajní policajti na obou stranách." Vybavíme-li si po této argumentaci znovu epizodu s Werichovým dopisem a bustou, je jisté, že Jiří by neodsuzoval Jana ani za to, že se jeho podpis ocitl pod Antichartou. Notabene nemocný Werich prý tehdy v Národním divadle myslel, že se podepisuje na prezenční listinu. To dnes říká i Jiřina Švorcová (sic!). Podle tehdejší předsedkyně svazu dramatických umělců hodnotili dramatici průběh akce "den po" v dobříšském zámku, když náhle telefonoval Werich. Pravil, že podepsal prezentaci, ne Antichartu, že podpis ruší a žádá, aby to zveřejnili. I nastalo velké zděšení, něco takového nemohli soudruzi připustit. Až dostal nápad Zdeněk Míka, ředitel Divadla na Vinohradech: Miloš Kopecký má na Wericha vliv, mohl by mu to rozmluvit. Míka okamžitě Kopeckého volá ... Ale oba herci jsou už na pravdě boží. Kdo ví, jak to bylo. Podle jiné verze Werich posléze žádal, aby bylo oficiálně, byť neveřejně, oznámeno Voskovcovi a Václavu Havlovi, že jeho podpis neznamenal souhlas. V tom případě že pro něj záležitost skončí. Tolik odbočení z Voskovcova příběhu, sloužící k očištění Werichovy památky.


HOVNO FALSTAFF ...

Jan Werich umírá 31. října 1980. Voskovec právě natáčel exteriéry v Texasu, když tu zprávu zavolala jeho ženě Jana Werichová. Paní Voskovcová ihned telefonovala svému muži, ale řekla mu jen, že za ním druhý den přiletí. Pak šli na večeři, po ní pili víno. Načež mi to Chrissie velmi šetrně, leč naplno pověděla, napsal Jiří Voskovec své neteři. Vzalo mě to, ale nezhroutil jsem se, neboť jsem to už tolik let čekal a bál se toho, až to nevyhnutelně přijde - dyť on vlastně Jeník už deset až dvanáct let páchal systematickou sebevraždu kouřem. (...) Bylo to neuvěřitelné a neobyčejné soužití - bok po boku i na dálku. Znali jsme jeden druhýho líp a hloub než každej sám sebe. Jenom teď doufám, aby se mi aspoň kapánek podařilo Jana napsat (...), právě proto, že se o něm kecají (a co teprve budou!) obrovské blbostě a uzené polopravdy i lži. Hovno Falstaff a zemitý, lidový optimista! - Rokokový kavalír, jemný milenec přírody, básník a umělec s vědeckým šmrncem. Barokní zjev české literatury ve dvacátém století. (...) Zdenka říkávala, že jediná lidská osoba, kterou miloval, jsem byl já, a myslím, že mohla mít pravdu. (...) Byli jsme právě tak nesmírně odlišní, jak jsme si nesmírně rozuměli: nikoli intelektem, nýbrž něčím, co nemá jména.


SÁZAVA U LOS ANGELES

Na jaře 1980 dostal Jiří Voskovec nabídku hrát sluhu v televizním seriálu Nero Wolfe. Natočil třináct dílů a za honorář kupuje v Kalifornii dům. Své neteři o tom v dopise nadepsaném V Holých Vodách (rozumějme Hollywood) 24. srpna 1980 napsal: Drahé Dítě, (...) Koupili jsme si podivný dům na kraji pouště Mojave na severoseverovýchod od Los Angeles, (...) kde rostou kaktusy, Jozuovy stromy, plazí se chřestýši a lítají netopýři - a ovšem vyjí kojoti. Je to tam moc krásný, máme vlastní bazén s elektrickým tvorem, který jej zametá a čistí. A je to asi 70 mil čili něco přes 100 km od Los Angeles. (...) Koncem září poletíme do Nového Jorku, abychom likvidovali své manhattanské bydliště a zaslali nábytek do této své Sázavy na Divokém západu, kde bych už rád setrval a psal. Tvůj rudý bratr Vinetou. Avšak "Sázavu na Divokém západě" si Jiří Voskovec dlouho neužil. Objevuje se rakovina plic, následuje hospitalizace, léčba, návrat na "ranč", kde 1. července 1981 podléhá srdečnímu záchvatu.
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 130 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát | Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info