Obyčejný život

KAREL ČAPEK
OBYČEJNÝ ŽIVOT

In: Čapek, Karel. Hordubal. Povětroň. Obyčejný život. 22.,21.,18. vydání. Praha, 1975. Československý spisovatel.

Třetí část noetické trilogie, která řeší otázku poznání.
V této knize se dostane dvěma lidem do rukou "životopis obyčejného člověka", a to jednoho úředníka. Příběh je zpočátku velmi obyčejný. Dítě truhláře žije na vsi, kde staví dráhu. Od dráhy pozná jednu cikánku, se kterou má velmi zvláštní vztah. Poté se rozhodne studovat, udělá maturitu, odejde na univerzitu, kde však po roce ukončí studium. Dostane se ke dráze, odejde na jedno malé nádraží a vezme si dceru přednosty. Sám se pak dostane k většímu nádraží, kde se nakonec stane přednostou on sám - v tuto dobu se však odcizí vzájemně se ženou. Když přijde válka, je jeho nadřízeným někdo jiný a on sám pomáhá se sabotáží. V penzi je z něj zahradník. Když na něj doléhá nemoc, začne psát svůj "obyčejný život".

Když už je u konce svého příběhu, objeví se v něm jakoby "několik Já". Ukáže se , že tento příběh vyprávěl "obyčejný člověk", který by chtěl mít svůj život srovnaný po úřednickém stylu, a proto vynechává některé pasáže ze svého života, nebo si je spíše přibarvuje, aby se vyhnul některým svým aspektům.
Oproti obyčejnému člověku stojí "člověk s lokty", který se dere nahoru. Nebyl kdysi v dětství brán na zřetel ostatními dětmi, a proto jeho únikem bylo studium, které se posléze změnilo na kariéru.
Proto si také vzal přednostovu dceru a s radostí čekal, že mu tchán ještě pomůže při postupu.
Zpočátku stojí proti sobě "obyčejný člověk", se kterým debatuje "ten s lokty" a ukazuje mu, že jeho život nebyl takový, jak si ho sám přibarvuje. Postupem začne v sobě vypravěč objevovat další "Já", která vnímají tento život opět pouze ve svém úhlu pohledu. Když se objeví "temné Já", skoro se zde nabízí paralela s Dostojevského Zápisky z podzemí.

Jako další postava se vynoří "hypochondr". Vypravěčova maminka se stále zajímala o synovo zdraví, čímž v něm vypěstovala jakousi chorobnou starost o sebe sama.
V postavě je i rys "romantika", který si hledá své koutky a cítí se zde šťasten.
Oproti romantikovi stojí ještě "hrdina", který za války sabotoval, nehledě na nebezpečí.
Nejhlubším rysem jeho povahy je jakési zvířecí zlo, které se projevovalo v dětství s cikánkou (když si rvali vlasy a kousali se do uší v rámci rozkoše) - nyní si postava uvědomuje, že to byly i chvíle, kdy procházel kolem prostitutek ,ačkoli mohl jít i jinudy - prožíval při tom zvláštní rozkoš.
Posledním Já je "básník" - jakkoli jeho ostatní Já mohou vycházet z předků, zdá se toto být jeho vlastní "zvláštností". Své básnické sklony po roce flákání sse univerzitě a vytištění několika básní vypravěč pozapomněl - připomene mu je jeden student, který chce psát práci ohledně jeho básní, které považuje za velmi dobré.


Problémem se zde ukazuje to, že člověk vlastně nezná sám sebe a že jeho život je mozaikou vnímání z několika úhlů pohledu na život a několika "postav" nebo spíš druhů prožívání, které se vynořují v různých situacích. V závěru dokonce autor dochází k domněnce, že je možné, že tento zástup "postav" mohou být jeho zděděné vlastnosti, součásti jeho předků, nebo dokonce vlastnosti pocházející z jeho možných sourozenců, kteří se nenarodili. S těmi pak vede vypravěč fiktivní dialog.
Další domněnkou je i to, že vlastně všichni jsme takovou širkou možností prožívání, že to, co prožívají druzí lidé jsme také i my sami, nebo aspoň naše nějaká část. Proto bychom měli milovat své bližní jako sebe sama, neboť jsou naší možností, stejně jako my jejich.

Vyprávění je ukončeno rozhovorem lékaře a čtenáře tohoto životopisu.

Ačkoli jsou Čapkovy teze velmi zajímavé, ubírá jim na síle tím, jak moc se je snaží přiblížit "nechápavému" čtenáři místo toho, aby je nechal - když ne naznačené - tak aspoň blíže nerozpitvané, protože poté jim trochu ubírá na zajímavosti.