Byron George Gordon

George Gordon Byron se narodil 22. ledna 1788 v Londýně, ale vyrůstal ve Skotském přístavu Aberdeenu, kam se s ním jeho matka brzy po jeho narození přestěhovala. Otec mu zemřel když mu byly tři roky. Předtím však stihl rozházet všechno jmění, které od své ženy při sňatku získal. Matka zahrnovala chlapce střídavě projevy přehnané lásky a divokého vzteku. Nebylo divu, že raději sám kulhal po okolí. Ano, kulhal - Byron byl od narození postižen defektním chodidlem.
Byl vášnivým čtenářem. Zejména cestopisů a historických knih. Jeho chůvou byla velice zbožná Agnes Grayová, která ho seznámila se všemi tradičními skotskými pohádkami a legendami.
Když mu bylo deset let, stal se dědicem velkého jmění. Jeho strýc řečený "zlý lord Byron" totiž zemřel bezdětný a George se stal jeho jediným dědicem. V té době se rozloučil s matkou. Ta totiž zůstala v Aberdeenu a on odjel na své panství Newstead do Nottinghamu. V Nottinghamu nahradila Agnes Grayovou její sestra May, která byla na první pohled stejně zbožná, ale už na druhý úplně jiná. V Byronově bytě se začaly konat divoké pitky a May tam vodila různé hosty z Nottinghamských krčem a bordelů.
Pak však ale Byron musel odjet na školu do Harrow, kde se mu prý velmi líbilo. Vynikal totiž nad svými spolužáky dobrými sportovními výkony i duševní sečtělostí.
Našel tam však i svou první lásku. K zbláznění se zamiloval do Mary Chaworthové. Ta však jeho city nesdílela a v jeho doslechu své komorné jednou řekla, že přece nikdy nemůže milovat "toho kulhavého chlapce"... Byrona to ranilo, ale přesto se ještě dlouhou dobu své lásky k mary nemohl zbavit. Později však přešel na univerzitu v Cambridge, kde si našel několik nových přátel na celý život. Především Johna Cama Hobhouse, C. B. Daviese a C. S. Matthewse. S nimi se Byron utvrzuje ve svém ateismu (čte především francouzského filozofa Voltaira) a vyvádí spoustu divokých studentských kousků. V druhém roce svých studií v Cambridge vydal Byron nejdříve pro malý kroužek přátel a později knižně své první básnikcé pokusy pod názvem "Hodiny zahálky".
Sbírka měla velký úspěch, ale asi po půl roce vyšla ve čtvrtletníku "Edinburgh" zdrcující kritika, ve které mu bylo doporučeno, aby zanechal svých pokusů a všechny své básně roztrhal. Byron se rozzlobil a napsal satiru "Angličtí bardové a skotští recenzenti", ve kterém zkritizoval všechny významné a uznávané anglické a skotské básníky. Když hněv opadl, všem se omlouval...
Téhož roku dosáhl Byron plnoletosti a měl zaujmout své místo ve Sněmovně lordů. Francouzskou revoluci v roce 1789 přivítala anlická mládež s nadšením, období jakobínského teroru už méně a za vlády Napoleona ve většině Angličanů vzplál hněv vlastenectví.
Byron si byl vědom, že ani vládnoucí strana torynů, ani strana liberálních whigů, není schopna situaci zvládnout. Odjel do Portugalska, pak do Španělska, do Řecka a nakonec i do Cařihradu. Řecko mu však učarovalo nejvíce...
Na anglickou půdu opět vstoupil roku 1811. Zemřela jeho matka a jeden z trojlístku jeho cambridgeských přátel - Mathews. Aby trochu na svůj smutek zapomněl, připravuje vydání své básně o dvou zpěvech a zároveň i poetický deník své cesty "Putování Childe Harolda", někdy nazývané jako "Childe Haroldova pouť". Začátkem následujícího roku pronesl svůj první projev ve sněmovně. Měl úspěch a nedlouho poté byl jmenován do výboru, který změnil trest smrti pro odsouzence na peněžní pokutu nebo vězení. Jeho politický úspěch však posunul poněkud do pozadí obrovský úspěch jeho "Putování Childe Harolda". Do té doby přehlížený Byron se stal velice slavnou osobností a byl zván do všech londýnských salónů. U své důvěrnice lady Melbournové poznal její mladou a krásnou snachu Caroline Lambovou, která se do něj k zbláznění zamilovala, která svého náladového milence pronásledovala na každém kroku a dokonce se náznakově pokusila o sebevraždu.
Po čtyřech letech se setkal se svou nevlastní sestrou Augustou, která žila v nešťastném maželství. S Byronem si velmi dobře rozuměla. Dokonce tolik, že se jí v dubnu roku 1814 narodila dcera Elizabeth Medora, která je s velikou pravděpodobností dcera Byrona. Však také mnoho svých básní Byron Augustě věnoval.
Začátekm roku 1815 se však oženil s bohatou dědičkou a nadanou básnířkou Annabellou Milbankovou. Jejich manželství však nebylo příliš šťastné. Byron zastával názor, že každý z manželů si může jít svou cestou... Annabella byla přísně nábožensky založená a rozhodla se, že "zachrání Byronovu hříšnou duši". To se jí však nikdy nemohlo podařit. Byron dál udržoval milostný vztah se svou nevlastní sestrou Augustou a mnohými dalšími a měl pocit, že ho manželka pořád sleduje a omezuje.
Koncem roku 1815 se jim narodila dcera Augusta Ada, ale už o měsíc později odjela Annabella k rodičům a požádala o svolení k rozluce. Souhlasil s tím, protože mu nic jiného nezbývalo. Annabella hrozila, že zveřejní jeho vztah s Augustou...
Byron měl však pořád přátele, kteří za ním stáli. Byla to i jistá Claire Clairmontová. Požádala ho o schůzku a Byron měl pocit, že ji nesmí zklamat. Nejvíce ho na ní zaujal její neoficiální příbuzenský vztah k mladému básníkovi P. B. Shellymu. Shelley totiž žil s její sestrou Mary. Krátkou milostnou aférku s Claire si Byron příliš nepřipouštěl. Zajímal ho výhradně Shelley a Claire je mohla seznámit.
Byron odjel do Porýní, v Belgii shlédl bojiště, kde se odehrávala slavná bitva u Waterloo a pak odjel do Ženevy. Tam za ním přijela i Claire se sestrou Mary a hlavně básníkem Shellym a sdělila mu, že s ním čeká dítě. Jeho vztah ke Claire se však změnil v pouhou nechuť. Zato s Shelleyem si byli sympatičtí na první pohled. Navštívili spolu mimo jiné Chillonský hrad, který Byrona inspiroval k napsání básně "Chillonský vězeň".
Ze Švýcarska odjel nejdříve do Milána, a odtud přes Veronu do Benátek. Na jaře roku 1818 přijíždí do Benátek Shelley, Mary a Claire s její a Byronovou nemanželskou dcerou Allegrou. Byron byl ochoten se o svou dceru postarat, ale její matku nechtěl ani vidět.
V Itálii Byron poznal krásnou devatenáctiletou dívku Terezu, která se musela provdat za šedesátiletého hraběte Guiccioliho. Tereza se brzy stala jeho milenkou. Jejímu manželovi se to však ani trochu nelíbilo, a proto ji odvezl do Ravenny. Tereza však vážně onemocněla a její příbuzní se rozhodnou požádat Byrona, aby za ní přijel. V Ravenně se však příliš dlouho nezdrží a odjíždí s Terezou a jejími příbuznými do Pisy. Tereza požádá papeže o rozvod a žije s Byronem.
Malou dceru Allegru mezitím umístí do ženského kláštera. Shelleyovům napíše, že je to pouze dočasné. Také se zhoršuje Byronův vztah k jeho nakladateli Murrayovi. Přesto ještě vydává jeho dílo Kain, které velmi pobouří anglickou společnost. Příliš se dotýká zažitých konvencí... Když však napíše výsměšnou parodii na Southeyovu báseň Vidina soudu (Southey tam líčil příchod slabomyslného krále Jiřího III. do ráje), věděl, že udělal pro tohoto nekonvenčního básníka až dost.
Poslední zpěvy "Dona Juana" a "Vidinu soudu" už vydává John Hunt. Na jaře roku 1822 dostal Byron zprávu, že jeho dcera Allegra v klášteře vážně onemocněla. Poslal jí svého nejlepšího lékaře a přítele Shelleye. Allegra však zemřela.
Shelleymu však také už nezbývalo příliš života. Začátkem léta téhož roku si koupil malou plachetnici, kterou pojmenoval "Ariel". Jednoho dnes se on a Williams plavili přes zátoku Livorna ke svým rodinám. Za bouře oba zahynuli... Toskánská vláda nařídila, že obě mrtvoly musí být spáleny. A tak se Byron zúčastnil podivného, téměř pohanského obřadu. Pak skočil do moře a plaval daleko od břehu...
Brzy potom se Byron s Terezou přestěhovali do Janova. Pracoval na dalších zpěvech "Dona Juana", ale v hloubi duše cítil, že jeho dny v Itálii už končí. Nechtěl Tereze ublížit, ale svůj další život tam si už nedovedl představit. Ale nechtěl se vrátit ani do Londýna...
Raději se nechal kooptoval roku 1823 do řeckého výboru a vážně se zabýval přípravami na pomoc řeckému povstání proti turecké nadvládě. Začal jednat jako politik a diplomat. Do Řecka přišel se střízlivým odhadem situace a připraven na všechny obtíže. Přístál začátkem roku 1823 u Mesolóngionu. Přivezl střelivo, léky i peníze pro vojáky. O svém osudu si iluze nedělal. Přijel do Řecka zemřít. Představoval si, že padne v bitvě, ale to se mu nesplnilo.
V únoru 1823 dostal záchvat podobný mrtvici. Několik týdnů poté se nachladil a přes úsilí doktorů, kteří mu i pouštěli žilou, 19. dubna 1824 zemřel. Zbyla po něm jen jeho nesmrtelná poezie a vzpomínky na tohoto věčného dobrodruha...