Villon Francois

- jméno, jímž se podepisoval francouzský básník neznámého původu. První „prokletý básník“. Francois se narodil v Paříži jen několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Hlavní město bylo dosud sužováno Angličany, vládl hlad a mor. Otec brzy zemřel a chlapce se v osmi letech ujal v benediktinském klášteře mistr Guillaume Villon. Ve svých 12 letech zapsán na Sorbonnu. Roku 1452 dosáhl na univerzitě hodnosti mistra. Byl velmi temperamentní, účastnil se různých studentských výtržností a v té době zřejmě také napsal svůj ( ztracený ) román o pověstném sloupu, který byl předmětem hádek mezi studenty a úřady.
Byl oblíbeným hostem nočních podniků, stýkal se s nevěstkami, pijany a dobrodruhy. Při jedné rvačce v sebeobraně smrtelně poranil jakéhosi mnicha a musel pryč z Paříže. Pak se ale obrátil na soud s prosbou o prominutí trestu a bylo mu vyhověno. Do města se však nevrátil. Poté se zúčastnil loupeže, byl znovu obviněn, a tak opět prchl. Načas nalezl útočiště u vévody Orleánského v Blois, ale neklidné srdce ho nutilo toulat se dál. Vystřídal několik vězení, z nichž se se štěstím dostává na různé amnestie. Přijíždí také do zapovězené Paříže, ale není již schopen normálního života. Opět se účastní různých výtržností, až je vězněn a odsouzen k smrti oběšením. Nakonec trest změněn na desetileté vyhnanství. Umírá pravděpodobně po svém odchodu z Paříže.

Dochovaná Villonova poezie čítá něco málo přes tři tisíce veršů. Nerozsáhlé dílo tvoří :
ODKAZ ( MALÝ TESTAMENT )
ZÁVĚŤ ( VELKÝ TESTAMENT )
RŮZNÉ BÁSNĚ
BALADY V ŽARGONU
…… v jeho básních ožívá svět pařížských krčem….Paříž hospod i paláců…………miluje život………
odmítá středověkou askezi…….je naplněn vírou i pochybovačností……je originální…..hrozí se smrti a věčného zatracení….mistr svobodných umění ( „……život víc dá ve svém ději / než školy textem v řeckém díle.“ )………...
… v jeho perspektivě nabývají staletá klišé ( nešťastný milenec, bezcitná paní, uplývání času, smrt, zkáza těla……)
nového významu – vyjadřuje jimi svoji trpkou životní zkušenost………. vysmívá se literatuře, společnosti a i sobě samému…….odkazuje to, co nemá……vysmívá se váženým osobnostem, provokuje strážce veřejného pořádku……

Obrovský zájem o Villonovo dílo koncem 15. a 16. stol. byl až do 30. let 19. stol. vystřídán zapomněním. Od znovuobjevení v době romantismu se pak jeho dílo stalo stálicí v evropské poezii. Villonův život inspiroval řadu románových rekonstrukcí ( F. Carco, J. Erskine. J. Loukotková ). U nás Villon zdomácněl především díky mistrnému přebásnění výboru z díla O. Fischerem, jež podnítilo V. Nezvala k 52 hořkým baladám věčného studenta Roberta Davida a J.Voskovce a J. Wericha k Baladě z hadrů.