Chemické názvosloví

Symbolika:

- Pro označení čistých látek se používá CHEMICKÁ ZNAČKA = symbol pro 1 atom prvku.
- Pro kationty a anionty prvků se používají značky s příslušným iontovým nábojem (Cl-, Na+).
- Chceme-li zapsat více volných atomů látky, použijeme stechiometrický koeficient (3Na).
- Chceme-li naopak zapsat počet atomů vázaných v molekule prvku, použijeme index (Br2).
- U každého prvku můžeme pomocí nukleového a protonového čísla zjistit, kolik má v jádře protonů a neutronů a kolik v elektronů obalu.

Principy názvosloví anorganických sloučenin:
- Zápis anorganických sloučenin se skládá z podstatného a přídavného jména (hydroxid sodný, kyselina sýrová).
- Při zápisu jsou potřebná oxidační čísla prvků, která mají v té a té určité sloučenině a která můžeme najít v PSP.
- Oxidační čísla se pohybují v rozmezí od –IV do +VIII, přičemž záporná oxidační čísla mají jen nekovy.
- Samotný prvek má vždy oxidační číslo 0
- Koncovky u záporných oxidačních čísel jsou vždy –id a připojují se k latinským názvům prvků (chlorid, sulfid)
- Koncovky kladných oxidačních od 1 do 7 jsou: 1-ný, 2-natý, 3-itý, 4-ičitý, 5-ičný –ečný, 6-ový, 7-istý, 8-ičelý a připojují se k českým názvům prvků.
- Při sestavování vzorců se vychází z toho, že součet oxidačních čísel v molekule je 0!

Názvosloví dvouprvkových (binárních) sloučenin:
- Mezi hlavní binární sloučeniny patří oxidy O-II, sulfidy S-II, hydridy H-I, carbidy C-IV, nitridy N-III a halogenidy -I (Fl,CL,Br,I,)
- Sestavování vzorců je ve všech případech velmi podobné, a to že si vždy když známe název sloučeniny napíšeme nejdříve obě značky prvků, poté dopíšeme záporné oxidační číslo u aniontu, které známe a poté doplníme oxidační číslo kationtu (1-7) podle koncovky, nakonec je-li to třeba doplníme indexy, aby byl součet oxidačních čísel v molekule 0 (oxid draselný K2IO-II).

Názvosloví víceprvkových sloučenin:
Hydroxidy:
- 3 prvkové sloučeniny tvořeny kationtem kovu a aniontem OH-
- Vyčíslování je stejné jako u halogenidů, bereme-li skupinu OH jako jeden prvek.

Kyseliny:
- Rozdělují se na kyslíkaté a bezkyslíkaté
- Při sestavování vzorců u kyslíkatých kyselin se vychází z toho, že vodík má vždy oxidyční číslo +1 a kyslík má oxidyční číslo –2. Pomocí koncovky kyseliny napíšeme oxidyční číslo centrálního prvku a doplníme potřebné indexy ke všem prvkům, aby byl součet oxidačních čísel v molekule opět 0.
- Když má centrální prvrk sudé oxidační číslo, bude mít vodík index 2.
- Když kyselina obsahuje více jak dva vodíky, musíme její nazev vyjádřit pomocí předpony, která přísluší každému číslu: mono-, di-,tri-,… (kyselina trihydrogen fosforečná)

Soli:
- Jsou iontové sloučeniny tvořené kationtem kovu a aniontem kyseliny (po odtržení vodíku)
- Názvy solí od kyslíkatých kyselina mají koncovku –an a od bezkyslíkatých kyselin –id