Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Pád říše římské

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Dějepis > Pád říše římské
 
Titulek: Pád říše římské
Datum vložení: 24.6.2008
 

 

S počátky celkové krize a slabosti říše se musel potýkat již Markus Aurelius (161-180) a jeho spoluvladař Lucius Verus, skutečná anarchie ale nastala po násilné smrti posledního Severovce Alexandra Severa (222-235). On sám nedokázal úspěšně čelit nově vytvořené novosasánovské říši (226) a ani Alamanům na severu. Během následujících 50 let se na trůně vystřídalo 22 císařů nehledě k méně významným usurpátorům.
Příčiny všeobecného úpadku byly:
- neustálé boje a usurpace trůnu
- nevypočitatelná praetoriánská garda
- separatistické snahy
- spory senátu a armády o volbu císaře a tedy vůdčí postavení v říši
- úpadek otrokářského výrobního systému
- zhoršující se postavení kolónů, kteří nedostávali svým závazkům, a proto byli připoutáváni k půdě
Roku 237 vládlo dokonce 5 císařů. Roku 238 překročili Dunaj Gótové. Vytlačil je Gordianus III. (238-244) a roku 242 porazil i Peršany v Mezopotámii. Dále např. Decius (249-251) - první z císařů, za něhož došlo k organisovanému pronásledování křesťanů (edikt z r. 250). Padl v bojích s Karpy a Góty v bitvě u Abrittu (dnešní Bulharsko). Legie v Raetii prohlásily císařem Valeriána (253-260), který se podělil o vládu se synem Gallienem (253-268). Valeriánus navázal na Decia v pronásledování křesťanů a ve vojenských neúspěších. Barbaři útočili i z moře – vypleněny byly Efesos či Nikomedia. Výprava proti Peršanům skončila ostudnou porážkou u Edessy r. 260, kde byl V. zajat perským králem Šapúrem I. Gallienovi se dařilo lépe. R. 258 porazil Alamany u Mediolana (Milána).
60. léta lze zařadit do období chaosu. R. 260 se odtrhla Galie, kde probíhalo povstání zbídačených rolníků tzv. bagaudů, na východě se téměř osamostatnil správce syrské Palmýry Odainathos (Odaneathus), r. 267 Herulové v čele Germánů vyplenili Korint, Olympii, Argos i Spartu. Byli poraženi až Claudiem II. u Naisu (Niš) r. 269.
Pořádek se podařilo zavést až Aureliánovi (270-275), který vědom si slabosti říše nechal obehnat Řím zdmi dlouhými 19 km. Porazil Odainathovu manželku Zenobii u Antiochie a Emesy. Poté, co ji samu zajal, se Palmýra vzdala, ale po opětovném propuknutí vzpoury město srovnal se zemí r. 273, čehož pak trpce osobně litoval. Ovládl i Galii, když se mu vzdal tamní usurpátor. Vzdal se ale Dacie a již dříve byla ztracena provincie Agri decumates (rozsáhlá oblast, vklíněná mezi horním Rýnem, Mohanem, Neckarem a horním Dunajem). Ačkoli jeho oficiálním kultem bylo Sol invictus (neporazitelné Slunce), křesťanství se dále šířilo do všech vrstev společnosti. Byl oslavován jako restitutor orbis (obnovitel světa) a dominus et deus (pán a bůh).
Roku 284 zvítězil v bojích o trůn Dalmatinec Diokletianus. Zahájil dalekosáhlé reformy správy říše. Rozčlenil ji na kolem sto provincií, 12 diecézí ( vicarius prefecti praetorio). Oddělil civilní pravomoc od vojenské. Nechal se titulovat jako dominus (tj. jako neomezený pán a hlava rodiny, přeneseně pak státu). Omezil moc senátu, proti drahotě bojoval pevnými cenami, zavedl zlaté mince aureus a stříbrný denár, reformoval daňovou soustavu. Za spoluvladaře, zprvu s nižším titulem ceasar, o rok později (286) již s rovnocenným - august, si zvolil Maximiana, jemuž svěřil spravování západu země. R. 293 jmenoval Maximianus ceasarem Constantia Chlora a Diocletianus Galeria. Diokletianus si ponechal celkový dohled nad říší. Galerius obdržel illyrské oblasti (Sirmium), Constantius Galii a Britanii (Trevír), Maximianus (Milán, Aquileia) si ponechal Itálii, Hispanii, Afriku a D. východ (Nikomedia). Řím pozbyl svého předního postavení. Tetrarchie byla též posílena sňatky. Z vojenského hlediska měla tetrarchie úspěchy, pokud vládci bojovali s vnějším nepřítelem. Např. r. 297 byli na hlavu poraženi Peršané v Arménii od Galeria či jakékoli uzurpace v Africe nebo Británii neměly dlouhého trvání.
R. 305 se Diokletianus vzdal vlády a donutil k tomu i Maximiana. C. Chlorus a Galerius se stali augusty a Galerius jmenoval nové ceasary. Po smrti Constantiově smrti (306) nastaly boje o trůn. Ceasar pro západ Severus padl v Itálii proti usurpátorovi Maxentiovi (syn Maximiana) a Constantiův syn Constantinus byl provolán vojskem rovnou za augusta. Diocletianus na žádost Galeria svolal poradu do Carnuntumu r. 308, jež měla situaci vyřešit. D. jmenoval augustem pro západ Licinia, ale C. se svého titulu nevzdal a tak se augustem prohlásil i dosavadní ceasar pro východ Maximinus Daia. R. 311 zemřel Galerius a o východ se podělili Licinius s Maximem Daiou. R. 312 zaútočil Constantinus na Maxentia a porazil ho v památné bitvě u Mulvijského mostu u Říma. R. 313 porazil Licinius M. Daiu u Adrianopole. Licinius a Constantius se téhož roku sešli v Miláně. Tato schůzka proslula hlavně tzv. milánským ediktem, jímž byla zrovnoprávněna všechna náboženství. U Adrianopole došlo také na Lucinia, když zde r.324 utrpěl od Kosnstantina první porážku, po druhé porážce se vzdal a byl popraven. Konstantin Veliký se stal po dlouhé době jediným vládcem říše. Svolal 1. církevní koncil do Nikaie (odsouzeno ariánství), v letech 324-330 nechal zbudovat na místě starého Bysantionu Konstantinopol a rozdělil říši na prefektury (galskou, italskou, illyrskou a východní).
R. 337 si říši rozdělili Constantinovi synové: Konstantius (východ, Thrákie), Konstans (Afrika, Itálie, Illyrie), Konstantinus II. (západ). Poté, co porazil Konstans Konstantia II. (340), zatlačil za Rýn i Franky. R. 350 se však stal obětí spiknutí, a tak, co porazil Konstantius usurpátory, stal se vládcem celé říše. Krom usurpátorů, barbarů se vytvářel další problém v podobě náboženských otázek, různých směrů či sílících pozic biskupů. Konstantiuv bratranec Julian Apostata (Odpadlík 361-363) je znám podporou pohanských kultů, byl to však i vynikají velitel. V bitvě u Argentoráta (357) drtivě porazil Alamany, zemřel ale brzy v bojích s Peršany. Císař Valentiniánus I. (364-375), jeho syn Gratianus (367-383) a jeho bratr Valens (364-378) vládli v složitých poměrech. V Římě spolu soupeřili konkurenti o funkci biskupa, šířila se korupce, na východě se objevil usurpátor a Gótové se tlačili na Balkán.
Ti byli ze svých sídel u Černého moře vytlačováni Huny od r. 375. Ostrogóti se po sebevraždě svého krále Ermanaricha zavázali k poplatku, kdežto Vizigoti ustoupili pod vedením krále Athanaricha do Moesie a Thrakie jako foederáti (spojenci). Vzpoura proti utlačování ze strany římských úředníků vedla k strašlivé porážce Valense u Adrianopole r. 378. Ostrogóty musel Gratianus usídlit v Panonii. Zvolil si za spoluvladaře velitele v Hispánii Theodosia.
Ten porazil usurpátora, jenž zabil Gratiana a to zčásti pomocí germánských oddílů. Porazil též pohanského usurpátora Eugenia v bitvě u Frigidu r. 394. Svými zákony od roku 391 odsoudil pohanství, zakazoval oběti a návštěvy chrámů.
Po Theodosiově smrti bylo završeno rozdělení říše. Starší Arkadius (395-408) vládl na východě, mladší Honorius (395-423) na západě. Říše stála před zhroucením. Oba císaři byli pod silným vlivem rádců, obranný systém říše přestával fungovat, Germáni pronikli do armády i správy, na západě chudla města, připoutání řemeslníků a kolónů po generace díky zákonům bránilo svobodnému podnikání, průchody germánských kmenů vedly k vylidňování a zchudnutí celých oblastí, rozbujely se palácové intriky. Poručníkem mladého Honoria se stal schopný Vandal Stilicho. Vizigoti v čele s Alarichem vpadli do Italie, kde je však Stilicho u Pollentie a u Verony porazil. Císař přesídlil do Ravenny chráněné močály. Stilicho si poradil také s vpádem Vandalů, Svébů (Svévů), Burgundů a Alanů pod vedením Radagaisa. Asi r. 406 je téměř vyhladil v obléhací bitvě u Florencie. Na přelomu let 406/407 přešli Vandalové zamrzlý Rýn. Jejich vyhlazení od Franků zabránili Alanové, a tak se Vandalové dostali až k Pyrenejím. Usurpátor Konstantin III. odvolal legie z Britanie na obranu Galie, čímž byla Británie zbavena ochrany před Germány. Stilicho upadl po palácových intrikách v nemilost a byl r. 408 popraven. Alarich toho využil a 3x oblehl Řím. R. 410 vyhladovělý Řím padl. Alarichuv nástupce Athaulf pojal za choť Honoriovu sestru Gallu Placidiu. Po Athaulfově smrti byla poslána zpět a Vizigoti se usídlili v Aquitánii. Vandalové se usídlili v jížní Hispánii a Svébové v Galicii.
R. 425 nastoupil vládu Valentinianus II., za něhož vládla zprvu matka Galla Placidie. R. 429 vandalský král Geiserich přešel z Hispánie do severní Afriky a založil tam říši. V boji o moc v Itálii zvítězil vojevůdce Flavius Aëtius a to s hunskou pomocí (ačkoli byl poražen od místodržitele Afriky Bonifatia r. 432 u Arimina (Rimini) a prchl i před Gallou P.) V letech 435 až 437 porazil s Huny Burgundy (jejichž král Gundahar - v písni o Níbelunzích Guther - zahynul s celou rodinou). Již r. 431 začal východořímský císař Theodosius II. platit Hunům tribut. Attila jej však zvýšil a když další císař Markonius (450-457) platby odmítl, obrátil se Attila na západ. Na Katalaunských polích v dnešní Francii byl však spojeným vojskem Římanů, Vizigotů, Franků a dalších, které vedl Aëtius odražen (padl zde vizigotský král Theodorich I.). Attila napadl však severní Itálii, kterou krutě poplenil (Aquileia). Roku 453 Attila náhle zemřel a král Gepidů Ardarich porazil drtivě zbytky Hunů pod vedením Attilových synů r. 454 na řece Nedao v dnešním Maďarsku. Téhož roku byl zavražděn při audienci Aëtius vrahy, které poslal prý sám císař. O rok později byl pomstěn zavražděním Valentiniana. Bezvládí využil vládce Vandalů Geiserich k vyplenění Říma.
Velitel vojska Ricimer, po otci Sueb a po matce Visigót, měl tu moc dosazovat i odvolávat podle své vůle v letech 456-472 samotné císaře (např. Maiorianus 457-461, Libius Severus 461-465). Dokázal ještě porazit např. Alany r. 463/4.
R. 475 Panonec Orestes, jenž působil v Attilových službách, dosadil na trůn svého synka Romula Augustula. Orestes odmítl dát svým žoldnéřům jako plat třetinu Itálie, a tak byl zabit ve vzpouře vedené Skirem Odoakerem. Ten Romula obdaroval 6000 solidy (27kg zlata) a internoval ho v Kampánii. Sám se tituloval králem pro Germány a patriciem pro Římany, čímž zanikla římská říše.
Hodnocení: (hodnotilo 74 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | HowToVideo.info | Cestovatelský Norimberk.info