Harant Kryštof

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621) pocházel ze staročeského rytířského rodu, jeho otec (Jiří Harant), se čtyřikrát oženil a Kryštof byl synem z jeho posledního manželství s Marií Annou z Janovic. V jeho rodině se velice dbalo na vzdělání, Kryštof už ve třinácti letech mluvil německy a italsky. Krátce nato vstoupil do služeb pozdějšího krále Ferdinanda II., kterého doprovázel na vzdělávací cestě po Itálii. Po svém návratu roku 1584 se oženil a pár let žil na zděděném statku jako drobný šlechtic. Roku 1588 se vypravil do války proti Turkům, kde setrval téměř 10 let. Po smrti jeho manželky v roce 1598 se vydal na cestu do Svaté země, Palestiny, Egypta, navštívil i Kypr. Protože ale onemocněl, byl donucen vzdát se dalších cest a musel se vrátit domů. Císař Rudolf II. ho za jeho předchozí válečné zásluhy jmenoval komořím a povýšil ho do panského stavu. Ačkoliv nezastával žádný zemský úřad, patřil Kryštof Harant k nejváženějším představitelům české šlechty. Z druhého manželství získal východočeský hrad Pecku, avšak teprve třetí manželství mu přineslo očekávané potomky. Hrad Pecka se v té době stal jedním z českých regionálních center kultury a Kryštof Harant byl nejen jejím konzumentem, ale i spolutvůrcem (jako skladatel-mše Missa quinis vocibus). Na žádost svých přátel sepsal své zkušenosti z cest a roku 1608 je vydal. Jeho cestopis Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země svaté, země judské a dále do Egypta, se okamžitě stal nejčtenější knihou mezi měšťany a šlechtou. Kryštof Harant ve své knize nepopisoval pouze jeho příhody, ale všímal si také rázu krajiny a jejích obyvatel. Na rozdíl od svých cestujících předchůdců znal Kryštof velice dobře navštěvované země z předchozího studia z hlediska geografického, historického a přírodovědeckého, a proto se tato kniha stala také knihou vzdělávací. Svou knihou si mezi českou šlechtou získal vysokou prestiž, která ho přivedla i do politiky. Jako dvorní rada císaře Matyáše ještě před rokem 1618 přestoupil od katolíků k utrakvistům a za stavovského povstání byl zvolen vojenským komisařem. Zúčastnil se Thurnova tažení proti Vídni a při jejím obléhání velmi úspěšně řídil dělostřelce. To mu jeho přítel z mládí Ferdinand II. (nyní již císař římský a král český a uherský) nikdy neodpustil. Po porážce stavovského povstání byl Kryštof Harant zatčen, odsouzen k smrti a v červnu roku 1621 sťat na Staroměstském náměstí v Praze. Cestou na popraviště žádali někteří z odsouzených kněze, aby tlumočili jejich vzkazy manželkám a dětem. Kryštof Harant pochyboval nahlas o stálosti své manželky a ani nedoufal, že by nad jeho smrtí dlouho truchlila. Nejspíš před tím prožíval rodinnou krizi, jejíž stín si s sebou nesl až sem. Kronikář k tomu dodává: „Ale všetečná ta žena ničehož toho neplnila, Bohu ,svědomí, dítkám i poddaným se zpronevěřila, když brzo potom za člověka převrhlce se vdala, syny k jezuitům k cvičení obrátila, sama přestoupila a na poddaných těla i duše ukrutnost uvodila...." Tím převrhlcem nebyl nikdo jiný než Harantův dřívější nejbližší přítel Heřman Černín Z Chudenic, s kterým kdysi cestoval do Jeruzaléma. Byl to horlivý katolík, účastnil se bitvy na Bílé hoře. Při staroměstské exekuci seděl na tribuně jako císařský hejtman Starého Města a díval se na Harantovu popravu. Na rozdíl od mnoha jiných popravených nepronásledovala pomsta jeho syny. Nejstarší se stal důstojníkem v císařském vojsku, nejmladší pak převorem augustiánů v Praze. Staroměstskou exekucí tak odešel ze života jeden z nejvýznamnějších kavalírů pozdně renesanční doby, cestovatel, spisovatel a hudební skladatel, který patřil k vrcholným představitelům českého zlatého věku těsně před vypuknutím hrůzných období třicetileté války.