Reissová Antonie

Antonie Reissová (1817-1852) pocházela z pražské kupecké rodiny. Měla dvě starší sestry Johanu, provdanou Fričovou a Karolinu, provdanou Staňkovou. K níž se přestěhovala po smrti své matky roku 1836. Obě sestry vedly v té době módní salóny, kde se scházeli vlastenci a umělci. Antonie vyrůstala v tradičním konvenčním měšťanském prostředí. Nicméně Antonie byla velice nadaná, organizačně i pedagogicky schopná. Ve své době se považovala za nejvzdělanější Češku. Podařilo se jí totiž složit učitelské zkoušky na pražské normální škole r. 1843. Pod vlivem vzdělávacího úsilí K.S. Amerlinga (1807-1884), který založil vzdělávací ústav Budeč, kam své syny posílala i Božena Němcová, zažádala roku 1844 ke gubernii o povolení otevřít vzdělávací ústav pro dívky od 5 do 18 let. Povolení dostala a najala si 3 místnosti ve Vodičkově ulici č. 132, kam dívky docházely. Samozřejmě se snažila jako jiné vlastenky i o činnost v oblasti literatury. Proto si zvolila pseudonym Bohuslava rajská. Nicméně její literární pokusy zapadly spolu s pokusy dalších vlastenek v zapomění. Reflektovaly příliš svou dobu a dnešního čtenáře by neoslovily. Ještě než se rozhodla pro vlastní pedagogické působení, navštívila výchovný ústav ve Vídni r. 1841 a pak v Prešpurku ústav Štúrův. Chtěla poznat již fungující vzdělávací ústavy za účelem nasbírání praktických zkušeností pro vlastní pedagogickou praxi. V Prešpurku se zúčastnila výletů s mladými vlastenci tzv. Štúrovou družinou. Těmito setkáními se utužovaly vztahy mezi českými a slovenskými vlastenci. S Antonií cestoval i její švagr. dr. Staněk, který Štúra pozval do Prahy. Štúr do Prahy za rok přijel a po něm i studenti, mezi nimiž byli i bratři Hroboňové. Pro Antonii se tato návštěva stala osudovou. Samuel Bohdan Hroboň (1820-1894), mladý básník, nezůstal lhostejný vůči půvabům výjimečně krásné Antonie. I Antonie se do nespoutaného básníka zamilovala. Hroboň se vrátil na studia do Halle a psal Antonii vášnivé a zamilované dopisy, kde velebil chvíle strávené v její společnosti v Praze. Počátkem roku 1843 začala ke Staňkům docházet Božena Němcová. S Antonií se brzy spřátelila. A zůstala jí přítelkyní až do konce jejího krátkého života. U Staňků se také občas objevoval při svých návštěvách Prahy F. L. Čelakovský (1799-1852), básník a profesor slovanské filologie na univerzitě ve Vratislavi. Bohužel se nacházel už za autorským zenitem. Jeho nejlepší autorská léta odvál čas a o­n se musel ohánět, aby uživil své čtyři děti a ženu. Manželka, zřejmě unavená porody a péčí o "slovanského pěvce" a potomstvo, těžce o­nemocněla a 17. 4. 1844 zemřela. Na smrtelném loži žádala Čelakovského, aby se oženil s Antonií, v níž spatřovala ideální matku pro své děti. Čelakovský po její smrti nelenil a vydal se naplnit hořký osud mladé a nadané dívky. Odjel do Prahy a požádal Antonii o ruku. Prakticky míjel u Staňků Hroboně, jež přijel vyznat Antonii lásku. Antonie si nevěděla rady. Sestry ji přemlouvaly, aby se vdala za solidního a zajištěného Čelakovského. Antoniino srdce však říkalo něco jiného, ačkoliv se rozumně obávala existenční nejistoty po boku Hroboně, který měl pouze slíbeno učitelské místo. Když jí Němcová, před svým odjezdem do Zaháně, navštívila, nalezla svou přítelkyni ve smutku a zoufalství. Svěřila se jí se svým trápením. Mluvily spolu dlouho do noci. Na druhý den (8.8. 1844) napsala Antonii dopis. Tento dopis patří k prvním zachovaným z pera Boženy Němcové a Antonii ovlivnil v jejím konečném rozhodnutí. Dovolím si z něj dovolím ocitovat. " Velice mně milá přítelkyně! Bolně mě včera Vaše slova dojaly, a neustále se v mém srdci ozývají. Vím jak těžko je v té věci radu dáti, ale co mohu, a jak myslím, to chci Vám zjeviti, zda-li s Vámi nesouhlasím, nuže, odpuste mně. Je-li to opravdivá láska, ta vášeň, pro kterou člověk na vše, co se v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, jenž pro H-cítíte, tedy jsou moje slova marná, známť touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, ať by i trny její nás píchly. Ale je-li to láska, kterou chcete pro vlast, pro naši věc obětovat, ctíte-li v něm jen mučedlnika slovanského národu, pro nějž tak velkou ztrátu my Vámi zde by jsme utrpěli, o to prosím Vás nečiňte, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu celého českého národu udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc, pomyslete co na té roli pro nás pracovati můžete, víte, že muž byť by sebe slavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a Vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti, když Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jediný paprslek toho blahodějného světla dosáhl!-věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí-mnozí (což jsem ovšem nikdy říci nechtěla )zdali Vy jej neochráníte, kddo by to mohl?aby pro nás nebyl ztracen." Antonie si psaní pročetla několikrát a na jeho základě svolila ke sňatku s Čelakovským. Čelakovský požádal malíře J. V. Hellicha (portrétoval i na přání dr. Staňka Boženu Němcovou) o portrét Antonie, jehož originál si vyžádal pro sebe, jednu kopii daroval pro Staňkův salón a druhou Hroboňovi. Jak to bylo od něj šlechetné. Aby se vůči němu nezachoval rádoby velkoryse, když získal ženu, která v srdci patřila jinému. Sňatkem 2.5. 1845 rezignovala Antonie na své dosavadní úsilí, protože odešla s manželem do Vratislavi. Vdala se z rozumu a z vlastenecké povinnosti. Čelakovský ji ve Vratislavi připravil peklo na zemi. Projevoval se silně despoticky. S přibývajícím věkem u něj sílila mrzutost a nesnesitelnost. Takhle si asi Němcová božského pěvce nepředstavovala. Antonii zabrala veškerý čas starost o domácnost a děti. Čelakovský, velký umělec, vzdělaný člověk, jí zakázal mít doma i klavír! Malou útěchou a ostrůvkem úniku pro ní byla korespondence s Boženou Němcovou. V dopisech se snažila působit vyrovnaně a spokojeně. Nikdo by jí ani nevěřil, že z tak obdivovaného člověka se vyklubal zlý mrzout. Prožívala velkou osobní tragédii. Často ve vzpomínkách utíkala k Hroboňovi a ke svým pražským přátelům. V roce 1849 se vrátila Antonie s mužem do Prahy. Dostal totiž nabídku přednášet na pražské univerzitě. Tato změna nepřinesla nic pozitivního. Čelakovský si stěžoval na drahotu v Praze a stýskalo se mu v tomto směru po Vratislavi. Přátelé zaregistrovali, že v manželství Antonie není něco v pořádku, ale měla s Čelakovským už dvě děti a kam by šla, kdo by se o ní staral. Být v té době samoživitelkou znamenalo pomalu skandál. Sama Antonie se se svým osudem pokorně smířila. Třetí děťátko, holčička, zemřela brzy po narození. Antonii smrt dcery definitivně zlomila, nakazila se tuberou a 2.5. 1852 odešla ve 35 letech (stejně jako první žena Čelakovského) na "onen svět". Čelakovský ji přežil jen o tři měsíce.