Durkheim Emile

Emile Durkheim
1.Životopis

Narodil se 15.dubna 1858 v Epinalu v Lotrinsku,jako syn rabína a on sám měl původně také studovat na rabína .Studoval na vysoké škole pedagogické v Paříži.Spřátelil se tu s budoucím vůdcem francouzského socialistického hnutí Jeanem Jauresem,na jehož politické názory měl později i určitý vliv.V letech 1882-87 byl profesorem filozofie a klasických jazyků na gymnáziích v Sensu,Saint-Quentin a Troyes,kde získal praktické zkušenosti pedagogické.Učitelskou činnost přerušil v roce 1885-6 studijním pobytem v Německu,kde se učil m.j. u Wilhelma Wundta.Od r.1887 působil na univerzitě v Bordeaux.Přednášel sociologii a pedagogiku.R.1892 se zde habilitoval na základě latinské studie o Montesquieuovi a následujícího roku vydal první svou významnou práci sociologickou “O dělbě společenské práce“(De la division du travail social).Je to jeho nejteoretičtější práce a nastiňuje jeho teorii sociálního vývoje.Navázal na pozitivistickou sociologii A.Comteho a definoval sociologii jako samostatnou vědu.V tomto díle rozlišil dvě formy společenské soudržnosti:mechanickou a organickou.Mechanická solidarita je podle něho typická pro primitivní společnost,kde neexistuje dělba práce a jedinci jsou vzájemně solidární díky své podobnosti.Tato soudržnost se mění v organickou v důsledku dělby práce,která vyžaduje kooperaci jedinců vzájemně odlišných svou činností.
V roce 1894 vyšlo stěžejní sociologické dílo Durkheimovo “Pravidla sociologické metody“(Regles de la méthode sociologique).Jeho ústřední myšlenkou je přesvědčení,že společnost je zdravá,jestliže je s to podřizovat jedince svým mravním normám.Není-li tomu tak,jedinec se sám ničí přemírou svobody a podobá se ztroskotanci,který hasí svou žízeň mořskou vodou.Čím víc pije,tím větší je jeho žízeň.V této práci položil základy moderní sociologie.
Teorii zdravé a nemocné společnosti rozvíjí Durkheim i ve svém třetím základním spise sociologickém,jejž nazval “Sebevražda“.Tato kniha vyšla roku 1897,tedy 18 let po Masarykově stejnojmenné sociologické studii.Avšak zatímco Masaryk hledal hlavní kořeny sebevražednosti v nedostatku náboženské zakotvenosti,Durkheim je viděl především v příčinách sociálních.Durkheim je nejvýznamnějším představitelem sociologismu,podle kterého jsou společenské jevy prvotní skutečností,zatímco jevy psychologické i biologické jsou odvozené.Výlučným předmětem bádání sociologie jsou “společenské fakty“,které jsou určitým způsobem jednání individuí,avšak jsou zároveň vůči těmto individuím vnější a nutí je,aby se jim podřídila.Takovými fakty jsou např.náboženství,móda,právo,jazyk atd.Jejich podstatou jsou stavy “kolektivního vědomí“,jež jsou zase určitým způsobem ovlivňovány geografickým prostředím a hustotou obyvatelstva.Společnost je dle Durkheima zvláštní skutečností,není pouhým komplexem vzájemně na sebe působících individuí,je existencí nadindividuální.Tím,že se spojují ve společnost,rozpouštějí se individuální psychiky v psychice kolektivní a vytvářejí kolektivní představy.
Pokud jde o diagnózu “nemocné“ společnosti,poukazoval Durkheim na vznikající rozpor mezi prudkým rozvojem průmyslu a zastarávajícími společenskými normami.Na rozdíl od marxismu však neviděl řešení v revoluci,ale v důsledné sociální léčbě,jež má předcházet krizím a pocitům osamocenosti jednotlivce uprostřed anonymní masy vytvářením menších sociálních celků –korporací.Pro tento polyvalentní termín byl Durkheim kritizován,třebaže sám mu dával obsah nikoli fašizující,ale spíše socializující ve smyslu společenské decentralizace.
Souběžně s vědeckou činností se rozvíjela Durkheimova činnost organizátorská a pedagogická.V roce 1896 byla pro něho v Bordeaux zřízena první francouzská katedra sociologie.Dva roky na to založil časopis “Sociologická ročenka“(L’année sociologique),kolem něhož se seskupili jeho přívrženci,tvořící tzv.Durkheimovu školu.Plodná léta pobytu v Bordeaux byla vystřídána Durkheimovým působením na Sorbonně v Paříži,kam byl povolán r.1902,aby nejprve zastupoval vedoucí katedry pedagogiky Ferdinanda Buissona a později –od r.1906-vedení této katedry plně převzal.I nadále však spojoval studium pedagogiky a sociologie.Roku 1912 vydal spis “Základní formy náboženského života“(Les formel élementaires de la vie religieuse).
Vyjadřuje v něm názor,že náboženství není pouze systém idejí,ale především systémem sil,projevem ideové tvořivosti člověka.
Pedagogické úvahy začal Durkheim publikovat po svém příchodu do Paříže.
R.1903 vydal svou vstupní řeč na katedře pedagogiky(Výchova a sociologie) v Revue de Métaphysique et de Morale.Roku 1903 přednesl rovněž jako vstupní řeč přednášku “Vývoj a úloha středního školství ve Francii“pro kandidáty státní zkoušky pro učitelství na gymnáziích.Uveřejněna byla r.1906 v Revue politique et littéraire.R.1911 vyšly v Buissonově pedagogickém slovníku (Nouveau Dictionnaire de pedagogie et d’instruction primaire)Durkheimovy stati “Výchova“a “Pedagogika“.
Světová válka zasáhla i do Durkheimova života tragicky.Padl v ní r.1915 jeho jediný syn a Durkheim,otřesen touto ranou,se již konce války nedočkal.Zemřel v Paříži 15.listopadu 1917 ve věku 59let.










2.Citace jeho nejzajímavějších výroků:

“Výchova je eminentně sociální záležitost,a to svým původem i svou funkcí,a že tedy pedagogika závisí na sociologii více než kterákoli druhá věda“

Tímto tvrzením podnítil nepřímo sociologizující tendence,které musely nutně narazit na odpor.Neboť sociologie není jediná věda společenská.Je jí i sama pedagogika,která nadto čerpá i z dalších společenských věd,jako je filozofie,ekonomie,psychologie,historie atd.

“Výchova je působení,které vykonává generace dospělých na ty,kteří ještě nejsou zralí pro sociální život.Jejím cílem je vytvářet a rozvíjet v dítěti určité fyzické,intelektuální a mravní vlastnosti,které od něho vyžaduje jak politická společnost ve své jednotě,tak i speciální prostředí,pro něž je specificky určeno“.

“Svoboda a autorita byly často stavěny proti sobě,jako by si tyto dva faktory odporovaly nebo se omezovaly.Ale tento protiklad je pouze vymyšlený.ve skutečnosti se oba pojmy spíše implikují než vylučují.Svoboda je dcera autority,jestliže ji správně chápeme.Neboť aby byl někdo svobodný,nesmí dělat,co ho napadne.Být svobodný znamená být pánem sebe sama,vědět,jak jednat rozumně a jak konat svou povinnost.Záleží právě na tom,použít autority učitele k tomu,aby dítě získalo tuto sebekázeň.Autorita učitele je jen jeden aspekt kázně a rozumu.Dítě by tedy mělo být vedeno k tomu,aby ji poznalo v řeči učitele a podrobilo se jeho převaze,za této podmínky ji později ve svém vlastním vědomí znovu nalezne a bude s ní souhlasit“.


E.Durkheim o počátcích sociologie:
„Od jisté doby se sociologie stala módou.Před deseti lety ještě málo známé a téměř vykřičené slovo dnes používá každý.Lidé se stále více odvolávají na tuto novou vědu a očividně si jí váží.Mnoho se od ní očekává.Je ovšem třeba přiznat,že výsledky,k nimiž zatím dospěla,neodpovídají ani počtu publikací,ani zájmu,se kterým se setkaly.Pokrok je však možno vidět již v tom,že otázky,jimiž se sociologie zabývá,neustrnou na místě.