Caesar

Caesar - státník dokonalé harmonie osobnosti


Historik Theodor Mommsen (1817-1903) podává ve svých Římských dějinách, za které roku 1902 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, podrobnou charakteristiku Caesarovy osobnosti a jeho státnické činnosti. Zde je několik výňatků:
"V šermu a jízdě na koni se vyrovnal každému ze svých vojáků, jeho skvělé plavecké schopnosti mu zachránily život u Alexandrie. Neuvěřitelná rychlost, s jakou cestoval (většinou v noci, aby ušetřil čas), působila úžas jeho současníkům a patřila mezi důležité příčiny jeho úspěchů. Byl v tom naprostým protikladem Pompeia, který cestoval s pomalostí připomínající procesí. Jeho tělesným schopnostem odpovídaly i schopnosti duševní, obdivuhodná dovednost vhledu do situace se projevovala v jistotě a proveditelnosti všech jeho rozkazů, a to i v těch případech, kdy nemohl okolnosti sledovat osobně. Jeho paměť byla neporovnatelná a bylo u něj běžné, že vyřizoval se stejnou jistotou několik záležitostí současně. Ačkoliv byl gentleman, génius a vladař, měl přesto i srdce. Po celou dobu svého života si zachoval nejupřímnější úctu ke své úctyhodné matce Aurelii (otce ztratil velmi brzy). Svým manželkám a zvláště své dceři Iulii prokazoval úctyplnou náklonnost, která měla dopad i na jeho vztahy politické. Udržoval ušlechtilé styky plné vzájemné důvěry s nejschopnějšími a nejcennějšími muži své doby, ať byli jakéhokoli původu, a ke každému z nich se choval takovým způsobem, jak to odpovídalo jeho povaze a přirozenosti. Nikdy nenechal nikoho ze svých lidí padnout, jak to malicherně a bezcitně dělával Pompeius, a vytrval při svých přátelích v dobrých i špatných časech, a to nikoli pouze z vypočítavosti. A řada z nich, jako Aulus Hirtius a Gaius Matius, mu podala cenné důkazy své příchylnosti ještě po jeho smrti. Pokud je možno na tak harmonické bytosti vyzvednout nějakou vlastnost jako charakteristickou, byla by to ta okolnost, že mu bylo zcela cizí ideologické myšlení a nepodložené fantazie. Rozumí se samo sebou, že Caesar byl mužem plným vášní, neboť bez vášně není genialita možná, ale jeho vášně nikdy nebyly silnější než on. Prožil si své mládí a zpěv, láska a víno si našly během jeho plně odžitého života místo v jeho mysli, ale do nitra jeho bytosti nepronikly. Literaturou se zabýval dlouho a důkladně, ale zatímco Alexandrovi nedal spát Homérův Achilleus, Caesar ve svých bezesných hodinách rozvíjel úvahy o flexi latinských podstatných jmen a sloves.
Veršoval jako tehdy každý, ale jeho verše byly slabé. Zajímal se však navíc o astronomické a přírodovědecké problémy. Zatímco pro Alexandra zůstalo až do jeho smrti víno lékem proti starostem, střízlivý Říman se mu, jakmile uplynulo prohýřené mládí, naprosto vyhýbal. Jako všem, kteří se v mládí hřáli v záři ženské přízně, i jemu zůstal navždy lpět na těle její odlesk. Ještě v jeho letech zralosti ho potkávala milostná dobrodružství a úspěchy u žen a ve vnějším vystupování mu zůstalo jakési hejskovství či spíše příjemné vědomí vlastní mužné krásy. Vavřínovým věncem, se kterým se v pozdějších letech objevoval na veřejnosti, pečlivě přikrýval pleš, kterou těžko nesl, a jistě by obětoval mnoho ze svých úspěchů, kdyby si tím mohl vykoupit zpět své mladické kadeře. Ale ačkoliv se s potěšením stýkal se ženami ještě jako vladař, pouze si s nimi zahrával a nedopřál jim na sebe žádný vliv. Dokonce i tolikrát diskutovaný vztah ke královně Kleopatře rozehrál jen proto, aby zakryl slabá místa svého momentálního politického postavení."
Caesar jako vojevůdce v galském tažení
"Ihned po této děsivé zprávě vyrazil Caesar na cestu, ovšem jen se dvěma slabými legiemi o přibližně 7000 mužích a s asi 400 jezdci. Přesto však stačila zpráva, že se blíží Caesar, k tomu, aby se povstalci rozhodli ukončit obležení. Bylo již na čase, sotva každý desátý muž v Ciceronově táboře zůstal nezraněn. Caesar, proti němuž se povstalecké vojsko obrátilo, oklamal nepřítele ohledně své síly způsobem, který už mnohokrát s úspěchem použil. Nepřátelé se odvážili útoku na římský tábor za nepříznivých podmínek a byli poraženi. Je zvláštní, avšak pro Kelty typické, že dosud tak úspěšné, tak rozšířené povstání se zhroutilo touto jedinou ztracenou bitvou nebo spíše pouhým objevením se Caesara na bitevním poli."
Caesar jako státník
"Ačkoliv se věnoval naprosto rozdílným a navzájem naprosto nesouvisejícím věcem, přesto všechny směřovaly k jedinému cíli, který Caesar sledoval s naprostou důsledností a vytrvalostí. Nikdy nedával žádné ze svých mnohostranných činností, ať směřovaly kamkoli, přednost před ostatními. Ačkoliv byl mistrem válečného umění, přesto se ze státnických ohledů do krajnosti snažil odvrátit občanskou válku, a když už přece jen započala, usiloval o to, aby jeho vavříny byly co nejméně krvavé. Ačkoliv byl zakladatelem vojenské monarchie, nedovolil při své energii, která v dějinách nemá příkladu, nikdy vzniknout maršálské svitě a nevytvořil si osobní gardu prétoriánů.
Pokud vůbec oceňoval nějaké občanské ctnosti, byly to spíše úspěchy ve vědách a uměních mírové doby a ne zásluhy vojenské. Nejnápadnější vlastností jeho státnické činnosti je její naprostá harmonie."
Caesarovo diktátorské vystupování
"Podle mínění platného po celý starověk bylo vnějším znakem monarchie zobrazování vládce na mincích: od roku 44 před Kristem se na mincích římského státu objevuje hlava Caesarova. Přinejmenším si nebylo možné stěžovat, že Caesar nechává veřejnost v nejistotě, co se jeho postavení týče - vystupoval jako monarcha, ba jako římský král tak zřetelně a tak důsledně, jak mu jen bylo možno. Je dokonce možné, i když ne pravděpodobné, a v každém případě bezvýznamné, že měl v úmyslu nazvat hodnost, kterou zastával, starým královským jménem, nikoli použít titulu imperátora. Již za jeho života měli mnozí jeho přátelé i nepřátelé za to, že zamýšlí nechat se výslovně jmenovat římským králem. Několik jeho vášnivých přívrženců mu v různých dobách a různým způsobem nabídlo, že mu vloží na hlavu královskou korunu. Nejnápadněji to udělal Marcus Antonius, když mu nabídl korunu jako konzul před veškerým lidem 15. února 44 před Kristem. Caesar ale tyto nabídky bez výjimky nechával nepovšimnuty. Ať už měl být zamýšlený titul jakýkoli, vládce byl zde a kolem něho se již zařizoval i dvůr s nezbytnou pompou a nevyhnutelným prázdným nevkusem. Caesar se objevoval na veřejnosti nikoli v konzulském oděvu s purpurovým lemem, nýbrž v šatě, který byl purpurem obarvený celý a který ve starověku platil za roucho královské, a přijímal hold senátu vsedě na zlatém křesle.".