Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Masaryk Tomáš Garig

Zařazeno: iReferaty.cz > Životopisy > Masaryk Tomáš Garig
 
Osobnost: Masaryk Tomáš Garrigue
Datum vložení: 23.2.2012
Referát vložil: tomik33

 

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl pedagog, politik a filozof. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935) a k osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“. T.G. Masaryk byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.
Masaryk se narodil jako „Tomáš Jan“krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku Nathana Redlicha,[3] žijící na Slovácku, jeho matka, Terezie Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, rodem Hanačka byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907), kočí, jehož naučil psát až Tomáš, byl tehdy národnosti slovenské. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912). Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě malí. Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně se vrátil do rodného kraje, začal se učit kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na německém klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.

Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů. Masárikovo otcovství bylo zpochybňováno především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi rodiči a vyskytly se i snahy "připsat" ke jménu TGM Redlichovo či dokonce Císařovo otcovství (císaři bylo tehdy 20 let, nar.1830). Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.
[editovat] Brno, Vídeň, Lipsko, New York
Pomník T. G. Masaryka před budovou lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jde o kopii sochy, jejíž originál stojí před ZŠ TGM v Bystřici nad Pernštejnem. Autorem originálu je sochař Vincenc Makovský.

Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.

Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.

Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.

Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.


Rukopisy

Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Palackého.

V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.
[editovat] Praha

Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet. Jedním z jeho žáků byl i český překladatel Matěj Netval.

V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, potlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil.

Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum.

Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval proti názorům, které vnímal jako antisemitské. V roce 1899 se zasazoval o obnovení procesu s židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové. Tuto vraždu část veřejnosti považovala za rituální. Podobně jako u sporů o rukopisy byl opět vystaven ostré kritice, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila (Hovory s TGM) v tom, že jeho místo je právě v Čechách. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.

V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Kopřivnice, Modřany, Kolín aj.)
První světová válka

Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci – zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.

K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.

V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas.[4] Masaryk obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto byla česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvána Česká mafie.[5][6] Masarykovy přátele nazval Mafiány již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě tito "Mafiáni" se za první světové války stali hnací silou našeho odboje a profesor Masaryk je popoháněl z exilu.
Masarykův a Štefánikův pomník v Košicích na Slovensku

V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti ministru Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Národní rady československé, založené již předtím v Paříži budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval dokonalou zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku.

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize (tehdejší pluk Pražský) pražská nabídla T.G. Masarykovi „majitelství“, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel-„tatíček“ a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin president). Legie budoval nejen prostřednictvím českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými, i vzniklých osmi divizí (tehdy pluků) vojska pěšího, tří divizí jízdních, několika divizionů dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře, následně po incidentu u Zlatoůstu). Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl „kvartýrmajstrem“ legií na sibiřské magistrále. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal v den svých 68 narozenin přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis „Nová Evropa“. Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.
Masaryk začátkem 20. století

Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA a 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy u Michiganského jezera a bezmála třistatisícovým průvodem na jeho počest,byl žádán o projevy, zasypáván květinami. Podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sestavení Clevelandské dohody, následně 30. května 1918 podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky jednotlivých národů rakouské monarchie by měly být považovány za oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.
ČSR
Návrat z exilu, zastávka v Táboře, 21. prosince 1918
(poslední etapa z Rakouska do Prahy 20.–21. prosince)
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan.
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan.
foto Josef Jindřich Šechtl
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
foto Josef Jindřich Šechtl

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. V Itálii jej se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel II. Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění, a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí, odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu, aby T. G. Masaryk ve Sněmovní ulici složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S místo císařského kočáru, který mu byl nabízen, "jakožto dopravní prostředek demokratický".

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". V květnu (27.) 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu.[7] I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy.[7] Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident přijel na letenský stadion na koni Hektorovi (Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času, Sokolské slety , červen-červenec 1920, Letná). Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

T.G. Masaryk v této době pobývá často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 přehlíží vojenskou přehlídku bratislavských pluků v Petržalce).

Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.
Masaryk v koňském sedle v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijel na koni na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfína, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel automobilem na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřeného automobilu české výroby (Tatra T80). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň „4. červenec“.
Pátečníci Masaryk a Karel Čapek
Hrob Masarykovy rodiny na lánském hřbitově

Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk). Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán, svědčí i to, že se všeobecně říkalo: „dokud bude žít Masaryk, Hitler (též údajný někdejší dobrovolný Masarykův posluchač na Vídeňské univerzitě) nezačne válku“.[zdroj?]

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku "Svatováclavského chorálu" z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlidby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský (zrcadlovkou Rolleiflex, tehdy ve věku pouhých 18 let).
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 11 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info