Skalpel, prosím

Román poprvé vyšel roku 1981.
Hlavní postavou je významný neurochirurg, ke kterému přichází novinář, aby napsal o lékaři článek k jeho životnímu jubileu, k šedesátinám. Tímto rozhovorem kniha začíná i končí. Svoje kulaté narozeniny bere lékař jako příležitost k rekapitulaci a vzpomínkám na své životní úspěchy a neúspěchy, jak uspěl jako lékař, manžel a otec. Ve svých vzpomínkách se vrací k případu malého chlapce, Vítka Kozla (personálem přezdívaný Uzlík), který má v hlavě nádor a jeho stav je velmi vážný, skoro beznadějný. I přesto ho profesor operoval, operace se zdařila a chlapce mohl předat milujícímu dědečkovi. Dále nás jeho vzpomínky zavedou na sál, kde probíhá operace profesorova kamaráda Mikeše, který dříve chodil s jeho ženou Jitkou. V knize nejsou popsány pouze situace s dobrým koncem,ale setkáváme se tu i se smrtí malého děvčátka po autohavárii zaviněné opilým řidičem, o úmrtí jediné dcery lékaře Krtka….
Profesor vzpomíná i na mládí, kdy byl na koleji a seznámil se svou ženou Jitkou, výbornou lékařkou, která se kvůli rodině vzdala své profese. Přiznává její zásluhu na jejich harmonickém vztahu.

V tomto románu autorka věrně zachycuje prostředí nemocnice a práci profesorova týmu. Jelikož Stýblová vystudovala medicínu, vše je vykresleno velmi věrohodně a s profesionalitou. Při čtení knihy si uvědomujeme, jak obrovskou odpovědnost mají lékaři a jak křehký je lidský život. Lékaři jsou denně vystavováni před velká rozhodnutí, na kterých závisí lidský život. Rozhodnout se musí mnohdy během několika minut, někdy dokonce i vteřin.