Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Kroužkovci

Titulek: Kroužkovci
Datum vložení: 5.3.2008
Referát vložil: ssimik

 

squareVClanku:
id='square-ir'
Kroužkovci se vyznačují stejnocenným článkováním (homonomní segmentace). Jednotlivé články (segmenty) jsou od sebe odděleny vnitřními blanitými přepážkami (dissepimenty). Poslední články srůstají a tvoří konečný článek - pygydium. Každý článek kromě prvního a posledního obsahuje pár coelomových váčků, zauzlin, nálevkovitých metanefridií a původně i pohlavních orgánů. U máloštětinatců a pijavek jsou pohlavní orgány jen v některých článcích. Párování orgánů se nazývá metamerie. Cévní a trávicí soustava prostupuje celým tělem - není párová.
Povrch těla kryje kolagenová kutikula, pokožka obsahuje slizové žlázy a smyslové buňky. Na povrchu těla mají také nečlánkované útvary zv. parapodia sloužící k pohybu. Pohyb je mimo to zajištěn kožněsvalovým vakem, tj. hladkou svalovinou srostlou s pokožkou. Svalovina má okružní, podélný i příčný průběh.
Coelomové váčky jsou naplněné tekutinou, kterou podpírá kožněsvalový vak a má funkci vnitřní kapalinové kostry - hydroskelet.

Nervová soustava žebříčková zauzlinová bývá na břišní straně těla. Je tvořena párem mozkových (nadhltanových) zauzlin
spojených obhltanovým prstencem, z kterých vybíhají dva pruhy. V každém článku je po páru zauzlin spojených příčnou spojkou. Podélné spojky zauzlin se nazývají konektivy, příčné komisury.

Trávicí soustava průchozí - ústa za prvním článkem, řiť na posledním.
Nálevkovité metanefridie, které tvoří vylučovací soustavu, jsou otevřené do coelomového váčku, vývodné kanálky procházejí do následujícího článku v němž ústí na povrch.

Kroužkovci dýchají žábrami nebo celým povrchem těla. Mají velkou schopnost regenerace. Cévní soustava je uzavřená, tvořená hřbetní a břišní cévou, které jsou spojené kruhovitými spojkami.
Kroužkovci mohou být gonochoristi nebo hermafroditi. Vývoj prodělávají přímý nebo nepřímý - larva trochofora.


tř. mnohoštětinatci (Polychaeta)
Žijí především v mořích (šelfové oblasti), občas i ve sladkých vodách. U nás můžeme zřídka najít v Moravském krasu, příp. ve studních máločlenku (mikroskopická).
Mnohoštětinatci jsou převážně dravci, vyskytují se i býložravci. Na předústním článku jsou smysly (tykadla, 2 nebo 4 oči, výrůstky). Dravci jsou opatřeni chitinovými čelistmi.
Díky barvivu chlorokruorin, které neobsahuje atomy kovů mají zelenou krev.
Parapodia jsou na všech článích kromě posledního. Nesou štětiny, hmatové výběžky a hodně prokrvené žábry. Dýchání kromě žaber zajišťuje jednovrstevná pokožka.

Mnohoštětinatci jsou gonochoristi. Množí se vnějším oplozením. Vývoj je přes planktonní larvu trochoforu. Trochofora má kulovitý tvar, 2 věnce vířivých brv, krátkou trávicí trubici a základy vnitřních orgánů. Pokročilejším vývojovým stadiem je metatrochofora s narůstajícími tělními články, která dokončuje vývoj v dospělce. Mohou se rozmnožovat i nepohlavně rozpadem těla na vícesegmentové části (fissiparie), které dorůstají v dospělce.
podtř. bloudivci
Vyznačují se aktivím hledáním kořisti.
palolo zelený (Eunice): při úplňku se oddělí zadní část těla naplněná vajíčky a je přenášena vodou

nereidka barevná (Nereis): žije na korálových útesech na mělčinách evropských moří, požírá mikroskopické zbytky organismů, dlouhá 12 cm, má 3 nebo 4 páry tykadel, 1 pár makadel a 4 oči, zbarvená žlutě, červeně nebo zeleně
afroditka plstnatá (Aphrodite): žije na korálových útesech, štětiny duhově mění barvy, délka 20 cm, má 40 článků, živí se menšími bezobratlými
podtř. sedivci
Nemají vyvinutu hlavu.
rournatec vějířový (Spirographis spallanzanii): má vějíře ramen k dýchání a chytání potravy, žije v červovitých schránkách
pískovník rybářský (Arenicola marina): v mořském dně, až 30 cm, používá se jako návnada na ryby
tř. máloštětinatci (Oligochaeta)
Někdy se můžeme setkat se zařazením máloštětinatců a pijavek jako podtříd do společné třídy OPASKOVCI. Společným znakem máloštětinatců i pijavek je opasek (clitellum), který hraje důležitou roli při rozmnožování (viz. rozmnožování žížaly obecné).
Tělo je kulovitého průřezu, vpředu se sbíhá v hmatový prstík.
Parapodia jsou zakrnělá, zůstávají pouze štětiny ve čtyřech párech.
Máloštětinatci jsou proterandričtí hermafroditi, jejich vývoj je přímý.


Žížala obecná
Žížala je typickým představitelem třídy máloštětinatců, a proto ji můžeme použít jako modelový organismus pro ukázku anatomie a morfologie. Udávané počty článků platí pouze pro žížalu obecnou, u ostatních druhů jsou jiné.
Anatomie

* Povrch: pokožka je silně prokrvena, vylučuje sliz, který brání vyschnutí - stálá vlhkost a dostatečné prokrvení položky je pro žížalu důležité kvůli dýchání. Obsahuje hmatové a světločivé buňky (faosomy) - žížala rozlišuje světlo a tmu, je fotofobní. Hřbetní strana je tmavší než břišní.
* Trávicí soustava: ústní otvor je umístěn pod čelním lalokem, na 3. článku začíná hltan, jehož vnitřní stěny jsou vystlány žláznatými buňkami vylučujícími hlen, který usnadňuje posun potravy a obsahuje trávicí enzymy. Na 6.-13. článku je jícen, který se na 10.-12. článku rozšiřuje ve tři páry chylových váčků vylučujících CaCO3 - neutralizuje huminové kyseliny obsažené v tlecícím listí (potrava) a reguluje pH vnitřních tekutin. Následuje vole, které na 16. článku přechází ve žvýkací žaludek. Ten má vnitřní stěnu pokrytu kutikulou, probíhá v něm rozmělnění potravy. Na 19. článku začíná střevo, které je pokryto vrstvou žlutých buněk (tzv. chloragogenní epitel), ve kterých se ukládají odpadní látky (kys. močová), jež poté přechází do metanefridií, a zásobní látky (glykogen a tuk). Potrava má nízkou nutriční hodnotu, a proto je střevo uvnitř rozšířeno ve střevní řasu (tyflosolis), která zvětšuje plochu střeva a tím pomáhá lepšímu trávení.
* Vylučovací soustava: tvořena metanefridiemi, které jsou v každém článku (kromě prvních tří a posledního) po páru. Skládají se z obrvené nálevky a vývodného kanálku (s močovým měchýřem), který přechází do následujícího článku, kde ústí na povrch.
* Cévní soustava: uzavřená, hemoglobin je rozpuštěn v plazmě. Žížala má 5 páru srdcí, která objímají jícen a vespodu se spojují. Centrem cévní soustavy je hřbetní stažitelná céva, jenž pohání krev směrem k hlavě. Na 7.-11. článku z ní vystupují spojky (se silnou svalovinou a chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve), kterými se céva spojuje s břišní nestažitelnou cévou.
* Nervová soustava: nadhltanová zauzlina obtáčí na 3. článku hltan a spojuje se s podhltanovou zauzlinou. Z podhltanového ganglia vede do těla páska párových zauzlin (v každém článku) spojených podélnými a příčnými spojkami.
* Pohlavní soustava: na 10. a 11. článku jsou 2 páry varlat přecházející v semenné váčky (1. pár vystupuje z přepážky mezi 9. a 10. článkem, 2. pár mezi 10. a 11. článkem a 3. mezi 11. a 12. článkem), kde spermie dozrávají. Na 9. a 10. článku jsou pod semennými váčky semenné schránky, které slouží k uchování spermií partnerského jedince pro pozdější oplození vajíček. Na 12. článku je pár vaječníků, vajíčka se po dozrání ukládají ve vaječných váčcích, z nichž jsou odváděna do 14. článku, kde vejcovody ústí na povrch.

Morfologie
Při pohledu na žížalu jasně vidíme jednotlivé články. První článek tvoří tzv. čelní lalok, pod kterým jsou ústa. V posledním článku je otvor řitní. Na každém článku kromě prvního a posledního jsou 4 páry štětin. Nápadným znakem pohlavně dospělé žížaly je opasek na zhruba 34.-39. článku. Na 15. článku je pyskovité ústí chámovodů, od kterého vede k opasku rýha, kterou proudí sperma při páření.
Rozmnožování
Žížaly se páří koncem jara a v létě. Přední částí se přikládají k sobě, opasek jednoho jedince přiléhá k 9.-11. článku druhého. Kolem přední části obou jedinců se vytvoří hlenové pouzdro produkované kožními žlázami. Pomocí slizového prostředí se spermie dostávají semennou rýhou do semenných schránek partnerského jedince.
Zralá vajíčka jsou kladena do bílkovinné pouzdra vylučovaného opaskem, které se stahuje směrem k hlavě. Když pouzdro dorazí k vývodům semenných schránek jsou vajíčka oplozována spermiemi. Pouzdro se přetáhne přes hlavu a vytvoří kokon. Vývoj vajíček probíhá v kokonu asi tři týdny, poté se líhnou dospělé žížaly, které pohlavně dospívají v následujícím roce. Dožívají se až 10 let.
žížaly (Lumbricidae): po dešti, kdy voda zatopí žížalí chodbičky vylézají na povrch, kde je spálí slunce (jsou citlivé na UV záření), proto po dešti nacházíme spousty mrtvých žížal. Užitečnost žížal: kypří půdu, jsou součástí potravního řetězce, tvoří hrudky hlíny, tráví organické zbytky, tvoří humus, napomáhají vsakování vody do půdy. Mizí díky kyselosti půd, chemickému hnojení a používání pesticidů a herbicidů.
ž. obecná (Lumbricus terrestris)
ž. hnojní (Eisenia foetida): používána v ekologickém spracování komunálních odpadů (vermikompost)
ž. obrovská, "veležížala": délka až tři metry, žije v Austrálii, na hřbetě má žlázy, které vystřikují páchnoucí tekutinu
roupice (Enchytraeidae): krmivo nebo návnada pro ryby, ve vlhkých půdách i kyselých, drobné až mikroskopické
naidka chobotnatá (Stylaria lacustris): velikost přes 1 cm, můžeme ji najít v našich rybnících
nítěnka obecná (Tubifex tubifex): červená, žije ve sladkých vodách zavrtaná do dna hlavou dolů, koncem těla přihání kyslík, i ve vodách organicky znečištěných a hnijících
tř. pijavky, pijavice (Hirudinea)
Jejich tělo je sploštělé, mají dvě přísavky (přísavka na předním konci navazuje na trávicí soustavu, přísavka na zadním konci těla má příchytnou funkci). V pokožce mají příčné zářezy, které vytvářejí druhotně nepravou segmentaci neodpovídající vnitřnímu článkování (3-14 zářezů na jeden článek). Na přední části těla mají různý počet jednoduchých očí, většinou nemají štětinky, opasek mají pouze v době rozmnožování. Jsou to hermafroditi prodělávající přímý vývoj. Je u nich zrušená schopnost regenerace.
Pijavky jsou dravé nebo sají krev, jejich kousnutí má tvar Y. Uprostřed ústní přísavky je ústní otvor, kolem nějž jsou tři chitinové čelisti. Žlázky ústící do hltanu produkují bílkovinu hirudin, která brání srážení krve a znecitlivuje ránu. Na střevě mají dva slepé vaky (zásoby krve), díky nim mohou až 200 dní hladovět.
Žijí nejčastěji ve sladkých vodách, v tropech v korunách stromů (prochází-li pod nimi živočich, ucítí vydechovaný CO2, tehdy se pustí a na tvora spadnou.
pijavka lékařská (Hirudo medicinalis): dodnes se používá v lékařství (při nechtěných amputacích např. prstů), dříve na pouštění žilou (na snižování krevního tlaku), velká až 15 cm, u nás se vyskytuje na j. Moravě (Dyje, Svratka)
p. koňská (Haemopis sanquisuga): dravá, živí se malými bezobratlými, asi 10 cm velká
chobotnatka rybí (Piscicola geometra): 2 cm, tenká, na obou koncích velké přísavky (větší než průměr těla), parazituje na kaprech
hltanovka bahenní (Erpobdella octoculata): dravá, živí se bezobratlými, nalézáme u ní zvláštní způsob péče o potomstvo - do kokonu k vajíčkům ukládá zásoby potravy v podobě bílkovinných výměšků

Hodnocení: (hodnotilo 235 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | HowToVideo.info | Cestovatelský Norimberk.info