Křemík

Značka křemíku je Si. Latinský název Silicium. Volný křemík připravil jako první Berzelius roku 1823. V přírodě se ryyí nevyskytuje, zato je velice rozšířen (jako druhý po kyslíku) ve svých kyslíkatých sloučeninách jako oxid křemičitý, křemen (bezbarvý křišťál) nebo jeho rozmanitě zbarvené a ceněné druhy, např. záhněda, citrín, opály atd. A nebo v podobě velkého množství nejrůznějších křemičitanů. Oxid křemičitý se nachází také v rostlinném a živočišném organismu, někdy v dosti značném množství.

VLASTNOSTI

Křemík má hnědou až černou barvu a je buď mikrokrystalický nebo zřetelně krystalický. Mikrokrystalická forma je daleko reaktivnější než forma makrokrystalická. Křemík je velmi tvrdý. Je-li zahříván na vzduchu, oxiduje na svém povrchu. V čistém kyslíku shoří. S vodíkem se slučuje za vysoké teploty. S fluorem reaguje za chladu. Kdežto s chlorem a brómem za vyšší teploty. Se sírou se slučuje na sirník a s dusíkem na nitrid. S kyselinami nereaguje, výjímku tvoří kyselina fluorovodíková.

POUŽITÍ

Křemík má technické použití do slitin jako dezoxidační prostředek. Není-li na závadu železo, používá se ferrosillicium. Dokonce vyčištěný křemík má velký význam v technice polovodičů.
Tavený křemen se zpracovává jako sklo, na chemické náčiní, kelímky, misky, trubice, baňky …, které mají tu výhodu, že snesou nejen zahřátí na vysokou teplotu, aniž by měkly, ale nevadí jim ani prudké ochlazení. Jejich nevýhodou je však velká křehkost.

Sklo
Sklo je homogenní beztvará tavenina směsi křemičitanů, která si podržela charakter kapalné látky i v tuhém stavu. Základní látkou sklářského kmene je křemenný písek, k němuž se přidávají další látky, např. uhličitan vápenatý, oxid hlinitý, soda atd.
Mezi skla patří také tzv. glazury neboli polevy a emaily neboli smalty.

Brusný materiál
Základem pro jeho výrobu je karbid křemíku, který se získává zahříváním směsi křemenného písku a koksu v elektrické peci. Do obchodů přichází pod jménem karborundum a používá se jako brusný materiál, zhotovují se z něho také topná tělese do elektrických odporových pecí.