Dětský věk je zlaté období života

"Dětský věk je zlaté období života, važte si toho, že jste ještě děti a nemáte žádné starosti", říkali nám v dávných časech rodiče a my jsme se tomu jen hloupě smáli. Většina z nás vyrůstala, aniž by musela činit nějaká zásadní rozhodnutí. Dospělí nám často bránili nést tíhu odpovědnosti a rozhodovali za nás. Ale nyní, když už začínáme chápat lidé okolo nás a svět ve kterém žijeme, stáváme se příslušníky určité společnosti a hledáme si v ní místo. Místo, kde se setkávají lidé různých zájmů a různých názorů, kteří jsou mezi sebou propojeny různými vztahy. Když se nyní zamyslíme nad vztahy mezi námi, tedy člověka k člověku, ponoříme se do podivuhodných myšlenek, kde je jen z části možno objasnit si, jak se chápeme a vidíme, jací jsme k sobě skutečně a proč se chováme tak divně, až nehezky vůči některým lidem. Jací skutečně jsme skrýváme uvnitř naší jedinečné osobnosti a k druhému člověku se chováme podle toho, jak si ho vykládáme, co si o něm myslíme a jak ho vnímáme. Je důležitější jak na sebe působíme a jak se vnímáme, než jací skutečně jsme? Snad ano, jelikož způsob vystupování je společností vnímán, narozdíl od nitra člověka, které je uvnitř nedostupné. Schopnost pronikat do vnitřního světa druhého člověka, stavět se na jeho místo, spoluprožívat, vciťovat se do jeho situace je lidskou záležitostí. Tvář je zpravidla prvním zdrojem orientace ve vztahu k druhému. Pohlaví, věk, rasa - to jsou charakteristické rysy, které nás zajímají, na které při kontaktu nezapomínáme a cítíme sympatii, vůči podle nás, příjemné osobě. Vzpomenete si na někoho koho jste posuzovali v jeho projevech mírněji, méně kriticky jen proto, že Vám byl sympatický a milý? Ano? Tak to je sympatie. Vysoké čelo, brýle, srostlé obočí, urostlá postava, hlas oblíbené postavy z dětské pohádky - to pro někoho může být ideál, pro druhého člověk hrůzný až odporný nebo normální typ obyvatele z drobné vesničky v podhůří Krkonoš.
V poznávání lidí ale děláme spousty chyb. Než člověka poznáme, velmi často rádi zobecňujeme jeho rysy, na základě nápadné věci, která jakoby ozářila všechny ty další, které pak posuzujeme stejně. Známe-li sociální postavení toho, koho poznáváme (učitel, právník, lékař, kněz) zjišťujeme u něho často neprávem ty vlastnosti, které jsou obvykle přisuzovány dané profesi. Němci jsou pořádní, Hans je Němec, proto je také pořádný. Bez ohledu na individuální odlišnost jsme příslušníkovi jedné skupiny automaticky přisoudili její časté rysy. Bohužel jsou v dnešní době rasové problémy u nás v Čechách, televize a denní tisk je toho denně přeplněný a to je právě příklad přisuzování vlastností jedinců příslušníkům celého společenství.

Dříve než můžeme změnit něco ve svém životě, musíme mít přehled o sobě samém. Musíme se na sebe podívat i tak, jak nás vidí druzí. Ale nesmíme posuzovat v náš prospěch, nesmíme si přidávat, šidit se, a nehledět pouze na to, na co chceme. Touha po idelálu nás činí slepými, musíme se naučit žít s tím, co máme, ne s tím co nemáme a co nám chybí. Jak chcete aby Vás viděli druzí? Člověk přetváří své vlastnosti, život bez přetvářek je jako život bez lží. Přiznejme si, že každý člověk v životě alespoň trochu lhal, bez toho by bylo pěkně těžké žít. Jen je zde otázkou v jaké míře a v jakých situacích člověk lže. Lidé, kteří se přetvařují, se cítí být horší než ostatní. Tito lidé se chlubí svými známými, předvádějí se v nejrůznějších situacích, snaží se udělat dojem. Přetvařují se, aby skryli své ponížení.

Člověk, který je kritik, se pokouší mít ve všem pravdu, zatímco ostatní se mýlí, lidé, kteří se nemají rádi, z pravidla volí život samotáře nebo jsou naopak agresivní, panovační, kritičtí a nároční. Přátelé hledají těžko. Velmi často se nám u druhých nelíbí to, co se nám nelíbí u nás samotných. Při poznávání svého "já" je také důležité s někým se srovnat, mít nějakého vysněného ideála, který třeba neexistuje, který by se v nás ukotvil jako vzor správného chování a vystupování v mezildiských vztazích. Srovnáváme se zpravidla s těmi, kteří jsou nám nějak blízcí, například spolužáci, vrstevníci, sourozenci či osoby, se kterými se setkáváme při společných zájmech. Například známý hokejista Jágr se nebude srovnávat s hokejistou začátečníkem, ale bude hledat vzor v jeho úspěšnějším zahraničním protějšku.
A k závěru bych vás nechal trochu popřemýšlet o jedné velice známé větičce. Popřemýšlejte tedy nad frází "Šaty dělají člověka". Myslíte si, že je to pravda, nebo je to pouze ustálená vazba, která se bez hlubšího promýšlení začala používat?