Aurelius Marcus

Narodil se 26. Dubna 121 v Římě jako syn Marka Annia Vera, jehož rodina pocházela z Hispánie. Markovou matkou byla Domitia Lucilla, jedna z nejbohatších žen té doby. V roce 127 Marcovi zemřel otec, který dosáhl hodnosti prétora, a chlapcovy výchovy se ujal jeho děd Marcus Antonius Verus, společensky a politicky velmi vlivný muž, který byl několikrát konzulem a za Hadriána i perfektem . Dalším jeho pečovatelem byl i jeho druhý děd Catilius Severus, jehož jméno si dočasně, jak bylo v módě, Marcus připojil k vlastnímu.

Jmenoval se tedy Marcus Annius Verus Catilius Severus. Osudově rozhodující se pro něho stala jeho obliba u vládce Hadriána; Marcus byl synovcem císařovy manželky Sabiny. Správně v něm odhadl charakterové vlastnosti a veliký zájem pro studium. Tato náklonost se projevovala nejen v udělování poct – V šesti letech byl povýšen do jezdeckého stavu atd. , tím vším se předurčoval na trůn. Tento vládcův záměr byl očividným roku 138, kdy Antoniuus Pius, sám nyní adoptovaný Hadriánem za nástupce, byl zavázán k adopci Marka Aurelia a Lucia Vera.

Marcu Aureliovi, vyrůstajícímu v Lateránském paláci, se dostala vysokému vzdělání od nejlepších soukromých učitelů. Učil se se zájmem, už jako malý dokázal diskutovat o závažných věcech; prý se jako dvanáctiletý choval jako filosof a měl asketické sklony způsobem života a chováním. Měl velice chatrné zdraví i postavu a právě proto se věnoval studiu a duchovním cvičení, byl ale velice houževnatý, a tak si oblíbil několik sportů (zápas, rohování, hry s míčem, jízda na koni). Ovšem knihy byly vždy na prvním místě.

Ve své první knize Hovory k sobě později vzdává poctu všem svým blízkým a učitelům, jenž se podíleli na jeho duševním vývoji. Učitel latinské rétoriky Cornelius Fronto a řecký rétor Athéňan Hérodés Attikus se jej snažili získat pro rétoriku, ale Marcus se pod vlivem Junia Rostika, Severa a Nikomacha apollonia nakonec oddal stoické filosofii. Stal se jejím posledním velkým představitelem. Největší výchovný vliv na něho měl jeho adoptivní otec, císař Antonius Pius, jehož lidské vlastnosti a ctnosti se později sám snažil napodobovat.

Roku 140 se Marcus Aurelius stal poprvé konzulem společně s Antoniem Piem, který mu navíc dal tribunskou pravomoc, čímž sse formálně stal spoluvládcem.

V r.145 se Marcus oženil s císařovou dcerou Faustinou mladší. V kombinaci s jeho adopcí do rodiny Antonia Pia došlo tímto sňatkem k zvláštnímu vztahu: manželkou Antonia Pia byla Markova teta Galeria Faustina starší, Faustina mladší byla tedy Markovou sestřenicí. Adopcí se Marcus stal císařovým synem, sňatkem s Faustinou ml. Pak i zetěm. Vůči Faustině pak byl bratrancem, manželem i bratrem. Manželství trvalo 30 let až do Faustininy smrti r.175; bylo to manželství nerovné, jelikož byli povahově cela rozdílní, ale zdá se , že pověsti o jejím cizoložství s námořníky, herci a gladiátory, manželům mu neuškodilo. Svědčí o tom jednoznačně dobré výroky o Faustině jako manželce poslušné a milující, i to, že Faustina manžela věrně doprovázela i na válečných výpravách a v táborech (byla první císařovnou jenž získala titul Mater castrorum, Matka tábora). Narodilo se jim 13 dětí, ale jen pět se dožilo dospělosti – čtyři dcery a budoucí nástupce Aureliův Commodus.

Na trůn nastoupil Marcus v den úmrtí svého otčíma, 7.března 161; to byl jeho dies imperii, den začátku vlády, který byl pak každoročně slaven v celé říši. Marcus ihned přijal za spoluvladaře svého mladšího adoptivního bratra Lucia Vera (130-169), kterému udělil též titul Augusta.

Poprvé v historii císařství měl Řím dva podle titulu rovnocené vládce. Ve skutečnosti si Marcus ponechal ve všem rozhodující slovo, s čímž se Lucius loajálně, ba i rád smířil. Samotný akt jmenování spoluvládce znamenal autoritativní posílení monarchie, neboť Marcus k tomuto kroku sáhl o své vůli, bez doporučení i bez potvrzení senátu. Chtěl mít v Luciu Verovi pomocníka pro plnění vladařských úkolů. Jak se však ukázalo, dopadlo to naopak : tento milovník žen, hostin a hazardních her nebyl zcela bez schopností, byl však příliš povrchní, lehkomyslný, s malým citem pro odpovědnost.

Přestože byl Marcus Aurelius vlastně od raného věku připravován pro trůn, měl-kromě vzdělání- málo přirozených předpokladů pro vládce; sám si to uvědomoval, a proto mu byla jeho moc na obtíž. Neměl vitalitu a energii hadriánovu, neměl ani právnické vzdělání Antonia Pia a jeho smysl pro detail měl daleko ke genialitě Trajánovy. Neměl ani praktické zkušenosti z říšské správy, byl bez velitelských zkušeností. Vojsko ho neznalo a on sám se setkal s vojenským životem, až kdzž se ocitl za války s germány u vojska jako vrchní velitel. Přitom doba poskytla tomuto „filozofovi na trůně“ jen málo klidu. Během své vlády sse musel potýkat s elikým množstvím potíží.

Byla to vzpoura vojska v Británii, nájezdy Germánů na rýnský a dunajský limit, záplava Tiberu, zemětřesení, válka s Parthy, snad největší morová epidemie v římských dějinách, dvě markomanské války, nájezdy Maurů do Hispánie, povstání „bukolů“ v Egyptě, vzpoura uzurpátora Avidia Cassia v Sýrii ……. V tomto období byla pochopitelně zhoršená hospodářská situace, za těžkých měnových a daňových potíží. Za všech situací byla vidět jeho duševní síla, svědomitost a důslednost, čímž udivoval své okolí a vzbudil si neobyčejnou vážnost.

Byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak to dokáží přijmout a jak se s tím vyrovnají.

Z válek vyšla říše jako vítěz a zachovala si autoritu vůči vnějšímu světu. Ve správě postupoval ve stopách svých předchůdců. Dále posílil iniciativu v administrativě a v jurisdikci. Zavedl důslednou registraci občanů a to i v provinciích. Pečoval o hospodaření měst a ve snaze obecní výdaje a náklady na hry a na poselstva k němu; na východních hranicích zvýšil cla za dovoz čínského a indického hedvábí, snažil se tím omezit únikům cenností. Všude se snažil poskytnout náhradu zemi za utrpěné škody, a volil taková opatření, kterými by obyvatelstvo nebylo nadále zubožováno. Po vzoru Antonia Pia omezil stavební činnost na nutné minimum. Vůči vojsku i lidu byl velice štědrý; svou politikou „panem et circenses“ (chléb a hry) nemohl změnit i když sám vůči hrám v cirku byl lhostejný, ba dokonce k nim cítil opovržení. To se ovšem davu moc nezamlouvalo. Ani v nejtěžších dobách nemohl počítat s vlasteneckým pochopením lidu v případě, že by chtěl tuto zábavu omezit. Tato štědrost a vojenské náklady vyčerpávaly státní pokladnu a Marcus byl nucen sáhnout k inflaci.

Jako vladař projevoval své vysoké lidské kvality : dokonalé sebeovládání, mírnost, pochopení pro druhé, spravedlnost, ochotu přijmout názory ostatních. V císařské radě (consilium principis), která se za Marka stala pravým státním orgánem se soudní pravomocí, neprosazoval svá mínění za každou cenu („nesluší se aby množství zkušených mužů ustupovala jednomu“), pro státní služby se snažil dostat z lidí jen to dobré („ bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít; protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo,kde by mohli nejvíce státu prospět“)

Markova smrt ve vojenském táboře ve Vindoboně r.180 byla přijata s všeobecným smutkem. Historik Héródiános (3.stol.) napsal :“Jakmile se rozšířila zpráva, že Markus zemřel, zachvátil smutek celé přítomné vojsko, stejně tak i široké vrstvy lidu. V římské říši nebylo nikoho, kdo by nepřijímal tuto zvěst se slzami v očích. Všichni jej téměř jednohlasně chválili. Jedni ho nazývali dobrým otcem, druzí spravedlivým císařem, jiní rozeným vůdcem, jiní opět moudrým a pořádkumilovným panovníkem a nikdo nelhal.“