Život po smrti

Co nás čeká po smrti, jaké to je, zemřít, tuhle otázku si klade lidstvo od svého vzniku.
Co nás čeká, co se stane, co budeme cítit. Snad všechna náboženství věří v posmrtný život. Vedlo se mnoho sporů, ale jen málo důkazů přinesly. Asi nejznámějším vodítkem jsou "vzpomínky" těch, co prožili klinickou smrt a většina prožitků při umírání jsou téměř stejné a nevyvrací možnost dalšího "života".

Smrt je něco, co leží mimo naše chápání, protože většina z nás se s ní sama ještě nesetkala. Většina z nás o ní nerada mluví, je to prostě "tabu" a každý pociťuje v podvědomí, že jednou zemře on sám. V mysli se nám ozývá: "Jednou si přijde i pro mě". Je hodně názorů na smrt a každý z nás má asi tu svou.

Nejběžnější přirovnání smrti je spánek. Přirovnáváme smrt k něčemu, jako usnout. Tento obrat byl používaný již ve starém Řecku. Homér v Illiadě nazývá spánek sestrou smrti. Jiný názor říká, že smrt je něco jako zapomnění. Když člověk zemře zapomene na všechna trápení a zneklidňující myšlenky zaniknou, že je to něco jako vysvobození ze života. Ale ani jedna teorie nám nepomůže, abychom se smrti přestáli bát.

Existuje teorie, která popírá pojem smrti jako zánik všeho. Podle ní přežívá část lidské bytosti i po tom, co tělo zaniklo.(Tato přežívající část má mnoho názvů-psýcha, duše, mysl, duch, vnitřní já, bytí, vědomí, ...
Jsou tedy dvě odpovědi na otázku o povaze smrti. Jedna říká, že je to konec všeho a druhá, že je to jakýsi přechod do nové existence.

Prožitky lidí jsou si velmi podobné, i když jsou to lidé jiného náboženství a jsou i jiné okolnosti.
Většina lidí má potíže tento zážitek popsat, protože jim nestačí slova, říkají, že jejich prožitky jsou nepopsatelné a nevyjádřitelné, že "neexistují slova, kterými by se to dalo popsat".

Mnoho lidí popisuje jak slyšeli doktory mluvit o jejich smrti. Slyší jak někdo říká, "Je mrtvá" a oni vědí že mrtví nejsou, nemohou se pohnout, mluvit, nic, jen cítí zvláštní pocit, že se vznášejí, je jim příjemně, teplo, necítí žádnou bolest žádné problémy a starosti. Někdo popisuje zvuky - slyšel velmi nepříjemné bzučení v hlavě, někdo slyšel hudbu.

Velmi hodně lidí popisuje současně s hlukem pocit, že jsou velmi rychle taženi jakýmsi tmavým prostorem, používají pro něj výraz jako tunel, jeskyně, studna, vakuum, prázdno, údolí,... Někteří lidé se zároveň s pocitem , že jsou v jakémsi tunelu, dívají na své tělo z nějakého bodu jako divák, pozoruje sám sebe i ostatní osoby a dění jako v kině.
Hodně lidí popisuje jak se mohou setkat se svými zemřelými příbuznými a lidmi, kteří jim byli blízcí, ale říkají, že nevidí jejich tváře ani tělo a i oni mají stejné "tělo" jako oni - bezrozměrné , beztvaré , ale cítí, že něco ovládají, cítí, že jejich zemřelí blízcí jsou s nimi. Někteří říkají , že jim zemřelí, říkají ať se vrátí, že není ještě jejich čas a vrátit se musí. Děti popisují setkání s "andělem" jako s bytostí, která je hodná a vydává zvláštní světlo, to popisují i dospělí , jako světlo na konci tunelu, které má v sobě vzláštní dobro a lásku. Mnoha lidem se v okamžiku setkání se smrtí promítne v několika vteřinách celý život, hlavně nejdůležitější okamžiky v něm a vzpomínky, které na ně měli největší vliv.

Navzdory všem výkladům jsou i takové, které se od nich liší, ale ne mnoho. Žena, která prožila klinickou smrt a vyrostla na venkově popisuje, jak jde údolím kolem řeky a slyší hudbu zároveń s hukotem řeky, ale také cítí ten příjemný pocit, že je v bezpečí a bezstarostná.

"Bylo mi sedmnáct a pracovala jsem s bratrem v zábavném parku. Jednou odpoledne jsme se šli koupat. Někdo řekl, že poplaveme na druhou stranu, ale já jsem u prostřed jezera potopila. Nejdřív jsem chvíli polykala andělíčky a najednou jsem se cítila být venku ze svého těla, vzdálená ode všech, sama v prostoru. Ačkoliv jsem se nehýbala a zůstávala stále na stejné úrovni, viděla jsem své tělo ve vodě, vzdálené metr ode mne, jak se houpe nahoru a dolů. Stále jsem cítila, že mám nějaký druh těla, i když jsem byla mimo to své původní. Měla jsem nepopsatelný pocit lehkosti, asi jako peříčko".

Lidé procházející těmito stavy mají neobvyklé myšlenky a pocity. Mnohým z nich připadá představa, že jsou mimo své tělo tak nemyslitelná, že to ještě po určitou dobu nespojují se smrtí. Někteří říkají, že se ze začátku snažili zoufale dostat zpět do těla, jiní popisují panický strach, ale jiní pozitivní reakce na tento stav.


Poselství
být pohřben za živa patří k nejhorším hrůzám. Po staletí se lidé snažili tomuto osudu předejít. Nechávali se spálit, žádali, aby jejich srdce bylo probodnuto, instalovali do svých rakví a hrobek rafinované poplašné systémy. Teprve moderní medicína dokázala učinit této hrůze konec. Ale ne vždy a všude.
Je známa i teorie reinkarnace, kdy se duše zemřelého člověka přesune do těla někoho jiného (člověka, zvířete). Většina lidí to popisuje jako, že si vzpomene na dřívější život, na podrobnosti, které by mu měly být zcela cizí. Někdy dotyční začnou i plynně mluvit cizími jazyky, nezřídky i takovými, které může určit - a také jim rozumět - jen několik málo odborníků. Když je tento "dřívější život" zkoumán, ukáže se, že výpovědi souhlasí a že dotyčné médium nemohlo nikde uváděné informace získat. Někdy reinkarnační zprávy zveřejní i dosud neznámé. Zemřelí se znovu ohlašují, vypadáto jako by se znovu vraceli v potomcích.Očividně něco dokazují, otázkou je co.

Duchové
Je těžké říci, jestli existují nebo ne, ten, kdo se s nimi osobně nesetká asi neuvěří a většina těch co se s nimi setkají si to vysvětlují po svém.
V dávném věku si je lidé představovali jako bílé oblaky bez tváře.
Ale většina lidí vidí ducha jako obraz osoby, která již zemřela. Nejvíce se "zjevují" v nějakých krizových situacích, když se má něco stát nebo aby zabránili vzniku nějaké katastrofy nebo aby zabránili nebezpečí.
Takto je popisována i "Bílá paní" , která se zjevuje před požárem či smrtí někoho z rodiny hradu či zámku na kterém se zjevovala jako zemřelá nebo zavražděná nešťastná manželka.
Lidé kteří tvrdí, že se s duchy setkali většinou potvrzují zjevení v nějaké rodinné krizi.

Jsem vdaná mnoho let, ale kdysi jsme měli s manželem problémy, každý jsme spali v jiném pokoji a vůbec spolu nemluvili. Jednou večer, když jsme se dohodli na rozvodu, můj manžel sledoval televizi a já si četla v ložnici. Najednou se odněkud vynořila bílá postava, hned jsem poznala svou zemřelou maminku, jen se prošla po pokoji a pak stěnou na chodbu. V tu chvíli se otevřeli dveře a můj manžel mi popsal stejný zážitek aniž bych mu o svém řekla. Nakonec jsme se smířili a z rozvodu sešlo. Beru to jako poselství od své zemřelé maminky.

Byl jsem ženatý asi deset let, když moje manželka zemřela nebyl jsem doma, protože jsem hned ráno odjížděl do Brna kam mi z domu volali, že se mám vrátit. Pak mi řekli, že je moje manželka mrtvá, a že zemřela asi v 11h večer. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že mě moje manželka v 6 ráno budila.

Mnoho lidí si setkání s duchy vysvětluje jako svoji fantazii. Hodně lidí také říká, že s duchem setkali jako se svými nejbbližšími, o kterých se pak dozvěděli, že v ten okamžik právě ten člověk zemřel - chápou to jako by se s nimi přišli rozloučit, dát vědět, že zemřeli. Existuje mnoho svědectví setkání s duchy a mnoho povídek, ale jsou nepodložené. Mnoho lidí si myslí, že je možné duchy vyvolávat při různých seancích a těch pomocí těch nejjednoduších a asi nejznámějších dřevěných destiček.

Smrt je jedna z nevysvětlitelných záhad, od které nemáme klíč a obsahuje mnoho otázek, na které nemáme odpověď. Většina důkazů je nepodložených a neobjasněných. Nemůžeme s určitostí říci, že vyprávění lidí jsou pravdivá, a tak nemůžeme s určitostí říci, že existují duchové či jestli nás čeká něco po smrti, zda existuje nějaký posmrtný život nebo jestli je možná reinkarnace.