Ohnice

Sbírka veršů z let 1939-1940 byla věnována památce básníkova zemřelého otce. Je rozčleněna do čtyř oddílů (Dvojitá tma, Něžná cvičení, Míra věcí, V ohni), které vypovídají o vnitřním světě ohroženého básníka. Základní životní pocity zmaru, nicoty a smrti doléhají na něho z vnějšku jako odraz válečné situace a rasového ponížení a jsou filoyoficky umocňovány existenciálními hledisky, k terá nalézá u Kierkegaarda, Unanuma (Trestná) a Dostojevského (Výrostek). Básníků svět, v němž "nesvítá ani nední se ani v daleku", je zahalen "dvojitou tmou" (Život). Je to svět "odkud odešel Bůh" a kde "pomatení biřici / jdou bohaprázdnou ulicí / životy zhasínat" (Černý obraz). Podzim, šero, noc a smrt, tak často přítomné v této sbírce, však nejsou výhradními oblastmi Ortenovy poezie té doby, i když o sobě prohlašuje, že je "pro marnost zrozený" (Co jsem odpověděl kanárkovi) a je v existenciálním duchu rozhodnut "pro smrt, v níž je svoboda" (Věrná). V několika básních, roztroušených po celé sbírce, navíc umístněných na vypjatých místech (První báseň, Poslední báseň), zaznívají i tóny naděje. Po litanii bolesti, marnosti a nicoty vyjevuje závěrečné přání "ještě si slastně veršem zavrzat" (Poslední přání). I on, který si říká "má lampa nesvítí / Pro mě je škoda světla" (Elegie), dokáže zmobilizovat své síli, aby v Básni naděje vyjádřil : " je ještě láska v nás pod pod strašným obrazem ". Dovede se inspirovat silou probouzející se přírody (Předjaří), vyburcovat k tomu "mít hodně prostě rád / a mít k tomu dost síli" (Dětská). I když je přesvědčen o nevyhnutelnosti svého zániku, přesahuje sám sebe důrazným refrémem Básně nové slávy :
"Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu. Chce žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu. Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu."

Právem nazvala mladá básnická generace, jejímž byl Orten nejtalentovanějším představitelem, svůj první poválečný sborník jménem této sbírky. Nebylo to jen připomenutí díla nešťastně skončivšího druha, ale i symbolika tragické minulosti a naděje v lepší budoucnost.