Hannibal

Hannibal se narodil někdy v roce 246 př. n. l. - v té době se v první punské válce bojovalo již 18 let. Římané měli převahu na souši, Karthaginci na moři, konec byl v nedohlednu. Hannibal vyrůstal v paláci. Byl členem vlivné obchodnické rodiny Barkidů. Když mu bylo 6 let, poprvé uslyšel o činech svého otce, Hamilkara Barky, významného velitele v první punské válce, zdálky ale zažíval je přímo před zdmi Karthága - po prohrané válce totiž vypukla žoldácká válka, proslulá svou ukrutností na obou stranách. Hamilkarovi se podařilo zvítězit nad jednotkami, se kterými před lety bojoval proti Římu. Po povstání žoldáků na Sardinii, vyzbrojilo Karthágo loďstvo k jeho potlačení. Řím toto vyzbrojování deklaroval jako cassus belli (důvod k válce) a zvýšil reparační plátky o dalších 1200 talentů a zabral Sardinii a Korsiku. To rozdmýchalo bezedný hněv Hannibalova otce proti Římanům.

Roku 237 př. n. l., kdy bylo Hannibalovi devět let, potřebovalo Kartágo kompenzovat ztrátu Sicílie, Sardinie a Korsiky a nové trhy. Hamilkar vyrazil se svým vojskem směrem na Ibérii (také Hispánie, dn. Španělsko). Na otázku, zda chce jít s otcem do Ibérie, prý Hannibal neodpovídal jen "ano", ale o to "vytrvale prosil jako chlapec". Pak vzal Hamilkar chlapce k oltáři a nechal jej přísahat, že se nikdy nestane přítelem Říma. Přejal Hannibal otcovu nenávist proti Římu, nebo jeho jednání bylo důsledným pokračováním politiky předků? Historikové nejsou jednotni, jedni v něm vidí vysoce vzdělaného muže, který ke svým vojákům mluvil v pěti jazycích, a hrdinu, jiní vojevůdce bez skrupulí, pro kterého smrt desetitisíců nic neznamená. Vše co víme o Hannibalovi, pochází z římského pera - od Polybia (kolem 200 - 118 př. n. l.) a Tita Livia (59 př. n. l. - 17 n. l.). V textech obou historiků jsou značné rozdíly.

Současníci popisovali bratry Hannibala, Hasdrubala a Maga jako "lví plémě, kterému se nikdo nevyrovná divokostí a odvahou". Na jaře roku 237 př. n. l. doprovázeli svého otce Hamilkara Barku při jeho tažení do Ibérie. Řecký učitel Sosylos ze Sparty je učil řecky, hispánsky a keltsky se učí od žoldáků. Zde uslyšeli o činech Alexandra Velikého, o králi Pyrrhovi a mýtus o Héraklovi, který hnal své stádo z Hispánie, přes Alpy až do Itálie. Mladého Hannibala však nejvíc zajímalo vše, co mělo něco společného s vojskem a záhy byl považován za vynikajícího a odolného vojáka. Historik Livius opěvoval talent, odvahu i rozvahu mladého Hannibala, zároveň jej však obvinil z věrolomnosti, prohnanosti a nelidské krutosti.

Po smrti Hamilkara byl jmenován jeho nástupcem Hasdrubal, Hannibalův švagr. Nově dobyté provincie byly bohaté, do Karthága proudilo stříbro, zlato, měď, železo, obilí, víno a oleje. Karthágo si ztrátu ostrovů v první válce s Římem víc než vynahradilo. Po zavraždění Hasdrubala jedním z otroků v roce 221 př. n. l. se stal Hannibal vrchním vojevůdcem armády. V pestré žoldnéřské armádě vybudoval výkonnou rozvědku, novou vynikající organizaci a taktiku, (zde by mohl být odkaz na článek o období mezi punskými válkami, ať se neopakuji), na kterou Římané prakticky až do bitvy u Zamy nedokázali najít odpověď. Cílem Hannibala bylo jednoznačně vyprovokovat válku s Římem. Vyplenil Saguntum, které sice bylo v karthaginské sféře vlivu, ale bylo římským spojencem, ale Římané k jeho překvapení nezaútočili. Podnikl poutní cestu do Gadesu, aby poděkoval bohu Melqartovi za vítězství. S sebou měl sošku tohoto boha, která kdysi dávno patřila Alexandrovi Makedonskému. Po obětování se svěřil vojsku, že jej bohové vyzvali k tažení proti Itálii. Bůh Héraklés mu prý nabídl doprovod. Půl roku na to překročil s 80 000 pěšáky, 12 000 jezdci a 37 slony Ebro. Začala druhá punská, "hannibalská", válka.

Hannibal má od začátku jeden politický cíl - zničit systém, kterým jsou města a regiony svázány s Římem. Pokud by se mu podařilo na svou stranu dostat Kelty, Etrusky nebo Apulijce, pak už by to s mocí Říma nebylo tak slavné. Vyslal vyjednavače ke všem národům, přes jejichž území měl táhnout. Vyslanci měli za úkol vysvětlit kmenům, že jeho tažení není namířeno proti nim, ale proti Římu. Byly uzavřeny smlouvy, zaplaceno mýtné, určeny zásobovací cesty a stanovena místa, kde budou rozmístěny oddíly určené ke krytí bojujících jednotek. Proti případným nepokojům ve vojsku se pojistil tak, že hispánské jednotky přemístil do Afriky a africké do Hispánie, aby neměly vazby na civilní obyvatelstvo.

Pokud by se Hannibal vylodil na Sicílii nebo v Itálii, mýtus o něm by nedosáhl takové velikosti, ale jeho přechod Alp současníky šokoval. Nicméně již v té době existovala přes Alpy obchodní stezka a již Polybios kritizoval některé své kolegy historiky, že lžou, pokud přechod Alp považují za div ne zázrak. Pravda bude asi někde uprostřed, každopádně to byl náročný pochod, zvlášť pro africké vojáky, kteří nebyli zvyklí na takové teploty a nikdy se nesetkali se sněhem. Dále tu byl hlad, vyčerpání a nepřátelské útoky. Dodnes se vedou spory, kudy přesně vedla trasa Hannibalova tažení přes Alpy.

Při pochodu byly zranitelnější zásobovací oddíly doprostřed pochodujícího vojska a okolo nich byly zajišťovací jednotky. Brzy po přechodu Alp vypukla bitva u řeky Ticinu. Konzul Scipio doufal ve snadné vítězství a vojákům popsal nepřítele jako vyčerpaného dlouhým pochodem a chladem. Hannibal dal svým vojákům dvě alternativy: vítězství nad Římem a všechno bohatství země je jejich, nebo porážku a otroctví. Zajatým Keltům slíbil po vítězství svobodu, nebudou-li bojovat, zůstanou otroky. Polybios popisuje, jak se všichni zajatci tlačili dopředu, aby mohli vzít osud do svých rukou. Hannibal v bitvě zvítězil.

Po dalším vítězství u řeky Trebie Hannibal udělal něco, co všechny zúčastněné uvedlo v údiv. Nechal nastoupit zajatce a rozdělil zvlášť Římany a zvlášť spojence. Římané zůstali v zajetí a ostatní byli bez nároků na výkupné propuštění. Hannibal tvrdí, že nebojuje proti nim, ale v jejich zájmu, aby je osvobodil od římského jha. Tento názor měli rozšiřovat ve svých kmenech a připojovat se k jeho polnímu tažení. U několika keltských kmenů v Pádské nížině již tato politika přinesla své ovoce. Hannibal nebyl jen geniální vojevůdce, ale i skvělý diplomat, chtěl vrazit klín mezi Řím a jeho spojence. Z 37 válečných slonů, kteří všichni přešli Alpy bez úhony nyní zbyl jen jediný - Syrus (Syřan).

Protože Římané zablokovali všechna tři hlavní spojení na Řím, musel se Hannibal dát namáhavou cestou napříč Apeninami a přes bažiny řeky Arno. Po čtyřdenním vyčerpávajícím broděním se vodou Hannibal oslepl na jedno oko. Jeho sláva tím jen vzrostla, jednookost ve starověku patřila ke zvláštním znamením úspěšných vojevůdců. Římany rozzuřilo, že jim proklouzl a začali jej pronásledovat. Hannibal, zdá se, znal snadno vznětlivý charakter nepřítele, a tak mohl nachystat léčku a nalákat Římany do pasti. Ta sklapla u jezera Trasimenského (217 př. n. l.). Protože ve svém politickém úsilí přetáhnout spojence Říma nebyl úspěšný, vydal se na jih, odkud Řím dostával nerušeně zásoby. A tam svedl bitvu, která se zapsala do dějin. 2. srpna roku 216 př. n. l. naprosto obklíčil a zničil Římany u Kann. Dodnes se ve vojenství úspěšnému obklíčení a zničení nepřítele říká Kann. V první světové válce se Němci pokusili podle plánu generála von Schlieffena, velkého obdivovatele Hannibala, vytvořit z celé severní Francie obrovské Kann. K jeho obdivovatelům patřil i Napoleon.

Tato zničující porážka Hannibala přivedla k domněnce, že nepřítel je poražen a čekal návrh mírové smlouvy, Řím ale na nic takového nemyslel. Jeho muži naléhali na okamžitý pochod na Řím, ale Hannibal neměl obléhací stroje. Hannibalův bratr Mago odplul do Afriky vyžádat posily, ale starý nepřítel Barkidů Hanno se snažil tomu zabránit. Pak Hannibal dostal příslib 4000 numidských vojáků, 40 slonů a 1000 talentů, další mužstvo se mělo naverbovat v Hispánii. Tam byl však jeho bratr Hasdrubal v defensivě, takže odsud žádné muže čekat nemohl. Rozbil tedy zimní tábor u Capuy. Mnozí znalci považují tuto okolnost za větší vojevůdcovo provinění než to, že netáhl na Řím - nečinnost totiž ochromila bojovou zdatnost mužstva.

Hannibal sice kontroloval celou jižní Itálii, ale nepodařilo se mu obsadit ani jeden z důležitých přístavů. Bez zřejmého plánu táhl od města k městu a raboval. Fabiovská strategie zaměřená na opotřebování protivníkových sil se konečně začínala vyplácet. Válka se proměnila na sérii šarvátek. Zdánlivá změna nastala, když v reakci na obléhání Capuy Římany Hannibal zamířil na Řím v naději, že se vojáci u Capuy vzdají svého postavení a budou ho pronásledovat. Ale odešel s nepořízenou a vrátil se k plundrování na jihu. Hasdrubal, který mu z Hispánie táhl na pomoc, byl u Metauru severně od Říma roku 207 před n.l. poražen. Jeho uťatou hlavu táhli římští vojáci až do Apulie a pak ji hodili před Hannibalův tábor. "Toho roku nedošlo k žádným střetům s Hannibalem," píše Livius. "Pomalu se hojí rána, kterou utrpěl on sám, ale i Karthágo. Bitvy nevyhledává a Římané jej nechávají v klidu. Snad je v neštěstí ještě obdivovanější než ve štěstí." Hannibal se stáhl do hor na špičce "italské boty" a čtyři roky se neobjevil.

Řím má nového vojevůdce: třicetiletého Publia Cornelia Scipiona. Jako mladý muž se se svým otcem účastnil všech bitev proti Hannibalovi. Za ta léta se od Hannibala hodně naučil. Přesvědčil senát, který stále znepokojovala Hannibalova přítomnost v Itálii, že je nutno - stejně jako to udělal Hannibal - porazit nepřítele ve vlastní zemi. Na Sicílii se celý rok připravovala invaze. Na podzim roku 204 př. n. l. přistalo severovýchodně od Karthága římské vojsko. Za rok byl Hannibal povolán z Itálie do Afriky. Bylo mu 29 let, když vstoupil na italskou půdu, a 45 let, když ji opouštěl, neporažen, ale rovněž ne jako vítěz. Jižně od Tunisu se v roce 202 př. n. l. oba vojevůdci setkali. Hannibal navrhoval mír za stejných podmínek jako před válkou, Scipio však požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. V bitvě u Zamy byl Hannibal poražen, a to stejnou taktikou, jakou praktikoval proti Římanům. Jemu samotnému se zdařil útěk. Karthágu Řím nadiktoval tvrdé podmínky - zničení válečných lodí, předání slonů, ztrátu všech ostrovů mezi Itálií a Afrikou, ztrátu Hispánie, zákaz vést bez svolení senátu válku a reparace ve výši 10 000 talentů (to zhruba odpovídá 270 tunám stříbra).

Zpočátku mohl Hannibal žít v Karthágu, ale roku 195 př. n. l. požádali Římané o jeho vydání. Prchl do Sýrie a stal se poradcem krále Antiocha. Antiochos vpadl do Řecka, byl Římany poražen a ti vyžadovali vydání Hannibala, ten uprchl přes Krétu do Bithýnie. Tam se stal velitelem flotily krále Prúsia v boji proti Pergamonu, spojenci Římanů. Ještě naposledy rozdráždil Římany: podle jeho plánu byli do hliněných nádob uzavřeni hadi a nádoby pak byly házeny na pergamonské lodě. Pergamon byl poražen. V bithýnské Libysse, kde byl Hannibal zradou vypátrán, spáchal v 63 letech sebevraždu. Podle Plútarcha jeho poslední slova byla: "Je na čase skončit se strachem Římanů. Nejsou schopni déle čekat na smrt starého muže, který jim způsobil tolik starostí." Svůj slib, že se nikdy nestane přítelem Říma, splnil.

Mohl Hannibal porazit Řím? To už se nedovíme. S výjimkou válek ve 20. století byla druhá punská válka pro západní civilizaci nejzávažnější válkou všech dob. Přes počáteční katastrofální porážky odolalo italské společenství, které Řím tak trpělivě budoval, pokušení se rozpadnout a plně prokázalo svou životaschopnost. Jako vojevůdce Hannibal předčil svého otce Hamilkara i Scipiona. V nepřátelské, hustě osídlené zemi, daleko od domovské základny se udržel celých 15 let. Využíval řecký způsob obchvatných pohybů pěchoty a jízdy a kombinoval jej s hispánskou taktikou přepadů ze zálohy a bleskového útoku. Byl natolik schopný vůdce lidí, že nezažil jedinou vzpouru. Celá jeho mnohojazyčná a mnohonárodnostní armáda mu zůstala věrná. Udělal chybu, že si nepostavil obléhací stroje a že se nepokusil vybudovat loďstvo a zlomit římskou nadvládu na moři, když Římané blokovali pozemní trasy a bránili tak přísunu posil z ciziny. Možná střízlivě předpokládal, že se s Římany už rozhodně nemůže na moři měřit. Od vládnoucích kruhů Karthága se nedočkal dostatečné podpory - snad mu ji nemohli nebo nechtěli poskytnout. Ačkoli měl dobrý postřeh pro některé stránky psychologie Římanů, nevyšel mu předpoklad, že po vítězných bitvách k němu spojenci Římanů hromadně přejdou.

Z antických vojevůdců bývá považován za nejlepšího hned po Alexandru Velikém. Ten však nebojoval ve válce na život a na smrt proti lidu prodchnutému skálopevným odhodláním