Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Citadela

Zařazeno: iReferaty.cz > Čtenářský deník > Citadela
 
Autor: Antoine de Saint Exupéry
Název díla: Citadela
Datum vložení: 14.1.2008
Referát vložil: honza8915

 

Tématem textu je vztah člověka k smyslu světa. Text tvoří úvahy fiktivního vladaře, který se obrací ke čtenáři a předává mu zkušenosti nabyté vedením a pozorováním lidí. Užívá při tom metafory, které umožňují sdělit abstraktní skutečnosti o člověku formou srozumitelných obrazů. Autorovo pojetí lze shrnout takto:
Celý svět tvoří hierarchii, přičemž vyšší úroveň dává vždy smysl úrovni nižší.
Smysl znamená uspořádání jednotlivostí, které pak o úroveň výš tvoří celek určitého tvaru.
To platí také o člověku: v hierarchii světa stojí mezi hmotou, kterou uspořádává, a smyslem, který ho přesahuje a který uspořádává jeho život.
Proto člověka nemůže uspokojit žádný dosažený cíl či stav – ten je vždy už hotovým tvarem na jeho úrovni – nýbrž jedině přesahující smysl, který mu sice není v celku dostupný, ale na kterém se podílí svým úsilím, takže pro něj vždy spočívá v dosahování jako takovém.
Ve světle těchto postojů vyznívá text jako kritika moderní doby: ta se naopak vyznačuje tím, že činí středem všeho zájmu jednotlivého člověka usilujícího o vlastní zájmy a odstraňuje autority, které od něj žádaly, aby se podílel na tom, co jej přesahuje; jeho štěstí pak vidí v tom, mít vše bez námahy. Autor také kritizuje přílišný racionalismus, přesněji: upozorňuje, že rozum směřuje proti smyslu. Zatímco smysl integruje v celek, rozum rozkládá na jednotlivosti. Naopak k tomu, co jej přesahuje, se člověk vztahuje iracionálně; je tím přitahován, tíhne k tomu ...


Chrám a kameny
Autorovo „ontologické“ stanovisko asi nejlépe vyjadřuje symbol chrámu. Chrám je celek a tvar, tvořený kameny a dávající kamenům smysl, který by mimo něj neměly. Kameny o chrámu nic nevědí, přesahuje jejich úroveň pohledu. Chrám totiž není něco mimo kameny, co by mohly od sebe odlišit a tedy o tom vědět; kameny samy jsou chrámem, jenže na úrovni, která je přesahuje.
Symbolem chrámu autor ukazuje, jak je podle něj svět tvořen hierarchií úrovní a přechod mezi nimi zajišťuje smysl, tj. celek určitého tvaru, který spojuje jednotlivosti nižší úrovně: „Vidíš, že tady z těch kamenů se skládá nejprve paže, a ta jim dodává smysl. A z jiných hruď a z jiných křídlo. A ze všech společně se skládá kamenný anděl. A z jiných oblouk. A z jiných pilíř. A když pak vezmeš všechny ty kamenné anděly, oblouky a pilíře, ze všech dohromady se skládá chrám. A když vezmeš všechny chrámy, ze všech dohromady se skládá svaté město.“ (str. 148).
Jako součást hierarchie chápe autor především člověka: „Kde začínají práva člověka? Znám práva chrámu, který je smyslem kamenů, práva říše, která je smyslem lidí, i práva básně, která je smyslem slov. Neznám však práva kamenů vůči chrámu, práva slov vůči básním ani práva člověka vůči říši ... Člověk, který si vykračuje zcela sám a říká: Já, já, já ... jako by nebyl v říši. Jako kámen, který leží mimo chrám“ (str. 147)
Říše
Tím, co dává smysl člověku, tak jako chrám kamenu, je tedy „říše“. Z toho vyplývají autorovy postoje ke vztahu mezi člověkem a společenstvím: člověk má sloužit celku, který jej přesahuje, nikoli celek člověku; a má udržovat jeho pravidla, nikoli je měnit podle své libovůle. „Kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje“ (str. 37). Spolupráce a dodržování pravidel totiž podle autora lidi spojují a dávají společnou náplň jejich vztahům, zatímco společnosti, která o lidi pečuje a chrání jejich libovůli, hrozí rozpad na jednotlivce, kteří si nebudou rozumět. „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno“ (tamtéž). Říše dává životu lidí tvar, tak jako chrám hromadě kamení. Slaví se v ní obřady a svátky, dodržují mravy a zákony, a každý má svůj úkol, jímž spolupracuje na společném díle: truhláři vyrábějí trámy, kováři hřebíky, hvězdáři zkoumají hvězdy – a výsledkem je loď. Smysl říše je však mimo chápání jednotlivce: bude-li ji posuzovat rozumem, morálka a zvyky budou vypadat nahodilé a relativní a povinnosti k celku jako tyranie.
Směna a uskutečnění
Dobrým důvodem, aby člověk sloužil smyslu, který jej přesahuje, je jeho smrtelnost. Když totiž bude vidět smysl v sobě, tento smysl zanikne současně s ním, a veškerá činnost je tak předem zbytečná. Proto má člověk využít omezený čas k tomu, aby se podílel na něčem trvalém. Autor tuto službu nazývá směnou; člověk utrácí čas a síly, které by byly odsouzeny k zániku v každém případě, na vytvoření hodnoty mimo sebe – směňuje se za svůj výtvor. Že je tvorba řešením lidské konečnosti, nacházíme v textu opakovaně: „je především nutno vystavět chrám, který je trvalejší než člověk. A plni radosti se potom budou směňovat za cosi cennějšího, než jsou oni sami: zrodí se malíři, sochaři, rytci a ciseléři. Nečekej však nic od člověka, když nepracuje pro věčnost, ale jen pro vlastní život.“ (str. 26) „Kulturním člověkem je především tvůrce, který se obrozuje skrze svůj předmět a stává se věčným, a proto se nebojí smrti.“ (str. 27).
Jestliže smysl je v autorově pojetí tvar daný jednotlivostem, pak to platí také pro celek lidského života v čase – ten také získá smysl jen tak, že nabude pevného tvaru. Autor to dokonce nazývá uskutečněním se; člověka tedy nelze ani považovat za skutečného, dokud svůj život nesjednotil službou smyslu mimo sebe. To má ovšem důsledky pro chápání svobody. Svoboda je možnost volby, má-li se však člověk uskutečnit, pak musí učinit rozhodnutí, které další volbu znemožní. Svobodu si tedy nelze trvale udržovat, nýbrž ji lze pouze využít k nabytí tvaru. Tentokrát si autor zvolil za příklad partnerskou lásku: „Lásce je třeba předmětu. Jen toho mohu zachránit, kdo miluje, čím je, a koho mohu nasytit. ... K čemu by bylo, kdyby zákon dovoloval měnit manžela. Kdo kolem lásky rád jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání... Zachránit mohu jen tu ženu, která je schopná se uskutečnit a uspořádat okolo vnitřního dvora, tak jako vyrůstá cedr okolo svého zrna. Která nemiluje v první řadě lásku, nýbrž tu a tu určitou tvář, do níž se láska oblékla.“ (str. 14).
Karavana a studny
Smysl podle autora není v cíli, o nějž člověk usiluje, nýbrž naopak: cíl je zde především k tomu, aby člověka poháněl k úsilí, a smysl je v tomto úsilí samotném. Cíle, kterých člověk dosahuje, získávají hodnotu vynaloženým úsilím. Podmínkou úsilí jsou ovšem překážky, které člověka od cíle dělí. K vyjádření této skutečnosti slouží autorovi symbol karavany v poušti, která směřuje k oáze nebo ke studni. To, co ji pohání k úsilí, je jistě její cíl; karavana je však karavanou, když putuje, její smysl je ve vykonané cestě. A studna či oáza je o to přitažlivější, čím větší je žízeň a námaha: „Vytvořím natolik řídkou síť studní, abys k nim prostě jen nepřicházel, nýbrž aby se ti každá stala cílem. Neboť když se blíží sedmý den, je třeba s vodou v měších šetřit. A všechny síly soustředit k studni. A pak jí vítězně dosáhnout.“ (str. 187).
Tento autorův postoj má svůj důvod: překonávání překážek totiž člověka utváří. „Když potom ve chvíli odjezdu znovu přehlížíš náklad, když taháš za provazy, aby ses přesvědčil, zda je zboží dobře vyvážené, a znovu ověřuješ zásoby vody, odvoláváš se k tomu nejlepšímu, co v tobě je ... a spolu se svaly ti buduji i duši“ (tamtéž). To opět koresponduje s pojetím smyslu jako toho, co dává lidskému životu tvar: člověk je formován svým úsilím.
Smysl není pozorovatelný na úrovni jednotlivce a ten si myslí, že v jeho úsilí jde jedině o cíl. Problém nastane, uplatňuje-li se takové přesvědčení i na úrovni „říše“, tj. při řízení společnosti. Autor kritizuje takový postoj, kdy místo aby říše dávala smysl životu lidí (a vyžadovala od nich tedy úsilí), snaží se čerpat vlastní smysl z lidí (naslouchá jejich přáním, a ta se vztahují vždy k cílům, takže jim nabízí cíle bez úsilí). Lidé však říši dát smysl nemohou, protože smysl se v hierarchii předává shora dolů a ne opačně. Budou-li cíle dány lidem bez úsilí, pozbudou pro ně hodnoty, a sami lidé zakrní. „Viděls lidi, jak se ze všech sil plahočí ke studním, a v domnění, že tu jde o studny, vyvrtal jsi jim studny ... tak ses ukázal hloupějším než ten hráč kuželek, který sklízel kuželky, jež za něho poráželi otroci.“ (str. 189) Neboť lidé podle autora potřebují cíle dostatečně náročné na úsilí, aby jejich dosahováním mohli naplnit svůj život: „Kdyby bylo v mé poušti příliš mnoho studní, musely by být některé z nich na boží příkaz zapovězeny“ (str. 190).
Náboženství oázy
Autor napříč textem vytváří pojetí člověka, které je v protikladu s mnohými moderními trendy. Moderní civilizace vidí svůj úkol ve zjednodušování života a v odstraňování překážek, jež stojí mezi člověkem a jeho potřebami. Moderní stát čerpá svou legitimitu z přání lidí. Náboženství je vyvraceno racionálními argumenty a kritizováno za to, že pod záminkou vyššího smyslu klade na lidi požadavky. Hierarchie ve společnosti se považuje za nespravedlnost a tvorba, nesloží-li člověku, za přepych. Práce se chápe jako obstarávání prostředků pro soukromý život a svoboda jako vždy otevřená možnost volby; i za cenu zrušení dřívějším závazků.
Moderní doba totiž vidí smysl a hodnotu člověka v něm samém. Podle autora je však člověk na světě proto, aby se směnil za dílo a uskutečnil v poslání, aby posloužil něčemu mimo sebe; a až tím je dána jeho hodnota: „Mám rád, když člověk ze sebe vydává světlo. Nezajímá mě tloušťka svíce. Měřím její hodnotu jen plamenem.“ (str. 58). „Spravedlnost, to znamená chápat člověka jako prostředek a jako cestu.“ (str. 34). V takovém pojetí již spokojenost není hlavní hodnotou. Naopak: je-li život člověku překážkou, k tím většímu úsilí jej nutí.
Žít „v poušti“, tj. neustále bojovat s nepřízní okolností, má podle autora dvě výhody: jednak tím cíle nabývají na hodnotě, neboť smysl není v nich samých, ale v úsilí nutném k jejich dosažení, a jednak se tím člověk zdokonaluje – učí se tomu, co by nepotřeboval, kdyby podmínky byly příznivější. Autor to ukazuje v pasáži, kde povzbuzuje své vojáky k dobytí oázy: oáza bude jejich nejen proto, že jsou životem v poušti lépe připraveni k boji, ale též proto, že lépe chápou, čím je krásná (v poušti jim to totiž schází). Pro své obyvatele se ale oáza stala samozřejmostí a pohodlný život je odnaučil bojovat. „Oáza se vám vzdá, neboť si náboženství oázy přinášíte v srdcích, kdežto ti, jež odtud vyháníte, nejsou už oázy hodni. Dokonce i jejich ženy si myslí, že plní jen smutnou, běžnou povinnost, když perou prádlo v potoce, zurčícím přes bílé oblázky. A zatím je to slavnost. Ale vy, zkornatělí pískem a vysušení sluncem a prosolení žhavou kůrou solných údolí, vy je pojmete za manželky a s rukama v bocích budete potom hledět, jak perou prádlo v modré vodě, a vychutnávat vítězství. Díky tomu, že jsou kolem vás nepřátelé, kteří vám dodávají tvrdosti, jste dnes uprostřed písku trvalí jako cedr, a budete trvat i v oáze, jestliže se pro vás nestane úkrytem, nýbrž nepřetržitým vítězstvím nad pouští. Zvítězili jste nad jejím lidem, neboť se uspokojen svým bohatstvím sobecky uzavřel.“ (str. 32)
„Náboženství oázy“, tj. touha po tom, oč člověk usiluje, jej teprve uschopňuje, aby ve svém cíli nalezl hodnotu. Autor zde vysílá vážné varování: civilizace, stejně jako oáza, nemůže být trvale jen místem pohodlného přežívání, jinak přestane lidi činit šťastnými. Ti, kdo se do ní narodili a nemuseli ji vytvářet (tak jako ti, kdo se narodili v oáze a nemuseli ji dobývat), totiž neznají její hodnotu a nejsou tedy ani připraveni ji udržet (resp. ubránit svou oázu). Když pak autor mluví o těch, „kdo se přestali za něco směňovat a berou svou potravu od jiných“ a tím „přivazují sami sebe ke chlévskému žlabu proměněni v pouhý dobytek a zralí pro otroctví“, lze mu rozumět tak, že má na mysli své současníky.
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 35 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info