Havel Václav

Václav Havel se narodil 5.října roku 1936 v rodině významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). Otec Václava Havla, Václav M. Havel, byl architekt, stavitel a Rotarián (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také Havlův strýc (bratr jeho otce), ten postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny.

Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.

Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.

Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.

V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).

Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).

Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.

Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení bylo výrazným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.

Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").

V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.

V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.

V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.

V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.

V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.

Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.

Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.

Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné České republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havla zvolila do funkce prezidenta České republiky.

Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).

V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus.

Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.

Havlova Umělecká činnost:

Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20.století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962).

První samostatnou Havlovou divadelní hrou je "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.

I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968).

V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná "Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978).

V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme" (1988).

Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964).

Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze

Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.

Významné jsou také Havlovy eseje "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991).

V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".