Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Černý kocour

Zařazeno: iReferaty.cz > Čtenářský deník > Černý kocour
 
Název díla: Černý kocour
Datum vložení: 14.1.2007
 

 

Nečekám a ani se nedomáhám, abyste tomuto šílenému, a přece tak obyčejnému příběhu, který tu vypíši, uvěřili. Byl bych věru blázen, kdybych to čekal; vždyť se to i mé vlastní smysly brání dotvrdit. A přece nejsem blázen, ani se mi nic nezdá, o tom vás ujišťuji. Zítra však zemřu a dnes chci své duši ulevit. Nejdříve bych rád seznámil svět prostě, stručně a bez podrobných výkladů s pouhým sledem příhod v mé domácnosti. Důsledky těchto příhod mne děsily - trýznily - a zničily. Ale nebudu se pokoušet je vysvětlovat. Pro mne neznamenaly nic než hrůzu - mnohým nepřipadnou ani tak hrůzné jako spíše bizarní. Možná že se v budoucnu najde mozek, který mé přízraky zredukuje na běžnou, všední věc - nějaký chladnější, logičtější a ne tak vznětlivý mozek, jako mám já, a ten nebude vidět v okolnostech, které já líčím s hrůzou, nic víc než obvyklý postup docela přirozených příčin a následků.
Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a kdyžjsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.
Brzy jsem se oženil a s radostí shledal, že se v této zálibě se ženou shodneme. Když viděla, jak si libuji v domácích zvířatech, nevynechala jedinou příležitost, aby mi neopatřila právě ty nejmilejší. Měli jsme ptáky, zlaté rybky, nádherného psa, králíky, malou opičku a kocoura.
Ten kocour, to bylo zvíře pozoruhodně velké a krásné, úplně černé a tak chytré, že člověk žasl. Když přišla řeč na jeho inteligenci, připomínala manželka, která tajně věřila na pověry, dávný lidový názor, podle něhož jsou všecky černé kočky zakuklené čarodějnice. Pochopitelně to nikdy nemyslila vážně a já celou tu věc uvádím vlastně jen proto, že jsem si na ni náhodou vzpomněl.
Pluto - tak se kocour jmenoval - byl můj oblíbený mazlíček a kamarád. Jen já jsem mu dával jíst, a kam jsem se v domě hnul, všude mi byl v patách. A dokonce jsem mu jen stěží zabránil, aby za mnou nechodil ulicemi.
Naše přátelství trvalo několik let, avšak během této doby nastal v mé celkové letoře či charakteru (stydím se to doznat) pronikavý zvrat k horšímu. Vším byl vinen běs opilství. Den ze dne jsem byl mrzutější, nedůtklivější a bezohlednější k citům druhých. Na svou ženu jsem si dovoloval; mluvil jsem s ní hrubě a nakonec jsem jí vyhrožoval násilím. Moji miláčkové ovšem také pocítili změnu v mé povaze. Nejenže jsem je zanedbával, ale mizerně jsem s nimi zacházel. Pro Pluta jsem si však zachoval ještě tolik ohledu, že jsem mu neubližoval, jako jsem klidně ubližoval králíkům, opici, ba i psovi, když se mi náhodou anebo z příchylnosti připletli pod nohy. Avšak propadal jsem své chorobě - a která choroba se vyrovná Alkoholu! - a posléze i Pluto, který stárl a byl proto trochu nevrlý - i Pluto začínal zakoušet následky mého mrzoutství.
Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem, když píši o této do nebe volající zlotřilosti.
Když se rni s jitrem vrátil rozum - když jsem se vyspal z oparu nočního hýření - pocítil jsem nad zlým činem, kterýjsem spáchal, zpola hrůzu, zpola výčitky svědomí, byl to však pocit matný a neurčitý a duše se nedotkl. Znovu jsem se vrhl na pití a brzy jsem veškerou vzpomínku na svůj vztek utopil ve víně.
Kocour se zatím pomalu zotavil. Na důlek po ztraceném oku byla sice strašná podívaná, ale zvíře už zřejmě netrpělo. Chodilo po domě jako dřív, ale přede mnou, jak se dalo čekat, vyděšeně prchalo. Bylo ve mně ještě kus někdejší něhy, a proto jsem se zprvu rmoutil nad tím zjevným odporem tvora, který mne kdysi měl rád. Ale tento cit byl záhy vystřídán podrážděností. A pak - aby můj pád byl dovršen a zpečetěn - posedla mne Zvrácenost. Filozofie tento pojem opomíjí. A přece vím právě tak jistě, jako že žije má duše, že zvrácenost je jedním z primitivních pudů lidského srdce - jednou z nerozlučných prvotních vlastností a pracitů, jež řídí vývoj lidské povahy. Kdo se aspoň stokrát nepřistihl, jak se dopouští zlého či pošetilého skutku jen a jen proto, že ví, že nemá? Cožpak nás cosi věčně nepudí porušovat navzdory rozumu to, čemu říkáme Zákon, jen proto, že to jako zákon chápeme? Tento duch zvrácenosti dovršil, pravím, můj pád. Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu - ta mne pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti. Jednou ráno jsem mu s chladným srdcem hodil kolem krku smyčku a pověsil ho za větev stromu. Pověsil jsem ho s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že mě má rád, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že tím páchám hřích - smrtelný hřích, který tak ohrozí mou nesmrtelnou duši, že ji možná i vyjme - pokud je to vůbec možné - z dosahu nekonečného milosrdenství Nejslitovnějšího a Nejukrutnějšího Boha.
Téhož dne, kdy jsem provedl tuto hanebnost, probudil mne v noci pokřik, že hoří. Záclony mého lůžka byly v plamenech. Hořel celý dům. Manželka, služka a já jsme jen o vlas ohni unikli. Všechno lehlo popelem. Požár pohltil veškerý můj majetek a já jsem od té chvíle propadl zoufalství.
Nesnažím se slabošsky dokazovat příčinnou souvislost mezi pohromou a podlostí. Ale řadím k sobě celý ten řetěz faktů a nerad bych některý článek opominul. Den po požáru jsem se šel podívat na trosky domu. Až na jednu se všechny zdi sesuly. Tou výjimkou byla ne zvlášť silná stěna uprostřed domu, k níž bylo přistaveno čelo mé postele. Omítka na ní celkem odolala žáru ohně, což jsem přičítal nedávnému nátěru. Kolem této stěny se nahrnul hustý zástup lidí a mnozí se zvláště o jednu její část velmi podrobně a dychtivě zajímali. Mou zvědavost podnítila slova jako "Podivné!", "Jedinečné!" a podobné výrazy. Přistoupil jsem blíže a na bílé ploše jsem spatřil podobu obrovské kočky, jakoby vystouplou v basreliéfu. Otiskla se tam s přesností vskutku podivuhodnou. Zvíře mělo kolem krku provaz.
Když jsem ten přízrak spatřil poprvé - pro mne to byl vskutku přízrak -, zůstal jsem ohromen a zděšen. Pak jsem si ale vše rozvážil a ulevilo se mi. Kocoura jsem přece pověsil pokud se pamatuji, v sousední zahradě. Jakmile nastal poplach, nahrnulo se do zahrady plno lidí a někdo zvíře podle všeho ze stromu odřízl a vhodil je otevřeným oknem do mého pokoje. Patrně to provedl proto, aby mne vyburcoval ze spaní. Jak se pak zřítily ostatní stěny, vmáčkly oběť mé podlosti do vrstvy rozměklé malty a její vápno spolu s plameny a čpavkem zdechliny dotvořily podobiznu, kterou jsem spatřil.
Třebaže jsem se s tímto úděsným zjevem rozumově docela hladce vypořádal - se svědomím jsem to ovšem tak dobře nesrovnal -, přece jen to silně otřáslo mou obrazností. Celé měsíce jsem se nemohl zbavit toho kočičího strašidla a opět se ve mně začal probouzet jakýsi matný cit, ale nebyly to výčitky svědomí, jak se mi zdálo. Dokonce jsem začal litovat ztráty zvířete a ohlížet se v hnusných krčmách, do kterých jsem teď zapadal, po jiném takovém mazlíčkovi, prvnímu aspoň trochu podobném, jenž by mi ztrátu nahradil.
Jedné noci, když jsem zase zpola otupělý vysedával v kterési vykřičené špeluňce, přilákal náhle mou pozornost černý předmět, ležící na jednom z ohromných sudů džinu či rumu, z kterých se zařízení místnosti většinou skládalo. Hleděl jsem několik minut upřeně na vršek sudu a tu mě udivilo, že jsem předmět nezahlédl už dřív. Přistoupil jsem k němu a dotkl se ho. Byl to černý kocour - ohromný - právě tak velký jako Pluto a ve všem mu navlas podobný, krom jedné věci. Pluto neměl na těle jediný bílý chloupek, kdežto tento kocour měl téměř přes celou hruď velikou, rozmazanou bílou skvrnu.
Jakmile jsem se ho dotkl, ihned vstal, začal hlasitě příst, lísal se mi k ruce a zřejmě se radoval, že si ho všímám. Nu, to je přece potvůrka, jakou jsem hledal ! Hned jsem ho také chtěl od hospodského koupit, ten však prohlásil, že mu nepatří - nic o něm prý neví - nikdy předtím ho neviděl. Hladil jsem zvíře dál, a když jsem se pak měl k odchodu, ukázalo se, že se mu zachtělo jít se mnou. Dovolil jsem mu to a cestou jsem se občas shýbl a pohladil ho. Když jsme došli domů, kocour tu okamžitě zdomácněl a žena si ho také ihned velmi oblíbila.
Já jsem však brzy shledal, že se mi začíná protivit. Předpokládal jsem pravý opak, přesto však mě jeho očividná příchylnost - nevím jak a nevím, proč to tak bylo - spíše odpuzovala a obtěžovala. Znenáhla se tento odpor a nedůtklivost vystupňovaly až k rozhořčené nenávisti. Vyhýbal jsem se zvířeti; určitý pocit hanby a vzpomínka na dřívější ukrutnosti mi bránily týrat ho. Několik týdnů jsem ho neudeřil ani jinak netýral, ale znenáhla - opravdu znenáhla mne při pohledu na ně začal jímat nevýslovný hnus a raději jsem od něho mlčky prchal jako před morovou nákazou. Mou nenávist podnítilo nepochybně i to, že jsem hned ráno, jak jsem zvíře přivedl domů, zjistil, že mu tak jako Plutovi chybí jedno oko. Tato okolnost je však tím víc přiblížila mé ženě, která - jak jsem již řekl - byla prodchnuta onou laskavostí, kterou jsem míval i já kdysi v povaze a jež mi připravila tolik prostých, čistých radostí.
Čím silněji se mi však kocour ošklivil, tím byl ke mně přítulnější. Chodil mi v patách s takovou vytrvalostí, o jaké bych čtenáře jen stěží přesvědčil. Ať jsem se kdekoli usadil, již se krčil pod židlí nebo mi vyskočil na kolena a odporně se ke mně lísal. Jakmile jsem se zdvihl a chtěl jsem odejít, zapletl se mi pod nohy a málem mne porazil anebo se mi svými dlouhými, ostrými drápky zaťal do kalhot a vydrápal se mi až na prsa. V takových okamžicích se mi chtělo jedinou ranou ho zabít, avšak přece jen jsem se ovládl; bránila mi v tom jednak vzpomínka na někdejší zločin, ale hlavně přiznám se vám - nesmírný strach před tím zvířetem.
Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla - a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat - ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou. Má žena mne nejednou upozorňovala na tvar bílé skvrny v chlupech, o níž jsem hovořil a která vlastně byla jediným viditelným znamením, jímž se cizí zvíře lišilo od kocoura, kterého jsem usmrtil. Čtenář si vzpomene, že toto znamení, ač velké, bylo původně velmi neurčité; avšak zvolna, téměř nepostižitelně nabývalo - a můj rozum se tomu dlouho vzpíral jako nějaké smyšlence - pevného a určitého obrysu. Nakonec dostalo podobu předmětu, jehož jméno se děsím vyslovit -především proto jsem si tu obludu hnusil, bál se jí a byl bych se jí i zbavil, kdybych si byl troufal - dostalo podobu, jak říkám, ohyzdné, příšerné věci - ŠIBENICE! Ó truchlivý, strašlivý nástroji, ztělesňující hrůzu a zločin - agónii a smrt!
Jaký jsem to byl teď ubožák - ta nejubožejší troska lidství! Považte: pouhé zvíře, němá tvář, jejíhož druha jsem zpupně utratil - pouhé zvíře připraví mně - mně, člověku, stvořenému k obrazu Nejvyššího - tolik nevýslovných běd! Ó již nikdy jsem neměl poznat dobrodiní odpočinku - ani ve dne, ani v noci! Ve dne mne zvíře na vteřinu neopouštělo; v noci pak jsem se co hodinu vylekaně probouzel z úděsných, strašidelných snů, avšak ta příšera mi dál horce dýchala do tváře, tiskla mě ohromnou tíhou - vtělená můra, žádnou mocí nezaplašitelná - navěky zavalující mé srdce!
Drcen těmito mukami, nechal jsem v sobě vyhasnout i poslední špetku dobra. Už jen o zlu jsem přemýšlel - nejpodlejší, nejtemnější myšlenky mne vůbec neopouštěly. Má dosavadní popudlivost vybujela v nenávist ke všem věcem, k veškerému lidstvu; a náhlými, častými a nezvladatelnými výbuchy hněvu, do něhož jsem se slepě hroužil, trpěla obvykle nejvíc - ó jaká hanba! - má trpělivá, odevzdaná žena.
Jednoho dne šla se mnou cosi obstarat do sklepa starého stavení, které jsme v chudobě museli obývat. Kocour se po příkrých schodech hnal za mnou a málem mne srazil dolů; to mne rozlítilo k nepříčetnosti. Napřáhl jsem sekeru (zapomněl jsem ve vzteku na dětinský strach, který mi dosud krotil ruku) a chtěl jsem jedinou ranou zvíře skolit. Kdyby ta rána byla dopadla, jistě by byla smrtelná, avšak mou ruku zadržela žena Vydrážděn tímto zásahem k ďábelskému hněvu, vytrhl jsem paži z jejího sevření a zaťal sekyru do jejího mozku. Na místě bez hlesu klesla k zemi.
Sotva jsem tuto obludnou vraždu spáchal, ihned jsem s naprostou rozvahou začal přemýšlet, kam tělo ukrýt. Věděl jsem, že z domu je ani ve dne, ani v noci nemohu odklidit bez nebezpečí, že mě zpozorují sousedé. V hlavě se mi vyrojilo mnoho nápadů. Také jsem si jednu chvíli říkal, že mrtvolu rozkrájím na drobné kousíčky, které pak spálím. Pak mě zase napadlo vykopat pro ni ve sklepní půdě hrob. Anebo jsem uvažoval o tom, že ji na dvoře hodím do studny - nebo ji jako nějaké zboží uložím do bedny, zařídím vše k odeslání a pak pošlu pro nosiče, aby ji z domu odnesl. Konečně jsem připadl na něco, co se mi zdálo mnohem vhodnější než všechno ostatní. Rozhodl jsem se, že ji ve sklepě zazdím - tak jako ve středověku zazdívali své oběti mniši.
K takovému účelu se sklep dobře hodil. Jeho zdi byly stavěny nedbale a nedávno byly ohozeny hrubou omítkou, která ve vlhku ještě neztvrdla. Kromě toho z jedné stěny čněl výstupek vytvořený větrací šachtou či krbem, a ten byl vyzděn a přizpůsoben ostatním stěnám. Byl jsem si jist, že zde mohu snadno vyjmout několik cihel, do díry vložit mrtvolu a všechno zase zazdít jako předtím, takže tu nikdo neodhalí nic podezřelého.
A tento výpočet mne nezklamal. Hasákem jsem cihly snadno vyboural, opatrně jsem mrtvolu přitlačil k vnitřní stěně, v této poloze ji podepřel a pak jsem všechno bez potíží uspořádal zas tak, jak to původně stálo. Obezřetně, nenápadně jsem si opatřil vápno, písek a štětiny, namíchal jsem omítku, která se nelišila od staré, a nanesl ji velmi pečlivě na nové zdivo. Když jsem skončil, měl jsem uspokojivý pocit, že se vše vydařilo. Zeď ničím neprozrazovala, že by se jí byl někdo dotkl; také smetí jsem pečlivě zametl. Pyšně jsem se rozhlédl a řekl si: "Vida, dnes jsem namouvěru nepracoval nadarmo!"
Teď mi jen zbývalo dopadnout potvoru, která mi způsobila tolik běd; konečně jsem se odhodlal ji zabít. Kdybych byl na ni v tu chvíli padl, byl by její osud zpečetěn, ale ukázalo se, že to prohnané zvíře se tak polekalo mého běsnění, že se střeží objevit přede mnou v mé nynější náladě. Nelze vylíčit, nelze si představit ten hluboký, blažený pocit úlevy v mé hrudi, když jsem shledal, že ten hnusný tvor je pryč. Ani v noci se neukázal - a tak jsem aspoň jednu noc od jeho příchodu do domu tvrdě a pokojně spal; ach ano, spal jsem, třebaže mou duši tížila vražda!
Minul druhý a třetí den, ale můj trýznitel nepřicházel. Opět jsem dýchal jako volný člověk. Ta obluda prchla v hrůze navždy z mého domu! Víckrát už ji nespatřím! Jaké ohromné štěstí mne potkalo! Pocit viny za temný čin mne příliš netrápil. Vyslýchali mne, ale na všechny dotazy jsem bez nesnází odpověděl. Dokonce nařídili domovní prohlídku - ale nic přece nemohli vypátrat. Hleděl jsem s jistotou vstříc budoucí blaženosti.
Čtvrtý den po vraždě mne naprosto nečekaně navštívili policisté a začali znovu celý dům velmi podrobně prohledávat. Byl jsem přesvědčen, že má skrýš je prostě nevypátratelná, a nepocítil jsem tedy ani stín rozpaků. Uředníci mne vybídli, abych je při prohlídce doprovázel. Prozkoumali každičkou škvíru, každý koutek. Nakonec už potřetí nebo počtvrté sestoupili do sklepa. Nehnul jsem brvou. Srdce mi tlouklo klidně jako člověku pohříženému v nevinný spánek. Procházel jsem se sklepem z jednoho konce na druhý. Založil jsem si
ruce na prsou a bezstarostně bloumal kolem. Policisté byli prohlídkou naprosto uspokojeni a už se chystali odejít. Mé srdce překypovalo radostí, kterou jsem nedovedl ukrotit. Prahl jsem po tom, abych vyslovil aspoň jediné vítězné slůvko a dvojnásob tak pocítil jejich přesvědčení o mé nevině.
"Pánové," řekl jsem, když už stoupali po schodech nahoru, "těší mě, že jsem rozptýlil vaše podezření. Buďte zdrávi a buďte o maličko vlídnější, pánové. Mimochodem - tohle je velmi dobře stavěný dům." (V zuřivé touze říci něco nenuceně jsem už sotva věděl, co vůbec povídám). - "Dá se říci skvěle stavěný dům. Tyto zdi - už jdete, pánové? - tyto zdi jsou důkladně stavěny." A tu, posedlý chvástavostí, zabušil jsem holí, kterou jsem držel v ruce, právě na onen kus zdiva, za kterým stála mrtvola mé drahé ženy.
Ó Bože, proč jsi mne neochránil, proč jsi mne nevytrhl z drápů arciďasa! Ještě nedozněla ozvěna mých úderů, a již mi z hrobky odpovídal hlas! Byl to pláč - zprvu tlumený a přerývaný jako vzlykot dítěte, ale znenáhla propukající v táhlý, ječivý a nepřetržitý křik, v zrůdné a nelidské vytí - kvílivý skřek hrůzy i triumfu, jaký se může jen z pekla ozývat, mnohohlasý skřek z hrdel zatracenců, zmítajících se v mukách, i satanů, jásajících nad jejich zatracením.
Bylo by bláhové mluvit o tom, co jsem si tenkrát myslel. V mrákotách jsem dovrávoral k protější stěně. Ti nahoře na okamžik strnuli děsem i bázní. Ale v příštím okamžiku již tucet statných paží strhávalo zeď. Zbortila se v jediném kuse. Před očima policistů se zjevila vzpřímená mrtvola, již značně rozložená, střísněná sedlou krví. Na její hlavě sedělo s rozšklebenou rudou tlamou a jediným ohnivým okem ohyzdné zvíře, které mne úskokem svedlo k vraždě a jehož zrádný hlas mne vydal katu. Zazdil jsem obludu do hrobky!
Životopis spisovatele: Edgar Allan Poe
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 32 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
   Referáty na stejné téma:
Černý kocour Poe, Edgar Allan 558 slov
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info