Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Attila

Zařazeno: iReferaty.cz > Životopisy > Attila
 
Osobnost: Attila
Datum vložení: 14.2.2008
 

 

ATTILA „BIČ BOŽÍ“
(r.395?-451)
Attila a Hunové - dvě jména s dnešní Evropou neodlučně spjata, obě stále ještě v sobě obsahují hrůzu, kterou jejich nositelé svou nevypočitatelnou krutostí vyvolávali. Ve své době hluboko zasáhli do dějin našeho kontinentu a nepochybně ovlivnili i vývoj v našich zemích. Centrum jeho říše bylo v uherské nížině a odtud divokými nájezdy sužovali sousední i vzdálené země.

Attila pocházel z vysokých kruhů hunské společnosti.
Hunové žili v polygamii. Attilův otec Mundzuk měl, jak se na velkého náčelníka slušelo, rozsáhlý harém. Byly v něm i četné cizinky. Jedna z nich, patrně Číňanka, přivedla asi roku 395 na svět Attilu. Svému synovi dali něžné germánské jméno, znamenající „tatínek, tatíček“. Možná, kdyby se rozhodli jinak, kdyby tušili, že z jejich dítěte vyroste postrach všech národů.
Attila se narodil v privilegované situaci. Celé generace předtím se děti rodily za pochodu v bachratých kárách. Attilovo rodiště nebylo ani město ani vesnice. Podobalo se nejspíše opevněnému vojenskému ležení.
V době Attilova narození se Hunové podřizovali krutému zákonu divočiny a zabíjeli své rodiče, jakmile byli příliš staří a začínali být na obtíž.
Hunové se nemyli, protože vodu považovali za posvátnou a báli se ji znečistit. Ale Attila svým poradcům občas povolil, aby se umyli. U některých starověkých stepních kočovníku existoval zákaz močit do vody. Přestoupení se trestalo okamžitou popravou. Záhy se objevily představy o spojení Hunů se zlými silami.
Na hrdlech Attilovi matky a jejích družek se leskly zlaté, jemně zpracované náhrdelníky a v ušních boltcích měly rudé granáty zasazené do tepaného stříbra. Hunští bojovníci nosili přezky z drahých kovů a jílce jejich mečů byly zakončeny drahokamy.
Tváře hunských náčelníků nezřídka hyzdili hluboké jizvy, z nichž trčely řídké vousy. Již jako kojencům jim několikrát po sobě pořezali drobné obličeje, aby po nich zůstaly neodstranitelné ohavné stopy. Tato „kosmetická“ operace měla za účel vytvořit z obličeje nesnímatelnou šerednou masku, která by děsila a zaháněla nepřítele. Má se za to, že Attila takovému zohavení unikl. Starověcí autoři se ovšem shodují v tom, že Attila měl nápadně velkou těžkou hlavu, což mohlo být důsledkem jiného divošského obyčeje - umělé deformace lebky. Malým dětem záměrně bandážovali hlavičky, aby se jim nepřirozeně protáhly.
Malý Attila musel dokonale ovládat umění lukostřelby a jízdy na koni, dvou dovedností pro Huna naprosto nepostradatelných. Také se po nich vyžadovalo, aby uměli střílet z luku do všech stran a to i při plném cvalu.
Život v sedle Attilovi natrvalo zformoval nohy do „O“. Pro hunské hochy byla ovšem tato deformace normální a velmi žádaná.
Attilovo srdce zatvrzovaly hony na lidi, jichž se sám horlivě zúčastňoval. Skolit ze zálohy některého nebožáka patřilo ke kratochvílím zlaté hunské mládeže.
Když bylo Attilovi 6 let, zemřel mu otec. Chlapec byl svěřen svému strýci Roasi. U jeho dvora se spřátelil se svým pozdějším nepřítelem Aetiem. Když bylo Attilovi 13 let, Roas rozhodl, že bude vyslán ke dvoru západořímského císaře Flavia Honoria. V italské Ravenně byly Attilovi prokazovány veškeré služby, jaké si zaslouží urozený reprezentant národa nahánějícího hrůzu. Měl své učitele, vychovatele, služebníky a otroky. Ale Attila dobře postřehl postranní úšklebky dvořanů. Dělal značné pokroky v latině a řečtině, třebaže svého drsného přízvuku se nikdy zbavit nedokázal.
Roku 412 se Attila směl vrátit ke svým. Domů - ačkoli v hunském slovníku se tento pojem vůbec nevyskytoval. Hunové byli národem bezdomovců.
Když se Attila vrátil mezi své, nechtěli ho přijmout mezi sebe. Ale Attila věděl, co udělat.
Přestal se mýt, k čemuž byl v Ravenně nucen, oblékl si koženou kazajku, oholil si hlavu a nasadil si na ni papachu, kterou pak nesundával ani v parném létě.
Attilův malý trik vyšel. Jeho společníci se začali chovat jako dříve.
Jednoho dne do stanu chána Roase udeřil za velké bouře blesk a smrtelně zasáhl hunského chána.
Za nového panovníka Hunů byl roku 434 zvolen Attila. Bylo mu v té době bezmála 40 let, což bylo v té době považováno za pokročilý věk. Byla tu ještě jedna maličkost. Roasovým nástupcem se stal také Attilův bratr Bleda. Po 4 letech společného vládnutí si ale tento bezvýznamný kralevic na honu srazil vaz. Tato nehoda bývá často považována jako bratrovražda z politických důvodů. Ale je sporné, zda měl Attila bratrovu smrt na svědomí.

Někdy na počátku čtyřicátých let 5. století objevil prostý hunský pastevec ve stepi u Donu čirou náhodou legendární meč skotských králů.
Když se pastevec vracel se stádem domů, zjistil, že jedna jalovice má na noze hlubokou bodnou ránu. Šel zpět po krvavé stopě a spatřil ostrou ocelovou špičku vyčnívající z půdy. Po chvíli kopání vytáhl nádherný meč se zlatým jílcem. Někdo zbraň zasadil do země čepelí vzhůru. Starší kmene pochopili, že to je legendární meč skotského krále Maraka.
Král prý dal jednou před velkou bitvou zahrabat do země svůj zázračný meč a prohlásil: „Tento fetiš ztrestá každého, kdo by v boji projevil slabost nebo se dal na ústup“. Marakovi bojovníci nepřítele smetli, ale nikdo pak dlouho nedokázal najít místo, kde byl meč zakopán.
Meč byl slavnostně předán Attilovi a byl mu zřejmě dán i do hrobu.

Navzdory obecně rozšířeným představám nebyl Attila omezený divoch, který se zčistajasna vynořil odkudsi z nitra Asie, aby udeřil na římský svět. Attila byl nebezpečný introvert, jenž dlouhé dny zůstával navenek ledově klidný, avšak v jeho nitru žhnuly zlé vášně. Choval se jako zdánlivě vyhaslý vulkán, který dá náhle průchod napětí ve svých útrobách drtivou explozí. Podobně se Attila poddával nepředvídatelným excesům běsnění, když někdo odporoval jeho vůli. Možná to souviselo i s jeho stářím. Bystrost a inteligenci Attilovi nikdo upřít ne-mohl.
Svou povznesenost nad ostatními dával Attila najevo i záměrně. Prostým oblečením bez ornamentů. Jeho meč a postroj koně nezdobili zlaté a emailové destičky. Dokonce Attilovi víno nalévali do dřevěného pohárku, zatímco ostatní si přihýbali ze zlatých a stříbrných nádob.
Byla to dozajista jen okázalá póza, protože máme doloženo, že Attila po zlatě prahnul jako ušatý král Midás. Využíval ho ovšem především pro dosažení politických cílů.

Roku 449 sestra Valentiniana III. Honorie, byla nucena ke svatbě se senátorem Herkulanem. Ve snaze ubránit se nechtěnému sňatku, požádala Attilu o pomoc. Pro potvrzení přiložila svůj prstýnek. S odložením 14 let oznámil Valentinianovi, že nabízenou ruku jeho sestry přijímá. „Pokud se Valentinián bude divit mému prodlení, řekněte mu, že jsem dříve Honorii nemohl zajistit mezi svými manželkami náležité postavení. O Honorii bude skvěle postaráno“, žertoval Attila. Valentinián III Attilovi napsal, že jeho sestra je už zadaná. Attila ale rozhlásil, že si pro svou vyvolenou přijede sám.

Na Attilu začal působit jeho osobní problém, který dosud ignoroval. Chána v té době začalo znepokojovat jeho stáří. Attilovi už bylo 55 let. Čas od času se mu z nenadání spouštěla krev z nosu.

Na jaře roku 451 došlo na Katalaunských polích k jedné z největších bitev starověku. Za vítěze byli považováni Římané.
Attila se stáhl zpět k Rýnu. Oslabené oddíly Hunů a jejich spojenců cestou ještě více prořídly. Četní ranění umírali. Někdy zraněné dobíjeli jejich vlastní druzi. Desetitisíce mrtvých, velká část kořisti zanechána v Orléansu a na Katalaunských polích. To bylo résumé Attilova neúspěchu. Slovo porážka nesměl nikdo vyslovit.
Za těchto povážlivých okolností udělal velký chán něco nečekaného. Nepřipustil, aby se vzpomínky na nezdařené dobrodružství v Galii proměnili v trýznivou noční můru. Ještě jednou ohromil svět - přeměnil ústup v čelní útok.
V únoru roku 452, uprostřed zimního nečasu překročilo hunské vojsko průsmyky východních Alp a jako ledový severák vpadlo do pádské nížiny.
Attilovi protivníci si mysleli, že si chán bude ve svém doupěti na Dunaji v podzimních a zimních časech hojit rány a odpočívat.
Attilův přepad severní Itálie zaskočil i vítěze z Katalaunských polí. Chán se ovšem z porážky vzpamatoval velmi rychle.
Hunové se nejdříve obořili na námořní přístav Aquileu. Obyvatelé pevnosti se nezalekli a před Attilou zavřeli bránu.
Attila se neuměl modlit a vzývat bohy, aby mu pomohli. Zato, po způsobu augurů, pátral po příznivém znamení. A toto signum se nakonec objevilo.
Při jedné obhlídce stráží chán spatřil čápici, jak vyhání ještě nemotorná mláďata z hnízda na věžní bráně a odlétá s nimi někam do polí. Ptáci se pak už nevrátili. To bylo velmi podivné. Je známo, jak čápi lpějí na svých hnízdech, stavěných na příznivých místech a jak je brání před vetřelci. Jak to, že čapí samička opustila svůj domov uprostřed teplé sezóny a vydala se s nedorostlými čápaty do neznáma hledat si nové útočiště? Attila si záhadu nedokázal vysvětlit jinak, než že domestikovaní ptáci instinktivně vycítili blížící se zkázu města. Proto odvedli mladé do bezpečí.
Tato historka zelektrizovala již umdlévající útočníky a dodala jim nový elán. Nazítří se jim podařil průlom - právě u brány s opuštěným čapím hnízdem.
Attila se postaral, aby ptáky jejich předtucha zlého konce města nezklamala. Aquilea byla srovnána se zemí a její obyvatelé zmasakrováni. Jen malému hloučku se podařilo dostat do člunů a bez úhony opustit obklíčený přístav.
Před Attilou se otvírala vyhlídka na jemnou toskánskou krajinu. A dále na jihu čekaly pahorky Latia a Řím.
Naštěstí někoho u dvora Valentiniána napadla spasná myšlenka, která se ovšem na první pohled zdála jako šílená. Ať místo Aetia z něhož se bez dostatku sil stal pouhý guerillero, ať Valentinián vyšle církevního hodnostáře - nejlépe hned biskupa římského.
O způsobilosti papeže Lva I. vést jednání s protivníkem nikdo nepochyboval. Byl to, v souladu se svým jménem, rozený vůdce.
Papež dokázal neuvěřitelnou věc. Několik slov starce v bílé říze mělo stejný účinek jako krvavá bitva na Katalaunských polích. Attila ustoupil, vrátil se za Alpy.
Jakými slovy Lev I. Attilu přesvědčil? To se už nikdy nedovíme.
Můžeme se jen domýšlet, že Lev I. hunskému králi připomněl pradávnou výstrahu zakladatele Říma Romula: „Ať zhyne každý, kdo překročí mé hradby“.

Protože Attilovi římská princezna Honorie byla odepřena, vyhlédli si bezmála šedesátiletý chán místo ní šestnáctiletou burgundskou pannu. Jmenovala se nejspíše Hildegunde nebo Hildwighe. Staří letopisci ovšem dívčino jméno zkomolili na Ildico. Co vlastně Attila očekával od manželství s drobnou blondýnkou s ještě dětskými rysy ve tváři?
Měl již desítky a desítky potomků mužského i ženského pohlaví, kteří se sami množili geometrickou řadou. O případné nástupce měl tedy postaráno, další naléhavě nepotřeboval.
Sňatek se všemocným chánem byla pro rodiče a klan prestižní záležitost, Lze těžko předpokládat, že by ji k Atiilovi poutala romantická láska, i když se o tom tu a tam můžeme dočíst. Jaká by to byla nepřirozená love story.
Na pompézní svatbu v polovině března roku 453 byli pozváni všichni významní náčelníci. Nikdo z hostů netušil, že přijeli zároveň na chánův pohřeb. Dlouho po půlnoci Attila uchopil Ildico za paži a odvedl ji do své ložnice, aby ji svlékl zlatem vyšívané bílé šaty a vykonal hlavní žertvu této černé mše. Attila nestihl Ildico ani obejmout. Sotva se ztěžka dovlekl k lůžku, omdlel. Po chvíli se probral k vědomí a začal zvracet. Z nosu a úst mu prýštila krev. Ale chán sám bránil vyděšené Ildico, aby zavolala pomoc. „Nikoho sem nepouštěj, ať se děje cokoliv.“ Nechtěl, aby ho viděli bezmocného. Znovu se položil, zalapal po dechu a jeho tělo se křečovitě vypjalo. Pak se pán světa přestal hýbat nadobro.
Nevěsta seděla strnule přimknutá k pelesti až do svítání. Po celý zbytek nenaplněné svatební noci se neodvažovala přiblížit ke svému děsivému snoubenci.
Nastalo ráno. Slunce nedovolilo nikomu déle spát. Jen komnata novomanželů zůstávala podezřele tichá. Po dlouhém dohadování vyrazili osobní Attilovi strážci dveře a nahrnuli se dovnitř.
Attila ležel bezvládně se zvrácenou hlavou na lůžku. Na vousech a na prsou mu zasychal odporný strup sražené krve a zvratků. Ildico s vytřeštěnýma očima se krčila v koutě. Z jejích gest a přerývaných slov bylo možno rekonstruovat poslední chvíle muže, který po 20 let děsil svět. Přivolaní ranhojiči potvrdili, že se Attila zalkl vlastní krví.
Otroci spoutáni navzájem řetězy, stavějí v korytu Tisy hráz. Hráz se staví a roste do výše. V řečišti Tisy kopou otroci veliký hrob. „Náš pán si nepřál nad svým hrobem mohylu. Chce po svých bojích odpočívat na dně řeky.“ Sluhové Attilovo tělo ukládají do zlaté rakve, zlatou rakev do stříbrné a tu do železné. Otroci nesou trojí rakev k Tise. Pak ji spouští do hlubokého hrobu. Hrob zaházejí a spěchují na hráz a vytrhnou břevno stavidla. Voda se vrátila zpět do starého koryty a zatopila hrob. Voda stoupá, stoupá, až se hladina vrovná. Mrtvému hunskému monarchovi pravděpodobně vtiskli do ruky i onen proslulý zázračný meč skytského boha války, jenž tak definitivně zmizel v podzemí.
Ač se totiž našlo nemálo hledačů místa Attilova posledního odpočinku a především pokladů v hrobě, nikdo z nich dosud neuspěl.
Asi je dobře, že Attilův hrob, stejně jako jeho rodný dům, nezůstaly pro nás spojeny s nějakým konkrétním místem. Tu neznámou lokalitu, kam hunského krále uložili, jistě i o staletí ovládá temná síla. Kdyby ji jednou někdo přece jen nalezl, měla by být ohrazena a opatřena varovným nápisem Fulgur conditum - zakopaný hrom.
V noci, kdy se Atila zadusil, se prý zdál východořímskému císaři Marcianovi věštecký sen. Viděl ve spánku napjatý luk, jak se z nenadání uprostřed zlomil. Všichni v Ravenně soudili, že ať se chánovým nástupcem stane kdokoliv, bude s ním lehčí pořízení než s proklínaným Attilou.
Attilovu tajemníkovi Orestovi bylo jasné, že spolu s Attilou byla pohřbena celá hunská říše. Z mnoha Attilových dětí nikdo nedosáhl formátu svého otce. Ani zřejmě nejschopnější z nich Ellak,nedokázal zabránit tomu,aby si dalších 5 hlavních synu Giesmus, Uzindur, Ernak, Dinghzikh, Emmedzar nezačalo dělit společné dědictví. Orestovi bylo jasné,že vše špatně do-padne a proto odešel do Říma.

Asi rok po Attilově smrti v povodí řeky Sávy - bližší místo není známo došlo k bitvě mezi vojskem pod vedením ostrogótského krále Valamira a hunů pod vedením Ellaka.
Valamir porazil Ellaka. Ellak zůstal ležet mrtev na bitevním poli.
Hunové tak zmizeli z našich dějin.

Attila ve svém okolí budil takový strach, že se mu přezdívalo "BIČ BOŽÍ"
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 83 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info