Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Chemie životního prostředí

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Chemie > Chemie životního prostředí
 
Titulek: Chemie životního prostředí
Datum vložení: 27.5.2008
Referát vložil: Lakro

 

Chemie životního prostředí

Chemie životního prostředí je obor chemie, který zkoumá chemické a biochemické děje probíhající v přírodě. Lze jej definovat jako studium vzniku, reakcí, transportu, ovlivňování a zániku chemických látek v atmosféře, půdě a vodě a vlivu člověka na tyto děje. Chemie životního prostředí je interdisciplinární věda.

Chemie životního prostředí se snaží porozumět dějům v nekontaminovaném prostředí. Bez této znalosti není možné pochopit vliv člověka na životní prostředí.

Životní prostředí

Hnědouhelný důl v blízkosti největší tepelné elektrárny v Evropě v polském Bełchatówě – příklad životního prostředí zdevastovaného člověkem.

Životní prostředí je podle definice Ministerstva životního prostředí České republiky „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Složkami je především ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“[1]

Jiná definice uvádí, že životní prostředí je „soubor všech činitelů, se kterými přijde do styku živý subjekt a podmínek kterými je obklopen. Tedy vše, na co subjekt přímo i nepřímo působí. Subjektem může být chápán organismus, populace, člověk i celá lidská společnost. Většinou se pojem životní prostředí chápe ve smyslu životní prostředí člověka.“[2]

Složky životního prostředí
neživé (anorganické) složky
voda (hydrosféra)
půda (pedosféra)
ovzduší (atmosféra)
horninové podloží (litosféra)
živé (organické) složky
organismy (biosféra, biocenóza)

Studiem vztahu organismů a životního prostředí obecně se zabývá ekologie, případně environmentalistika.

Živé

Voda

Registrační číslo CAS 7732-18-5
Sumární vzorec H2O
Molární hmotnost 18,175 905 g/mol
Teplota tání 0 °C
Teplota varu 100 °C
Kritická teplota 374 °C
Kritický tlak 22,14 MPa
Měrná tepelná kapacita 4,184 J/(g•K) (kapalina při 20 °C)
Hustota 0,999 97 g/cm3 (3,98 °C)
Disociační konstanta pK 14,0


Voda, systematicky oxidan (nesprávně též dihydrogenmonooxid nebo kyselina hydroxylová), je chemická sloučenina vodíku a kyslíku. Spolu se vzduchem resp. zemskou atmosférou tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi. Za normální teploty a tlaku je to bezbarvá, čirá kapalina bez zápachu, v silnější vrstvě namodralá. V přírodě se vyskytuje ve třech skupenstvích: v pevném – led, v kapalném – voda a v plynném – vodní pára.

Půda (pedologie)

Půda je nejsvrchnější vrstvou zemské kůry, je prostoupená vodou, vzduchem a organismy, vzniká v procesu pedogeneze pod vlivem vnějších faktorů a času a je produktem přeměn minerálních a organických látek. Je morfologicky organizovaná a poskytuje životní prostředí rostlinám, živočichům a člověku. Půda je předmětem studia pedologie.

Základní členění půdních horizontů

V geografii se soubory půd nazývají pedosféra a jsou studovány pedogeografií.

[editovat]
Typy půdy
Stepní půda se nachází v mírně vlhkých oblastech.
Černozem je půda s velkým obsahem humusu.
Podzol (z ruského slova „popel“) je kyselá málo úrodná půda chladných a vlhkých severských jehličnatých lesů.
Šedozemě vzniká v listnatých lesích mírného pásu.

Vzduch

Vzduch je směs plynů tvořící plynný obal Země - atmosféru - sahající až do výše asi 1000 km. Má vliv na všechny chemické proměny jak v nerostné přírodě respektive v neživé přírodě, tak i v živých organismech, prakticky všechny živé organismy (respektive živá příroda) by bez kyslíku z ovzduší nemohly vůbec existovat. Má i své významné fyzikálně chemické vlastnosti, zejména se jedná o transport vody respektive koloběh vody v ovzduší. Kromě toho tepelná kapacita vzduchu udržuje na Zemi teplotu přijatelnou pro život, jinak by na noční straně naší planety byl mráz několika desítek stupňů, kdežto na denní straně by bylo více než stostupňové horko. Je také důležitou průmyslovou surovinou. Mimo jiné vzduch (resp. kyslík v něm obsažený) také slouží k oxidaci paliva ve všech běžných spalovacích motorech, dále při oxidaci paliva při výrobě elektrické energie v tepelných elektrárnách, dále při vytápění či ohřevu vody atd. Vzduch tedy slouží coby druhá (prakticky neviditelná) složka každého běžného fosilního paliva.

Složení vzduchu

Vzduch v nižších vrstvách je homogenní směsí těchto plynů:plyn objem % hmotnost %
dusík 78,09 75,51
kyslík 20,95 23,16
argon 0,93 1,28
oxid uhličitý 0,03 (330 ppm) 0,05
neon 0,0018 (18,18 ppm) 0,0012
helium 0,000524 (5,24 ppm) 0,000072
metan 0,0002 (2 ppm) 0,0001
krypton 0,000114 (1,14 ppm) 0,0003
vodík 0,00005 (0,5 ppm) 0,000001
xenon 0,0000087 (87 ppb) 0,00004


Uvedené plyny až na výjimky (CO2, CH4, H2) relativně stálé a jejich koncentrace se nemění. Mimo to atmosférický vzduch obsahuje promněnlivé množství vodní páry, a různých jiných plynů (CO, SO02, N
Litosféra

Jednotlivé tektonické desky, které tvoří litosférický obal Země.

Litosféra je pevný obal Země tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště. Její tloušťka se pohybuje obvykle v rozpětí 70-100 km, extrémní hodnoty představují zhruba 2 km, kterých dosahuje na oceánské kůře, a 150 km, kterých dosahuje pod masívy horstev.

Litosféra nepředstavuje kompaktní obal, je rozčleněna na mohutné bloky - litosférické desky, které „plavou“ na plastické vrstvě zemského pláště (tzv. astenosféra). Rozlišujeme litosférické desky oceánské a pevninské, které se navzájem k sobě neustále pohybují a tak přeměňují tvář planety Země. Jejich pohyb je vůči sobě těžké popisovat a tak se jejich pohyb vztahuje vzhledem k osám Země a nebo k horkým skvrnám (hot spots). To že se litosférické desky pohybují, můžeme pozorovat pomocí
geodetických měření
magnetických anomálií tzv. paleomagnetismus
opsaných kružnic kolem transformích zlomů

Neživé

Organismus

Organismus je biologii i ekologii je živá bytost. Slovo pochází z řeckého organon, což znamená instrument. Podle FAO jsou všechny organismy schopné reakce na vnější podněty, rozmnožování, růstu a stabilní existence. [1]

Základní složkou živých organismů jsou buňky (viz kapitola o virech). Byly rozlišeny dva hlavní typy buněk prokaryotická a eukaryotická buňka. Prokaryota jsou obecně považována za reprezentanty dvou separátních domén, zvaných bakterie a Archea, které ve skutečnosti nejsou blíže jeden k druhému než Archea k eukaryotům. Dvě základní eukaryotické organely, mitochondrie a chloroplasty, se obecně považují za odvozené z endosymbiotických bakterií.

Existují i tzv. nebuněčné organismy, které se s níže uvedených důvodů většinou nepovažují za organismy. Jedná se především o viry, viroidy a priony. Tyto organismy nejsou schopny samostatné existence nebo alespoň samostatného rozmnožování.

Projevy života

Mezi projevy života patří charakteristické znaky společné pro všechny organismy.
Chemické složení: bílkoviny, nukleové kyseliny, sacharidy
Chemické procesy: základní metabolismus má stejný průběh (skládání a rozkládání látek)
Dynamika, neustálé proměny a výměna látek, energie a informací s prostředím.
Reakce na podněty z vnějšího prostředí a přizpůsobení se.
Rozmnožování (reprodukce), vede k zachování rodu a druhu - na základě dědičnosti
Dědičnost
Růst, neplatí obecně
Evoluce (vývoj), živé soustavy se neustále dlouhodobě přizpůsobují měnícím se podmínkám.
Buňka je základní stavební a funkční jednotkou (výjimku tvoří nebuněčné organismy)

Tyto znaky ale nejsou univerzální. Mnoho organismů není schopných samostatného pohybu a nereagují přímo na své prostředí. Mikroorganismy jako bakterie nemusí provádět dýchání, ale používají alternativní metabolické cesty. Některé organismy nerostou, mají po celý život více méně konstantní velikost.

Biologická organizace živé hmoty

Živá hmota se obecně dá zkoumat pod různým zvětšením, a hierarchie každého těla je přibližně následující:
Atomy
Molekula
Makromolekula
Organela
Buňka
Tkáň či pletivo
Orgán (ne však u stélkatých organismů)
Orgánová soustava
Systém orgánů
Organismus

Organizace prostředí
Populace
Společenstvo (komunita)
Biom
Biosféra

Závislost organismu na prostředí

Vzhledem k jedné z definic, která říká, že organismus je časově a prostorově ohraničený otevřený systém, který komunikuje s vnějším prostředím, na kterém je časově závislý. Za základní

[editovat]
Závislost na vnějším prostředí
Neživé (abiotické) prostředí:
I. voda
II. kyslík
* aerobní organismy (potřebují kyslík)
* anaerobní organismy (nepotřebují kyslík), málo - např. tasemnice.
III. Světlo
* autotrofní organismy světlo je nutné pro fotosyntézu
* heterotrofní organismy světlo je nepřímo nutné
IV. Teplo

2. Živé (biotické) prostředí - zabývá se vztahy mezi organismy
I. Pozitivní (kladné) příklad: symbióza
II. Neutrální
III. Negativní - záporné příklad: parazit a hostitel, dravec a kořist.
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 31 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info