Ubavit se k smrti

U knihy Neila Postamna „Ubavit se k smrti“ by se někdo mohl spíš unudit k smrti. Celá kniha je velmi detailní a zdlouhavá, samozřejmě se najdou i světlejší okamžiky. Už námět knihy je pro mě zajímavý, protože sám na televizi prakticky nekoukám.
K přístupu k informacím mi postačí počítač a noviny. Internet je jako nekonečné moře informací a stačí si vybrat ty správné, případně použít libovolný počet dalších zdrojů. Je také mnohem aktuálnější. Na filmy se sice na televizi koukám, ale dokážu si je vybrat sám třeba na dvd. Televizní diváci „musí“ koukat na to, co jim naservíruje jejich oblíbená stanice, když je to nebaví, tak vypnou mozek a tupě zírají. Jako příklad bych mohl použít zbytek mé rodiny, který sleduje několik seriálů a když se překrývají, tak se ten druhý nahraje. Sobotní megafilm je jak svátek.
Samotná kniha je v dnešní době velmi neaktuální. Nejen, že za tolik let od vydání se média změnila k nepoznání, ale u nás v té době ještě vládl komunismus, jehož zprávy se se západními natož americkými nedaly srovnávat. Naštěstí to znám jenom z vyprávění. Na začátku knihy zabíhá autor do politiky a píše, že vypadat dobře před kamerou znamená mnohem víc, než to co člověk říká. A nejspíš nepřehání: „Bývalý prezident Richard Nixon prohlásil, že prohrál volby jenom proto, že ho zradili maskéři, mezitím senátoru Edwardu Kennedymu poradil, jak se ucházet o prezidentské křeslo: zhubnout deset kilogramů.1“.
Dále se autor strefuje do oblíbené ‚zprávy dne‘. Zde s ním však nemohu souhlasit. Píše, že: „… nápad, že existuje něco jako ‚zpráva dne‘- byla od základu vytvořena telegrafem…2“. Copak v novinách nepatřila vždy titulní strana té nejdůležitější zprávě (sice byla včerejší, ale noviny mají vždy včerejší zprávy)?
V dalších částech je kniha stále více nepřehledná. Autor respektive překladatelka si sice pohrává s jazykem a nějaké věty jsou přímo skvostné, ale bohužel každá věta obsahuje část nějaké myšlenky a celé to tvoří změť ve které figurují indiáni, kouřové signály, politika a používání přísloví. Snad by se dalo napsat, že to celé má cosi společného s rétorikou a jejím uměním.
Když se autor vrátí myšlenkami zpět na zem už se věnuje opět televizi, kterou přirovnává v médiích k jedovaté řece, kterou sice lze přeplout na loďce, ale koupat se v ní nedá. Přímo říká, že když televize přebrala vládu tisku tak „nebezpečně klesá serióznost, jasnost a hlavně hodnota veřejné komunikace3“. V další kapitole detailně rozpitvává a zkoumá historii a rozvoj gramotnosti ve světě. Pak připomíná opět rétoriku, jak je důležité umět krásně mluvit a umět naslouchat. Lidé v dobách rozhlasu prý dokázali u svých rádií sedět hodiny. Dnes je prioritou rychlost a ne kvalita sdělení. Dnes by sebelepší řečník u publika neměl šanci uspět. Lidé dneška jsou zvyklí poslouchat jednoduché věty, u delšího souvětí by nejspíš ztráceli nit.
V další části knihy se poprvé autor dotýká tématu reklamy. Ta je nyní nedílnou součástí všech médií…kromě knih. Známý fakt, že 85% odeslané internetové pošty je spam je jen vrchol ledovce. Dnes se i v seriózních novinách často setkáme s celostránkovými reklamami. Reklamy útočí na emoce, všichni se smějí, jsou krásní a v rukou drží třeba prací prášek, ale můžete si tam dosadit cokoliv. „Na začátku století už tvůrci reklam u svých zákazníků nepředpokládali racionalitu4. “
V době kdy k předání informace bylo potřeba použít koně lidé obdržovaly zejména významné zprávy. Jak se čas mezi odesílatelem a příjemcem zkracoval (až na dnešní setiny vteřiny) tak klesala míra selekce těch důležitých informací, jenž se začaly ztrácet ve výše uvedené jedovaté řece. Jeden chytrý Američan prý prorokoval, že „telegraf udělá ze všech Američanů sousedy5“. Výsledkem této myšlenky jsou dnešní mezinárodní videokonference. Kolik času asi zbývá do doby než místo nás do školy půjdou hologramy jako ve Star Wars? Získávání informací začalo být levné a tím informace ztrácela hodnotu. Pochopitelně se našly i výjimky, ale ty zanikly. Když se k těmto rychlým bezobsažným informacím přiložila fotografie, její hodnota na první pohled povýšila, ale zdání klame a pokud obrázek opravdu nebyl informativního charakteru, tak jeho významem bylo zaplnit prostor a ozvláštnit text. Dnes převládá v laciných plátcích typu Blesk právě obraz nad textem.
Televize všechny tyto špatné vlastnosti dala dohromady, obraz rozhýbala, rozmluvila a dnes ho díky 3D technologiím nechává i vstoupit do našich bytů. Text je pro jistotu zredukován na nezbytné minimum a běží v malém rámečku ohromnou rychlostí pořád dokola. Zprávy sice nejsou strohé jako v minulém režimu, ale méně je někdy více. Proto si myslím, že jakákoliv událost, která lehce vyčnívá, má svou znělku a více se o ní dozvíme na tn.cz, ztrácí v této změti svůj význam. Dokazuje to průzkum, který uvádí, že „21% diváku si nedokáže vzpomenout na jedinou zprávu hodinu po vysílání.6“
Ve druhé části knihy autor hned na začátku rozlišuje americkou televizi vysílající dvacet čtyři hodin denně od té co byla v té době u nás a kterou nazval televizí mluvících hlav. Bez reklam. Z televize se stala součást domácnosti, takový domácí mazlíček, který vám vždy na jeden dotek ovladače pozvedne náladu. Lidé si na ni zvykli a stali se na ni závislí. Ale stejně jako člověk , který je závislý na drogách potřebovali stále víc. Proto se od doby vzniku televize a každého dalšího technologického skoku zvyšuje počet kanálů a dnes je běžné naladit kolem tisícovky kanálů a pouhým pootočením paraboly na jiný satelit ve vesmíru můžete mít těch programů nepočítaně. Nějaké programy se pochopitelně snaží odlišit a nabídnout něco jiného a ve vyšší kvalitě než konkurence. Je to boj o sledovanost o ten mystický koláč sledovanosti. Čím více lidí na kanál kouká, tím vyšší je poptávka po reklamě a tím pádem vyšší cena reklamy. Ale když se to s reklamou přežene, počet diváků klesne.
Pak už jen Postman rozvíjí myšlenku dopadu televize na lidi. Například z několikahodinových rádiových diskusí se staly pětiminutové spoty. Ale jak si z toho má divák udělat na politika názor? Od toho je tu kdo jiný než televize. Média dokážou manipulovat s masami lidí a není pro ně nelehký úkol někoho zničit. Líbila se mi kapitola „A teď…!“,která zesměšňuje komerční televize a jejich akční zpravodajství. Když ho dokoukáte, máte pocit, že jste snědl encyklopedii a víte o všem co se děje. Ale když se zamyslíte(to nesmíte!), nevíte nic. Možná informace, které by se v novinách vešly do jednoho postranního sloupku. Zbytek jsou „borci na konec“ a záběry štěňátek s čepičkami širokoúhlým objektivem.
Když už je nějaký program seriózní, platí za to vysokou daň ve formě nízké sledovanosti. Ale pocit, že děláte něco užitečného, to jistě kompenzuje. Právě v televizi jsou pojmy jako široká veřejnost a obyčejní lidé stěžejní. Akce z televize se dostala i do života lidí. V kostelech se začalo tancovat a bůh se stal mediální osobností.
Rozhlas byl tomuto trendu odolný. Sice přibylo reklam, znělek, ale čím méně toho máte (v tomto případě pouze zvuk) tím méně se toho dá pokazit.
Lidé nejsou jako v knize 1984 pod dohledem totalitního režimu, naopak se sami stávají dobrovolně otroky televize a jak jsou za to vděční. Už od útlého věku jsme vystavováni různým postavičkám ze Sezamové ulice a ztrácíme tak kontakt s realitou. Na hokej už se nechodí koukat, ale proč nejít koukat do hospody na televizi. Atmosféra jako v kotli, ale přitom máte k dispozici opakované záběry, teplo a doma jste za chvilku.
Závěrem: Myslím, že Postman mohl tušit, jak moc se zábavní průmysl vyvíjí a knihu mohl napsat později a byla by mnohem více zajímavá, protože na scénu se během té doby dostal další, nyní asi nejvýznamnější hráč- internet.