Slovní druhy

SUBSTANTIVA - podstatná jména
ADJEKTIVA - přídavná jména
Ohebné slovní druhy PRONOMINA - zájmena
NUMERALIA - číslovky
VERBA - slovesa
ADVERBIA - příslovce
PREPOZICE - předložky
Neohebné slovní druhy KONJUNKCE - spojky
PARTIKULE - částice
INTERJEKCE - citoslovce

- ohebné slovní druhy se buď skloňují („deklinace“), to znamená, že se obměňují podle pádů, nebo se časují („konjugace“), to znamená, že se obměňují zejména podle osoby a času.


SUBSTANTIVA - podstatná jména
§ konkrétní (např. pes, dům)
§ abstraktní (např. mladost, chudoba, vztah)
§ obecná (viz příklady výše uvedené)
§ vlastní (tj. jména, např. Afrika, Praha, Česko)


ADJEKTIVA - přídavná jména
§ kvalitativní – jakostní (např. černý, vysoký, věrný)
§ relační – vztahová, vyjadřující vztah k substanci (např. horský, jarní, městský, údolní)
§ přivlastňovací – prosesivní, jsou zvláštním druhem relačních adjektiv, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (např. Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (např. psí, kuřecí, holubí)


PRONOMINA - zájmena
dělí se podle funkce na:
§ substantivní (např. já, my on)
§ adjektivní (např. ten, náš, takový)

a podle významu na:
§ určitá (např. já, ten, náš; patří sem i zájmena vztažná – např. který, jenž, a zájmena všechen, každý, která ukazují na kompletní kolektiv)
§ neurčitá (např. někdo, něco, kdokoli atd.; patří sem i zájmena tázací – kdo?, co?, čí?)
§ záporná (záporná zájmena odpovídají v záporné větě určitým zájmenům všechen, každý Þ např. všichni přišli – nikdo nepřišel, každý člověk – žádný člověk; neurčitým zájmenům někdo, něco Þ někdo zvoní – nikdo nezvoní, něco ti spadlo - nic mi nespadlo)
§ osobní (např. já, ty, oni)
§ přivlastňovací (můj, náš, jejich, aj.)
§ ukazovací (ten, onen, tamten, aj.)
§ tázací (kdo, co, který)
§ vztažná (např. jenž, který)


NUMERALIA - číslovky
dělíme je na určité a neurčité a to:
§ základní (označují počet, např. pět, sto, tisíc – několik, mnoho)
§ skupinové (desatero pravidel – několikero zásad)
§ řadové (první, pátý – několikátý)
§ druhové (dvojí, paterý – několikerý)
§ násobné (pětkrát – několikrát, mnohokrát)


VERBA - slovesa
v rámci slovesa se zvlášť vydělují tyto druhy:
§ pomocné sloveso být (které je v opisných slovesných tvarech vlastně morfémem – např. dělal jsem, dělal bych)
§ sponová slovesa – spony (např. tráva je zelená, být mladý je příjemné, kočka má oči zelené)
§ modální slovesa – způsobové (např. chtít, mít – jako „máme pracovat“,, moci, smět, muset)
§ fázová slovesa (začít, přestat, zůstat – např. zůstal sedět)
§ zvratná slovesa (se pojí se zájmenem „se“, „si“ – bát se, bít se, umývat se; !pozor na tzv. zvratné pasivum, které sem nepatří – např. dům se staví – zde je „se“ morfémem, ne zájmenem!


ADVERBIA - příslovce
§ kvalitativní (jsou odvozená od kvalitativních adjektiv, vyjadřují kvalitu děje, např. pěkně zpívá)
§ okolnostní (např. sedí uvnitř, stojí nahoře, šel doleva, hleděl dolů, odešel někam)


PREPOZICE - předložky
§ původní – primární (nemají – původ v jiném slovním druhu, např. na, v, z, do)
§ nepůvodní – sekundární (vznikly z jiného slovního druhu a často si ponechávají i jeho funkci ve větě, např. místo, podél, vedle – vedle mne –předložka,! ale např. bydlí vedle je příslovce!)


KONJUNKCE - spojky
§ souřadící (např. otec, matka)
§ podřadící – ty se dále dělí na:
§ časové (když, jakmile, aj.)
§ příčinné a důvodové – (protože, poněvadž, aj.)
§ účelové (aby)
§ podmínkové (ačkoli, jestliže, přestože, aj.)
§ obsahové (že, aby Þ sliboval, že bude hodný; nestalo se, aby nepřišel)


PARTIKULE - částice
- stejně jako spojky nejsou větnými členy a jen doplňují větu z hlediska:
a) modálnosti (např. „Řekni mu, ať to nedělá“ – modálnost výzvová
b) pravdivosti („To je asi nesprávné“)
c) odpovědnosti mluvčího za obsah („To je prý lež“ – tvrzení je přejaté)


INTERJEKCE - citoslovce
§ expresivní – citová (např. au, ach, aj.)
§ výzvová (např. hej, hola, aj.)
§ napodobující (např. mňau, haf, bum)