Japonsko v době okupace

Japonsko v období okupace 1945 – 1952
Časopis Historický obzor, III. – IV. 2007. Aleš Skřivánek ml.

Důsledky světové války pro Japonsko
Ve středu 15. srpna v pravé poledne japonský císař prostřednictvím rozhlasu oznámil svým poddaným, že Japonsko přijímá podmínky kapitulace. V neděli 2. září pak proběhla formální kapitulace na americké bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu.
Během války zahynuly 2 miliony Japonců (z toho 670 000 civilistů), většina japonského loďstva byla potopena. Velká města se vylidňovala, uvádí se, že 10 miliónů lidí odešlo na venkov. Byla ochromena průmyslová výroba, její objem se snížil ve srovnání s rokem 1941 na sedminu.
Výrazně klesla těžba uhlí, v zemědělství nebyl dostatek pracovních sil. Průměrná denní mzda byla v roce 1945 30 amerických centů.
Situaci po válce ještě zhoršoval návrat 7 miliónů vojáků a velké množství civilistů. Japonsko bylo přelidněno a chyběly zásoby. Podle některých odhadů chybělo v zemi na 4 milióny domů.
Porážka zkrátka vyvolala fyzický i psychický otřes obyvatelstva. Japonci s obavami čekali na americkou okupaci, která musela zákonitě následovat. Nakonec však okupace nebyla pro obě strany – Japonce i Američany – tak strašná, jak se všeobecně očekávalo. Když totiž Japonci zjistili, že jejich nepřítel není zdaleka tak mstivý a zákeřný, stali se přátelskými a začali spolupracovat.

Okupace
Vývoj okupace lze rozdělit do dvou částí. V první fázi v letech 1945 – 47 byly provedeny hluboké společenské změny, reformy, byli potrestáni viníci války a byla přijata nová ústava.
Devastace Japonska za války přispěla ke vzniku relativně příznivých podmínek pro nový začátek. Japonci si uvědomovali, že je válka srazila na úroveň ne příliš významného státu a postupně docházeli k závěru, že pokud je Západ dokázal porazit, musí být jeho systém a instituce lepší.
Úkolem vyvést Japonsko z krize byl prezidentem Trumanem pověřen americký generál Douglas MacArthur. Z vnitropolitického hlediska šlo o výhodný tah: generál byl konzervativní republikán, prezident demokrat, takže měl důvěru obou hlavních stran.
Douglas MacArthur (1880 – 1964) pocházel z rodiny s velkou vojenskou tradicí. V pouhých devatenácti letech se stal plukovníkem. V roce 1935 opustil americkou armádu a stal se polním maršálem filipínské armády. Těsně před počátkem 2. sv. v. se ale vrátil do aktivní služby v Americe.
V době pověření vést Japonsko mu bylo 65 let. Jeho osobnost je hodnocena rozporuplně: byl pyšný, výstřední, mnohdy arogantní, sobecký a neohlížel se na názory podřízených. Trpěl představou, že všechny důležité věci musí řešit osobně, takže nikdy neměl zástupce ani tiskového mluvčího.
Jeho postavení v Japonsku bylo neotřesitelné. Byly sice zřízeny orgány, které měly dohlížet na průběh okupace, ty ale měly pouze poradní funkci. Generál opíral svou autoritu o dokument kapitulace Japonska, v němž bylo prohlášeno, že pravomoci císaře a japonské vlády k vládnutí ve státě budou podřízeny vrchnímu veliteli spojeneckých ozbrojených sil. Kromě toho také americký prezident kladl velký důraz na MacArthurovu autoritu. Generál tak mohl pozastavit japonskému císaři výkon funkce, rozpustit Sněm nebo třeba zakázat vstup cizích novinářů nebo obchodníků do země.

Řešení problémů Japonska
Americká vláda se dlouho před kapitulací Japonska připravovala na řešení poválečných problémů v Japonsku. Proto mohl být již 6. září 45 zveřejněn dokument Počáteční politika Spojených států vůči Japonsku po kapitulaci. Program vycházel z podmínek Postupimské proklamace, a protože si Američané uvědomovali, že jednostranná politika odvety by vyvolala jen neklid a nenávist, byl vytyčen program demokratických reforem, který měl Japonsko zásadně změnit.

Prvním problémem, který musel MacArthur řešit, bylo zaujetí postoje k vině císaře Hirohita na rozpoutání války. Američané se obávali, že jakákoliv opatření vůči němu nebo komukoliv z císařské rodiny by vedla k velkému otřesu. Takže ačkoliv je Hirohitova vina dnes nepopřitelná, nikdo z jeho rodiny nebyl potrestán.

Během prvních týdnů a měsíců okupace MacArthur provedl řadu zásadních opatření a příprav k reformám: došlo ke zrušení veškeré armády a válečného námořnictva; byli propuštěni všichni političtí vězni včetně 16 000 komunistů; ženy dostaly plnou právní rovnost s muži ve všech směrech; byla zlikvidována tradiční autorita hlavy rodiny nad jejími zbývajícími členy; bylo zrušeno šlechtictví (mimo císařskou rodinu) a byla obnovena činnost politických stran.
Brzy po začátku okupace začala vlna čistek, která postihla 200 000 lidí. Z vládních a společensky významných úřadů byli propuštěni všichni, kteří byli nějakým způsobem odpovědni za japonskou agresi v zámoří.

Došlo k přepracování ústavy – protože Japonci byli v tomto směru pasivní, sepsali ji sami Američané. Hlavními vzory byly americký a britský model, a změny měly skutečně zásadní povahu. Oproti ústavě z roku 1889 přešla suverenita z císaře na lid, snížila se věková hranice voličů z 25 na 20 let, vznikly 3 oddělené složky moci. Důležitý bod pojednával o usilování o mezinárodní mír.

Další reforma byla ve školství: zanikl všemocný dozor ministerstva vzdělání a odejít museli všichni učitelé, kteří se zapojili do propagace militarismu a expanze. Žáci a studenti byli vedeni k samostatnosti a formování svobodné demokratické osobnosti. Povinná školní docházka se rozšířila z 6 na 9 let.

Nejdůslednější reformy probíhal na japonském venkově. Jejich cílem bylo zlepšit postavení rolníků – nájemců. Na konci války totiž půdu vlastnilo asi 160 000 majitelů, kteří na ní však většinou nepracovali a půdu pronajímali. Tito nájemci pak byli zatíženi značnou měrou povinností.
Po provedení reformy se 90% půdy ocitlo ve vlastnictví těch, kdo na ní pracovali. Celý proces znamenal výraznou redukci bohatství velkých vlastníků na venkově. Díky reformě se tak zmírnily sociálně-ekonomické rozdíly a celkově došlo ke stabilizaci venkova. Tato pozemková reforma také byla jedním z důvodů, proč se japonský venkov nikdy neklonil k levici.

Výrazné zlepšení nastalo také ve zdravotnictví. Byla zahájena národní hygienická kampaň, jejíž součástí bylo rozsáhlé očkování, které přineslo velkolepé výsledky. Na konci realizace programu klesl počet úmrtí na tuberkulózu o 88%, na úplavici o 86% a na tyfus o 90%. Podle některých odhadů se takto podařilo zachránit 2 milióny životů, tedy stejně kolik jich padlo za 2. světové války. Kromě toho se také zvedl průměrný věk > u mužů o 8 let, u žen dokonce o 14.

Jedním ze základních cílů Američanů byla likvidace tzv. zaibacu > monopolních společností, které byly zakládány se státní podporou od 80. let 19. století (např. Micubiši, Nisan, Nomira). Deset nejvýznamnějších představovalo v roce 1945 třetinu objemu japonské ekonomiky.
Argumentem Američanů na ničení těchto podniků byly jejich obrovské zisky ze zbrojní výroby a jejich odpovědnost za japonskou agresi. Dalším poněkud pochybným názorem byla myšlenka, že takto velké koncentrace majetku nejsou prospěšné pro rozvoj zdravého demokratického systému.
Došlo tedy k zabavování jejich majetku, ale od 50. let se fakticky vyvíjejí znovu.


2. fáze okupace
Druhá fáze americké okupace byla zásadně ovlivněna dvěma faktory: 1. mezinárodní situace (začátek studené války, nastolení komunismu v Číně, válka v Koreji). 2. Obrovské náklady USA na podporu Japonska. V roce 1947 vynaložili například 400 miliónů dolarů.
Hlavní úsilí Američanů se tedy soustředilo na to, aby se Japonci co nejrychleji postavili na vlastní nohy. Již v roce 1947 Američané navrhovali svolání mírové konference, byla však zbrzděna Sovětským svazem.
V dubnu 1949 navštívil Japonsko bankéř Joseph Dodge, který japonské vládě doporučil zavedení programu „fiskální střídmosti“. To pomohlo stabilizovat finanční situaci a Japonsko se začínalo vzpamatovávat.
Když pak vypukla válka v Koreji, Japonsko se stalo spolehlivou základnou amerických jednotek. Válka také přispěla k dalšímu oživení japonské ekonomiky.
Americká okupace tedy začínala ztrácet smysl. Američané tedy znovu svolali mírovou konferenci, tentokrát bez účasti Sovětů. 8. 9. 1951 byla v San Francisku podepsána mírová smlouva zástupci ze 48 států. Sověti dorazili do San Franciska jen proto, aby smlouvu demonstrativně nepodepsali. Stejně tak učinili i zástupci Polska a Československa.
Vstoupením mírové smlouvy v platnost – 28. 4. 1952 – okupace Japonska skončila. Je hodnocena ve skrze kladně. Politika Spojených států v Japonsku se jeví jako nejúspěšnější součást americké politiky v Asii po druhé světové válce.