Čeští svatí

Oficiálně jich je 16, ale i zde je možné najít ještě 7 dalších jmen.
Norbert, Anežka, Ciril a Metoděj, Gorazd , Hedvika, J.Nepomucký, J. Sarkander, Kliment, Kosma a Damián, Ludmila, Norbert, Prokop, Radim, Václav, Vít, Vojtěch, Zdislava , Zikmund, (Ivan, J. Nepomuk Neumann, Wolfgang, Česlav, Hroznata, Vintíř, Mlada-Elektra)

Svatá Anežka Česká 13.11.
Žila ve 13. století, byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VII. a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě, a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous. Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl. Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter, zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven. Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV. na řád křižovníků s červenou hvězdou. Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty, které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedly život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Cechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.
Je patronkou: pracovníků plynárenského průmyslu Čech, nemocných, chudých a trpících,
Atributy: model kostela v ruce. Je zobrazována v řeholních šatech s korunkou, někdy má odložený královský šat a korunu; u nohou ubožáka; ošetřuje nemocné; uděluje almužnu; sytí hladové.

Svatí Cyril (Konstantin) a Metoděj
Žili v 9. století. Velkomoravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře Michala III., aby mu poslal církevní učitele, kteří by ovládali slovanský jazyk. Michal vyslal misionáře Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Bratři pocházející ze Soluně ovládali jihoslovanský dialekt, jímž se v okolí Soluně mluvilo a jehož pomocí bylo možno se dorozumět v celé slovansky hovořící oblasti. Jednotlivé slovanské jazyky nebyly tehdy ještě výrazně rozlišeny. Obdobně jako Vulfila ( kolem r.350) pro gótštinu, tak i Konstantin a Metoděj vytvořili abecedu pro překlad bible do staroslověnštiny, takže se tento jazyk, kterým se dosud jen mluvilo, rázem ocitl mezi třemi jazyky, které byly považovány za posvátné (hebrejština, latina a řečtina). Po třech letech působení na Moravě se bratři vydali do Říma, kam přinesli ostatky Sv.Klementa a byli proto slavnostně přijati papežem Hadriánem II. Staroslověnská bohoslužba byla schválena, ale Cyril se zde roznemohl a ve věku 42 let zemřel. Germánští misionáři obvinili Metoděje z kacířství a byl 2 a půl roku vězněn. Na zásah papeže Jana VIII. byl propuštěn. Nástupce Rastislavův, kníže Svatopluk, Metoděje nepodporoval. Po Metodějově smrti byli jeho žáci(asi 200 jáhnů a podjáhnů) vyhnáni, uchýlili se do Bulharska, Chorvatska, Polska a Čech, a papež Štěpán VI. r.896 zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbě, což přetrvalo až do minulého století.
Jsou patrony : Evropy a všech slovanských národů; proti bouři

Svatý Gorazd
O svatém Gorazdovi se ví poměrně málo. Byl jedním z nejpřednějších moravských žáků Cyrila a Metoděje. Umírající arcibiskup Metoděj jej navrhl za svého nástupce. Narodil se v 9.století, pocházel z významnější moravské rodiny, byl velmi vzdělaný, ovládal jak slovanskou, tak latinskou liturgii, uměl řecky. Po Metodějově smrti však nebyl papežem Štěpánem V. potvrzen jako moravský biskup. Na základě papežského výnosu byla současně zakázána slovanská liturgie a všichni kněží, kteří u ní setrvali, byli vyhnáni ze země. O dalším osudu Gorazda se vyskytují jen dohady. Část kněží odešla na Balkán, kde založili nové středisko slovanské liturgie. Zda Gorazd byl s nimi, není známo. Někteří historici lokalizují jeho působení do Krakova, jiní do Viskonska v jižním Polsku. Místo jeho úmrtí a hrobu nebylo dosud objeveno.

Svatá Hedvika Slezská 16.10.
Byla to vévodkyně, která žila ve 13. století. Jako dívka vyrůstala v klášteře, ve dvanácti letech však byla provdána za Jindřicha I. a o rok později mu porodila první z pozdějších sedmi dětí. Žila ve velmi šťastném manželství až do smrti. Celý svůj život věnovala blahu svého lidu, zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a klášter cistercianek, kde byla abatyší její dcera, jediné z dětí, které Hedvice zbylo. Lidé ji měli rádi. Nosila skoro stejné oblečení jako služebné, i v zimě chodila z kajícnosti bosa, jedla jen obyčejné jídlo a stále sebou měla 13 chudých, kterým rozdělovala to, co bylo určeno jí jako vévodkyni. Brzy po smrti byla svatořečena.
Je patronkou: Slezska, Polska, Berlína, Vratislavi, Třebnice, Krakova, vyhnanců z vlasti, snoubenců a vdov; proti rodinným nesvárům,
Atributy: boty v ruce (chodila bosa, ale aby si je mohla obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav); soška Panny Marie, kterou prý stále nosila sebou; model kostela. Je zobrazována v dlouhém šatě a plášti, s vévodskou korunkou na hlavě.

Svatý Jan Nepomucký 16.5.
Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340, nedaleko Zelené Hory. Na místě, kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám, zasvěcený Janově památce. Jan studoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky. Příčin Janovy smrti, bylo několik. Hlavním důvodem bylo církevní schizma, a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce 1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata. Pravděpodobně Jan zemřel proto, že stvrdil volbu kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa Jenštejna, králova úhlavního nepřítele. Jiné prameny ovšem uvádějí jako hlavní příčinu Janovy smrti to, že se opovážil kritizovat samotného krále. A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl prozradit králi zpovědní tajemství královny. Nelze prokázat, co bylo pro smrt světce hlavním důvodem, mnohé však nasvědčuje tomu, že právě zachování zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom svědčí především králova nebývalá aktivita v mučírně. Vždyť osobně Jana pálil na boku pochodní, aby vyzvěděl potřebné. Aby se pak definitivně zbavil umučeného světcova těla, vydal rozkaz svrhnout ho večer do Vltavy v místě, kde nyní na Karlově mostě stojí socha sv. Jana. Ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta.
Je patronem: Čech, kněží a zpovědníků, uchování zpovědního tajemství, cestování, poutníků, šťastného návratu (proto jsou jeho sochy umístěny většinou na rozcestích a na mostech), lodníků, vorařů, mlynářů, proti pomluvám, za mlčenlivost, proti nebezpečím z vody, jezuitů, patron všech vod,
Atributy: je zobrazován jako kněz v rochetě a kožešinovém pláštíku, se štolou a biretem na hlavě, křížem v náručí a knihou a palmou v ruce; pět hvězd kolem hlavy (které podle legendy ukazovaly, kde leží ve vodě Janovo tělo), prst na ústech, jazyk, staroboleslavské palladium (podle legendy putoval světec do Staré Boleslavi), kotva

Svatý Jan Sarkander 17.3.
Žil na přelomu 16. a 17. Jan Sarkander se narodil v Skočově ve Slezsku, vyrůstal na Moravě, studoval v různých evropských městech a po vysvěcení na kněze působil na Moravě. Za svého života se mu podařilo přivést ke katolické víře množství bezvěrců a tím vzbudil nenávist protestantských vůdců. Vzhledem k beznadějnosti situace po rebelii protestantských stavů po roce 1618 se odhodlal vykonat pouť k zázračné Matce Boží čenstochovské v Polsku. Po návratu do Holešova se stalo, že k Holešovu táhli polští kozáci, kteří pustošili statky nekatolických pánů. Sv. Jan Sarkander jim vyšel vstříc s Nejsvětější Svátostí (tzn. posvěcená hostie) a tím Holešov zachránil, protože Poláci, katolíci, se poklonili Nejsvětější Svátosti a odjeli. Ale místo vděku povstala proti sv. Janu Sarkanderovi další vlna nenávisti. Sv. Jan Sarkander byl od protestantů brzy poté zatčen a za krutého mučení vyslýchán. Protestanté ho osočovali kvůli věrnosti Katolické Církvi, obviňovali ho z vlastizrady a chtěli na něm vyzvědět, z čeho se Ladislav z Lobkowicz u něj zpovídal.
Je patronem: uchování zpovědního tajemství.
Atributy: kniha, kříž, klíče (na znamení uzamčení zpovědního tajemství), nástroje mučení, případně scéna mučení, koule na noze, je zobrazován v klerice s biretem v ruce, někdy má prst u úst.

Svatý Kliment
Svatý Kliment se narodil v polovině 1. století v Římě. Dal se pokřtít a seznámil se také s apoštolem Petrem. Nepokoje v korintské církvi daly sv. Klimentovi podnět k napsání slavného historicky doloženého listu Korintským. Díky jeho horlivému působení mnoho členů významných římských rodin se obrátilo na křesťanství. To popudilo císaře Trajána k vypuzení Klimenta do vyhnanství na Krym, kde ve známých mramorových lomech se setkal s křesťany odsouzenými k těžké práci. Hlásal jim slovo Boží a povzbuzoval je v utrpení. Legenda vypráví, že odsouzencům v lomech pro nedostatek vody hrozila smrt žízní. Při modlitbě Kliment spatřil beránka a na místě, kde beránek hrabal kopýtkem, se zázračně objevil pramen vody. Po tomto zázračném objevení se vody, mnoho pohanů přijalo křest. Proto císař Traján rozhodl Klimenta usmrtit. S přivázanou kotvou kolem krku byl Kliment shozen z lodi do moře. Mořské vlny jeho tělo vynesly na břeh a krymští křesťané ho pochovali na malém ostrově u Kozáckého zálivu. Nalezené ostatky sv. Klimenta odnesl sv. Konstatin – Cyril do Říma a předal papeži Hadriánu II. Byly uloženy v bazilice sv. Klimenta na hlavním oltáři.

Svatý Kosma a Damián
Rodní bratři Kosma a Damián pocházeli z Malé Asie. Jejich otec byl pohan, matka křesťanka. Matka v mládí ovdověla. Své syny vychovávala ke ctnostnému životu. Aby se bratři mohli lépe věnovat službě bližním, stali se lékaři. Neléčili však jen lidi, ale i dobytek. Brzy byli proslulí po celém okolí. Za své služby nebrali peníze a nevěnovali se jen nemocem tělesným, ale přinášeli svým pacientům i náboženskou útěchu. Jejich vlivem se také mnoho pohanů obrátilo na křesťanskou víru. Za Diokleciánova pronásledování byli zajati i oba bratři. Byli nataženi na skřipec, ale protože víru nezapřeli, vladař poručil, aby byli utopeni. Když je stráže svázaly a hodily do moře, vynesly vlny bratry bez pohromy na břeh. Vladař se pak od nich chtěl naučit kouzelnictví, ale oni jej vyzvali, aby přijal víru. Dalšího dne je dal vládce vrhnout do ohně, ale plamen jim neublížil. Pak byli bratři pověšeni na kříž a mučitelé po nich házeli kamení a stříleli do nich šípy. Kamení a šípy se však od bratří odrážely a neuškodily jim. Nakonec byli sťati mečem r. 303. Svatí Kosma a Damián jsou patroni lékařů, lékárníků, chirurgů, zubních lékařů, fyziků, ale i holičů, cukrářů a kramářů. Oba bratři samozřejmě ochraňují také všechny lékařské fakulty. Díky oblibě, které dosáhli, existuje mnoho jejich znázornění. Na obrazech většinou nalézáme mladé, vznešené osoby, jež u sebe mají lékařské instrumenty. Ve východní církvi se jejich památka slaví 1. července, 17. října a 1. listopadu.

Svatá Ludmila (Lidmila)
Její otec Slavibor byl knížetem kmene Pšovanů, sídlících převážně na levém břehu Labe.
Sňatkem Ludmily s knížetem českého kmene Bořivojem je pak zahájen sjednocovací proces jednotlivých kmenů na českém území v jeden celek. Přitom je možné, že kmen Pšovanů byl kmenem srbským. Kníže Bořivoj a Ludmila nejsou v době svého sňatku ještě pokřtěni - zatímco jižní Morava, díky Cyrilu a Metodějovi, přišla do kontaktu s křesťanstvím do styku již koncem osmého století, české země ještě v době Ludmilině zůstávají pohanské. Historická úloha sv. Ludmily nastává, když 13. února roku 921 umírá ve věku 33 let její mlaší syn Vratislav I., následník jejího staršího syna Spytihněva. Knížetem se pak stává syn Vratislava I. a Drahomíry, sv. Václav, v té době asi patnáctiletý - pro svůj nízký věk musí Václav až do své dospělosti přenechat vládu své matce Drahomíře. Ludmila vychovávala Václava ke křesťanství a snažila se proto domoci regentství (zástupnictví ve věcívh vlády). To ale Drahomíra, nehodlala připustit a vykázala Ludmili na její vdovské sídlo, hradisko Tetín (u Berouna), a v noci na 16. září roku 921 ji nechá svými sluhy zardousit závojem. Nad místem Ludmilina hrobu pak nechává Drahomíra vystavět kostelík sv. Michala, prý ve snaze, aby případné zázraky nad Ludmiliným hrobem byly připsány tomuto světci. Když se roku 924 Václav ujímá vlády, nechává Ludmilino tělo přenést do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě. Postupem času úcta k Ludmile rostla. Například roku 1100 pochyboval biskup o svatosti jejího závoje a vykonal na něm zkoušku ohněm. Závoj ohni odolal a tím prokázal svatost jeho majitelky, sv. Ludmily.

Svatý Norbert
Žil v 11. - 12.století. Byl prohlášen českým patronem 27. dubna 1627. Narodil se v Xanten, německém městě poblíž holandských hranic, mezi r. 1080 - 1085. Byl zakladatelem premonstrátů a magdeburským arcibiskupem. Norbert je uctíván především jako světec Eucharistie. Jeho ostatky jsou uloženy ve strahovském klášterním kostele.

Svatý Prokop 4.7.
Žil v 10. - 11. století. Narodil se kolem r. 970 v Chotouni na zemanské tvrzi rodičům Vítovi a Boženě. Vzdělání získal na Vyšehradě ve škole se slovanským jazykem, stal se knězem, oženil se a měl syna Jimrama. Stal se benediktinským mnichem v klášteře v Břevnově a po vyvraždění Slavníkovců žil jako poustevník v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde byl podle pověsti nahoře malý otvor, kterým vylétli ven čerti, když sv. Prokop vstoupil dovnitř. Ukazovaly se i vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde si čert z dlouhé chvíle brousíval drápy tak pilně, až důlky v kamení vybrousil. Také zde sv. Prokop prý sepsal svaté evangelium, jež se dostalo do Francie, kde na ně při korunovaci přísahali francouzští králové ("texte du sacre"). Odtud Prokop odešel do lesnaté krajiny v Posázaví. V té době prý okolní lidé Prokopa spatřili,jak vyorává s čertem,zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici mezi Chotouní a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná. Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter, který podporoval kníže Oldřich i jeho nástupce Břetislav. Prokop byl jeho prvním opatem. V roce 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých.
Je patronem: Patron Čech, horníků a rolníků, proti působení ďábla, proti zlým duchům,
Atributy: spoutaný ďábel na řetěze, zřídka laň (ale pozor, aby se to nespletlo se svatým Jiljím), důtky nebo model kostela (ten má zase i svatý Wilibrord). Nejčastěji je Prokop zobrazován jako opat s křížem, orající s ďáblem nebo vyhánějící ďábly z jeskyně; nebo jeho setkání s knížetem Oldřichem.

Svatý Radim (Gaudencius) 12.10.
Žil v 10. - 11. století. Byl nejmladším bratrem svatého Vojtěcha. Jeho matkou ale nebyla Střezislava, první manželka knížete Slavníka, byla to jiná žena, jejíž jméno není známo. Když se Vojtěch stal pražským biskupem, vzal Radima k sobě a pečoval o jeho vzdělání. Od té doby byl Radim Vojtěchovým nerozlučným průvodcem. Odešel s ním roku 988 do Říma s úmyslem putovat dále do Svaté země. V Římě oba navštívili císařovnu - vdovu Theofano - která jim dala tolik stříbra, kolik Radim unesl. Vojtěch však změnil plán, stříbro rozdal chudým a stal se spolu s Radimem mnichem v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventině. Radim zde přijal jméno Gaudencius. Po čase se oba bratři vrátili do Prahy a Vojtěch zde založil roku 993 břevnovský klášter. Roku 994 putovali znovu do Řím a odtud do Polska a k pohanským Prusům. Barbarští Prusové Vojtěcha zavraždili. Radim byl svědkem Vojtěchovy mučednické smrti a sám byl Prusy zajat. Po svém propuštění odešel k Boleslavovi Chrabrému a postaral se, aby bylo Vojtěchovo tělo uloženo nejprve v Třemešně a pak ve Hnězdně. Neví se přesně, ve kterém roce Radim zemřel. Podle pozdějších pramenů to bylo 12. října 1006, ale mohlo to být i v roce 1020.

Svatý Václav
Žil v 10. století. Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila. Václavovi se dostalo vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Po té co se chopila vlády Drahomíra namísto Václava snažila se dát jinou podobu vládě, než byla za doby jejího manžela. I u pražského dvora tušili, že od Drahomíry hrozí nebezpečí pro výchovu budoucího knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu jejich babičce Ludmile. Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina nenávist ke tchyni. Ta pak nechala Ludmilu zavraždit. Když nastoupil Václav na trůn, byla země rozdělena na vzájemně nevražící strany a vážnost knížete byla otřesena. Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce úmysly, které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství, dokud nebude v zemi zjednán pořádek. Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. Vaclav řešil tuto situaci smírně bez újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské. Jím prosazované křesťanství stmelilo tvořící se stát, zajistilo jeho existenci a povzneslo jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří, a začal budovat chrám sv. Víta, Část velmožů však jeho snahy nechápala. Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům.Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a rozhodli se jej odstranit. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935).
Je patronem: Čech, Moravy, míru, sládků
Atributy: svatováclavská orlice,dva andělé po stranách,klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni

Svatý Vít
Sv. Vít přichází podle legendy na svět někdy kolem roku 293 našeho letopočtu v přístavním městě Mazara di Vallo na západním pobřeží Sicílie jako syn pohana Hylase. Jako sedmiletý je pak Vít obrácen na křesťanskou víru svojí chůvou Crescentií a jejím mužem Modestem. Když je pak Vítovi dvanáct let, začíná v Římské říši pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem - Vít jako křesťan začíná být pro celou rodinu nebezpečím, a tak na něj otec naléhá, ať se své víry vzdá. Vít ale odmítne - když se pak císařský náměstek Valerián oboří na Hylase, proč Vít neuctívá římské bohy, vydá Hylas svému syna jako křesťana římským úřadům. Valerián nejprve nechá Víta zmrskat, pak jej vyslechne a dá mu lhůtu k rozmyšlení, zda se vzdá či nevzdá své víry - zbitý Vít se ale víry zříct nehodlá, naopak, v nestřežený okamžik se mu podaří z Valeriánova zajetí uprchnout na Sicílii. Tam je ale zadržen římskými úřady a mučen - podle legendy je sv. Vít vhozen do kotle vařící vody, z níž se vynoří osvěžen, a lev, jenž je poslán, aby ho trýznil, mu prý líže nohy. Nakonec prý sv. Víta vysvobodí z mučení anděl, který ho odvede do Lucanie, kde pak umírá.
Je patronem proti hadímu uštknutí, kousnutí psem, blesku a bouři, tanečníků, herců a komiků, modlí se k němu osoby trpící epilepsií. Jeho atributem je kohout, v českém kalendáři je svěcen 15. června.

Svatý Vojtěch (Adalbert of Prague)
Narodil se v Čechách někdy v letech 951 - 956. Brzy však onemocněl na smrt. Rodiče ho položili na oltář Panny Marie a když se uzdravil, otec na znamení vděčnosti slíbil vychovat Vojtěcha pro stav duchovní. Asi po deseti letech na Vojtěcha silně zapůsobilo setkání se svatým Adalbertem,který se stal arcibiskupem v Magdeburku (Děvíně) a Vojtěch tam shodou okolností začal navštěvovat vyšší školu, protože v Praze ještě žádné vyšší školy nebyly. Po návratu do Čech byl biskupem Dětmarem vysvěcen na podjáhna. Po té byl už ve svých 30letech zvolen biskupem. Přijal, ač nerad. Z toho, co mu příslušelo jako biskupovi, si nechával jen čtvrtinu, zbytek použil pro chudé a pro církev. V roce 989 se vydal kvůli špatné náboženské morálce v Českývh zemích se svým bratrem Radimem do Říma k papeži Janovi XV. a po té do Jeruzaléma. Mezitím zemřel Vojtěchův nástupce Falkold a někteří Čechové napsali Vojtěchovi list a prosili ho, ať se vrátí, že oni se napraví.. V roce 993 založil v Břevnově benediktinský klášter, zde prý Vojtěch složil píseň "Hospodine, pomiluj ny!". Po návratu do Prahy našel Slavníkovce a Vršovce, rozhádané. Manželka jednoho vršovce byla nařčena z cizoložství a podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Schovala se do chrámu na pražském hradě a hledala tam útočiště. Vojtěch ji nevydal, ale žádal, aby byla postavena před soud a konala pokání. Vršovci však porušili právo útočištné, ženu odtrhli od oltáře, vyvlekli ji ven a tam sťali mečem. Biskup Vojtěch je za to vyobcoval z církve, čímž nepřátelství ještě přiostřil. Podruhé se proto vzdal svého úřadu a uchýlil do Polska. Pak se Vojtěch rozhodl jít jako misionář k pohanským Prusům. Ti ho však nechtěli přijmout. Když Vojtěch vešel do lesa, kreý byl pro Prusy posvátný, což Vojtěch nevěděl, byl probodnut. Prusové mu ještě usekli hlavu a nabodli na kůl.
Je patronem: Čech, Polska, Pruska.
Atributy: veslo, oštěp, kopí nebo svazek šípů. Někdy orel, který podle pověsti hlídal Vojtěchovo bezhlavé tělo. Vojtěch je zobrazován jako biskup s mitrou, berlou a knihou, někdy společně s Prokopem nebo jak vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.

Svatá Zdislava Narodila se kolem roku 1220
Byla dcerou Přibyslava z Křižanova a paní Sibyly .Měla dvě mladší sestry - Eufémii a Elišku. Přestože se Zdislava od dětství chtěla věnovat duchovní dráze, uposlechla přání svých rodičů a v útlém věku, jak bylo v této době běžné, se provdala. Svého manžela, českého velmože pana Havla Markvartice, poznala při jeho tažení na Moravu proti vzpurnému Přemyslu Otakarovi II. Po svatbě si ji odvezl na hrad Lewenberch (Lemberk) u Jablonného v Podještědí. Porodila mu čtyři děti. Založila chrám sv. Vavřince a špitál, kde do konce života sloužila nemocným. Zdislava vzdělávala a vychovávala také hradní čeleď, ošetřovala i jinak pomáhala nemocným, chudým, bezdomovcům a válečným uprchlíkům (byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy). Proslula široko daleko svým milosrdenstvím, schopností zázračně uzdravovat, ale i dobročinností a křesťanskými skutky. Trpěla zřejmě TBC, na kterou pravděpodobně ve věku 33 let i zemřela a je pohřbena v kryptě klášterního kostela v Jablonném. Dodnes u jejího hrobu dochází k podivuhodným vyslyšením, uzdravením a jiným divům na přímluvu této světice. K blahořečení však došla až roku 1907. Zdislavu pak svatořečil papež Jan Pavel II. v Olomouci 21.5.1995. Za zázrak nutný k svatořečení bylo uznáno lékařsky a vědecky nevysvětlitelné uzdravení MUDr. Straky, otce rodiny, u něhož 19.9.1989 došlo v Brně v nemocnici k zástavě srdce, k nulovému krevnímu tlaku, ke klinické smrti mozku; tento stav trval přes 3 hodiny. Během té doby manželka, děti, vrchní sestra, pan farář a další se intenzivně modlili k blahoslavené Zdislavě o zázrak, a byli vyslyšeni: obnovila se motorická a smyslová činnost, všechny orgány začaly normálně fungovat.

Svatý Zikmund 2.5.
Žil v 6. století. Byl synem burgundského krále Gundobalda, který přijal ariánské křesťanství. V té době působil v Burgundsku biskup z Vienne, sv. Avitus, získal velký vliv na Zikmunda a ten se stal horlivým katolíkem. Zikmund se oženil s Amalbergou, dcerou ostrogotského krále, který se tím stal jeho spojencem proti frankům. S Amalbergou měl syna Sidericha (Sigerika). Po její smrti si Zikmund vzal komornou Prokopii. Siderich neměl svou macechu rád a když ji viděl oblečenou do drahocenného královského roucha, řekl nerozvážně, že není hodna ani se dotknout těchto šatů. Prokopie se strašně urazila. Umínila si Sidericha zahubit. Svému manželu namluvila, že se ho syn chystá připravit o život a korunu. Zikmund tomu uvěřil, v roce 522 najal dva muže, kteří Sidericha zardousili a sám byl při tom. Sotva se to však stalo, uvědomil si Zikmund svůj hrůzný čin a zoufale toho začal litovat. Od té doby neměl klidu a snažil sesvůj smrtelný hřích odčinit tuhým pokáním. Putoval po své říši z chrámu do chrámu, dával almužny a přísně se postil. Prosil Boha, aby mu odpustil a aby mu dal milost odpykat si své hříchy již na tomto světě. Král v mnišském oděvu odešel i s rodinou do kláštera svatého Mořice, který založil. Jeho úkryt se však brzy vyzradil a francký král Chlodomír dal Zikmunda s Prokopií a dvěma syny 1. května 524 zavraždit a vhodit do staré studny. Zde ležela těla tři roky. Násilná a tragická smrt Zikmundova smazala u vrstevníků jeho krutý čin a zdála se jim dokonalým zadostiučiněním. Nyní byl považován hlavně za krále, který činil pokání. V roce 1366 byl svatý Zikmund vyhlášen za českého zemského patrona. Karlem IV.
Je patronem: proti horečce.
Atributy: je zobrazován jako král s vousy, korunou, mečem, žezlem a globem.

Jan Nepomuk Neumann
Svatý Jan Nepomuk Neumann vystudoval Gymnázium i kněžský seminář v Českých Budějovicích a už tam se rozhodl, že po vysvěcení odjede do Ameriky jako misionář. Teologická studia ukončil roku 1835, ale pro přílišný počet kněží v budějovické diecézi bylo svěcení jeho ročníku odloženo. Neumann se rozhodl, že odjede do Ameriky bez svěcení: Za tři týdny po příjezdu byl v New Yorku vysvěcen a za tři dny nato už byl na cestě k Niagarským vodopádům, kde měl vést v okruhu asi osmdesáti kilometrů duchovní správu. Pilní, ale poněkud drsní osadníci byli národnosti německé. francouzské a irské. O Velikonocích 1840 zhroutil, přepracován a oslaben malárií. A právě v té době dostal dopis, který da1 jeho životu nový směr; v listopadu vstoupil v Pittsburgu do řádu, a tam v několika letech dosáhl vysokých hodností; stal se nakonec viceprovinciálem pro Severní Ameriku. Když byl v této funkci vystřídán,věnoval se literární práci, vydal malý katechismus, který dosáhl vcelku osmatřiceti vydání, pak velký katechismus a dějepravu.Tento skromný muž modlitby a bratrské lásky byl znenadání jmenován biskupem ve Filadelfii, která byla po New Yorku a Baltimore nejvýznamnější diecézí tehdejší Ameriky. Marně chtěl této hodnosti uniknout, měl za to, že této úlohy ještě nedorostl; bylo mu jedenačtyřicet roků, když byl z papežova příkazu na biskupa vysvěcen. Za jeho krátkého úředního období vzniklo sto nových škol a osmdesát kostelů a kaplí. Pracoval dlouho do noci a těch několik málo hodin odpočinku prospal obvykle u psacího stolu. Přitom čteme v jeho první biografii, že "žádný kněz v diecézi nestrávil víc času ve zpovědnici než biskup sám". Vyčerpán, zhroutil se milovaný biskup na jedné filadelfské ulici a byl naráz mrtev; nebylo mu ještě devětačtyřicet. *1811 Prachatice; +1860 Filadelfie
Atributy: kostel, kříž, odznaky arcibiskupské hodnosti

Hroznata
Narodil se kolem roku 1160 a zdálo se, že je mrtvý. Jeho matka Dobroslava ho obětovala Ježíši Kristu a Panně Marii a hned po modlitbě dítě ožilo a zaplakalo. Když jeho sestradospěla, provdali ji rodiče do Krakova. Hroznata ji doprovázel. Jednou se svými přáteli trávil čas u řeky a neopatrností spadl ve tři hodiny odpoledne do vody. Vytáhl ho až k večeru zkušený plavec za vlasy a všichni si mysleli, že je mrtvý. K všeobecnému úžasu se však Hroznata probral a vypravoval, jak mu pod vodou připadalo, že mu nad hlavou drží ruce překrásná paní. Byl přesvědčen, že to byla Panna Maria a učinil slib, že pro ni vykoná zvláštní službu. Po ukončení studií zastával úřad u dvora, oženil se a měl syna. Ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Manželka i syn mu zemřeli a proto, chtěl sebe i svůj majetek použít k Boží službě. Vybudoval mužský a ženský kláštěr. Nakonec vstoupil do premonstrátského řádu jako prostý řeholník, aby sloužil tam, kde byl dříve pánem. Opat ho ustanovil proti jeho vůli správcem klášterního jmění. Později Hroznata onemocněl a měl vidění, že se jeho život již chýlí ke konci. Po té jel zkontrolovat Hroznětín u západních hranic. Tam ho však lupiči ho přepadli a uvěznili v Německu.Kroznata zemřel hladem. Hroznata byl hned po smrti uctíván jako mučedník a roku 1897 prohlášen za blahoslaveného.

Mlada
Mlada byla nejmladší dcerou Boleslava I. Přemyslovský kníže Boleslav I pokračoval ve snahách svého bratra Václava o zřízení biskupství v Čechách. Čechy tehdy spadaly pod biskupství v Římě. Samostatné biskupství v Praze by znamenalo posílení pozice českého knížectví v Evropě. Diplomatická jednání v Římě vedla právě Mlada Přemyslovna. Nebylo typické, aby politiku na nejvýše úrovní vedla v 10. století žena. Mlada musela umět číst a psát, musela mít pevnou víru, odvahu, pokoru a v neposlední řadě mít i vytrvalost snášet nepohodlí daleké cesty do Říma. Jednala v Římě s papežem Janem XIII o nutnosti povolit zřízení biskupství v Praze. Jednání dopadlo kladně. Mlada se však nevrací jako úspěšná diplomatika na Pražský hrad. Vstupuje do kláštera sester benediktinek v Římě. Zde přijala řeholní jméno Marie. Její odvaha, zbožnost a hlavně zkušenost víry sdílené ve společnosti ji vedla k tomu, aby se vrátila do Čech, jako misionářka. Od jejího bratra Boleslava II. získaly benediktinky povolení zřídit Svatojiřský klášter na Pražském hradě. Tam se Mlada – Marie stala abatyší. Život ctihodné Mlady byl posilou a příkladem jejímu synovci sv. Vojtěchovi (první česky biskup a řeholník)
Ctihodná Mlada- Marie je pochována v kapli sv. Anny ve zrušeném klášteře u basiliky sv. Jíří na Pražském hradě.
Je patronkou :/diplomatů, velvyslanců, studujících dívek./
Atributy: je zobrazována jako benediktinka, která podává klečícímu biskupovi (Dětmarovi) berlu.

Vintíř
Žil v 11. století. Pocházel z knížecího rodu, snad durynského a byl příbuzný císaře Jindřicha II. V mládí žil lehkomyslným a rozmařilým životem, nenaučil se číst ani psát. Teprve v pokročilém věku se se rozhodl začít nový život. Vydal se na pouť do Říma a vrátil se jako jiný člověk - vstoupil do altachijského kláštera na Dunaji, kde byl tehdy opatem Gotthard a svůj meč pověsil vedle oltáře. Většinu svého majetku odkázal klášteru, ale chtěl si část ponechat. To však odporovalo základním pravidlům mnišského života a byl za to pokárán.
Později dostal Vintíř od Gottharda povolení, aby směl poustevničit. Usadil se na Šumavě nedaleko Hartmanic u řeky Černé Řezny. Anděl mu tam prý nosil svaté přijímání. Několik mnichů z kláštera přišlo za ním. Založili poustevnickou osadu, která se stala útulkem cestujících, kteří se ubírali hustými šumavskými lesy a Vintíř se svými druhy klestil cestu, vedoucí z Bavorska do Čech. Chtěl odčinit hříchy, spáchané v dřívějším životě a proto vynikal v postech a jiných kajících skutcích a ve velké náboženské horlivosti. Podle pověsti navštívil Uhry i Prahu a v břevnovském klášteře ho mnichové žádali mít opatem. Mohl vybírat podle libosti z královské pokladny na podporu chudých nebo klášterů a kostelů.
Poustevníka Vintíře podporoval kníže Břetislav i král Štěpán, který ho dokonce v poustevnické osadě navštívil a přijal od Vintíře Tělo Páně. Zanedlouho potom, v roce 1045, Vintíř zemřel a byl pohřben v Břevnově. Na jeho pohřbu byl i sv. Prokop.
Atributy: Poustevna; páv; anděl, podávající Vintířovi svaté přijímání.

Wolfgang
Žil v 10. století a jako mnich benediktin a misionář procházel část dnešního Rakouska a hlásal slovo Boží. Pasovský biskup ho pro jeho velké úspěchy navrhl na nového biskupa v Řezně. Císař i mnoho zástupců kléru bylo proti. Legenda vypravuje, že jeden z těchto odpůrců onemocněl a Wolfgang ho zázračným způsobem uzdravil. Když se to dověděl císař Oto II., biskupem v Řezně Wolfganga jmenoval. Ten jako biskup reformoval kláštery a zakládal nové, staral se o chudé a nemocné a prohluboval náboženství v lidu. Už za života byl uctíván jako světec. Žil asketicky a skromně. Umožnil založení biskupství v Praze v roce 973 tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze. Nějaký čas žil jako poustevník u dnešního Wolfgangova jezera. Když potřeboval zařídit kapli, vymýtil les. Když měl jeho pomocník velkou žízeň, otevřel prý Wolfgang na místě pramen, jehož voda byla později poutníky používána jako léčivá. Vedle Wolfgangovy kaple je velký kámen, který poutníci podlézají, aby se vyléčili ze svých trápení.
Je patronem: pastýřů, tesařů, sochařů, lodníků, uhlířů, dřevorubců, nevinně zajatých; proti dně, obrně, bolestem nohou, záchvatu mrtvice, úplavici, zánětům kůže, proti neplodnosti a potratům; za dobytek.
Atributy: nápis Post sex, sekera

Ivan
Některé písemné prameny se zmiňují o tom, že měl být knížetem Charvátů, ale před vladařskými povinnostmi se raději ukryl v neprostupných hvozdech středních Čech. Jiné zdroje uvádějí, že Ivan byl synem polabského knížete Gostomysla. Za svoje obydlí si zvolil jeskyni, kde vyvěral pramen vody, dnes nazývaný Ivanka. Ochočil si laň, která ho živila svým mlékem a jinak byl odkázán na velmi skromnou obživu zdejších lesů a potoka. Byl prý často pokoušen zlými mocnostmi. Když už neměl sílu je odhánět, rozhodl se, že poustevnu opustí a půjde vyhledat jiné místo k modlitbám a pokání. Sotva však začal stoupat příkrou strání, zjevil se mu svatý Jan Křtitel. Poručil Ivanovi, aby se vrátil zpátky a daroval mu kříž, kterým zažene pekelníky. Poustevník poslechl a podle legendy se ubránil satanášovi tak, že mu darovaný kříž vrazil do chřtánu. Ďábel s velkým řevem vyletěl skálou ven a komín, který tu po něm zůstal, je patrný dodnes. Po 42 letech se kníže Bořivoj vydal na lov do lesnaté krajiny nedaleko Tetína, kde přebýval. Jeho chrti vyslídili Ivanovu laň a kníže ji postřelil šípem. Hnal se za ní až k prameni křišťálové vody, který vytékal pod skalou. Náhle z houští vystoupil zarostlý stařec v hrubém oděvu a zvolal: Bořivoji, proč jsi zabil mou laň? Kníže se lekl a ptal se:"Kdo jsi a co tu děláš?" Ivan mu odpověděl: "Jsem Ivan z Charvát, poustevničím tu a sloužím Bohu. Již 14 let mě nikdo z lidí nespatřil. A toto zvíře mi bylo dáno k výživě od Boha." Bořivoj pozval Ivana na svůj hrad, aby mu nějak vynahradil ztrátu zvířete a také chtěl blíže poznat tohoto svatého božího muže. Mrtvou laň, kterou zabil, si nechtěl vzít a Ivan navrhl, aby se její maso rozdělilo chudým, kteří se tak alespoň budou z vděčnosti za knížete modlit. Pak požádal kněze aby ho navštívil v jeskyni Po mši svaté, kterou kněz Pavel sloužil v jeskyni, přijal Ivan Tělo Páně a skonal. Když se mezi lidmi roznesly zprávy o Ivanově svatosti, mnozí přicházeli k jeho hrobu a z různých nemocí vyléčeni odcházeli; kulhaví, slepí, posedlí, i mrtvý chlapec byl přinesen a obživl. Bylo to kolem roku 882. Kníže Bořivoj nechal vysvětit jeskyni na kostel Sv. Jan Křtitele a postavil vedle malý klášter.

Česlav
Světec Česlav z Vratislavi (Wrocław, Polsko) se narodil roku 1180 na zámku Lance u Opole ve Slezsku (Polsko) jako hrabě Czesław Odrowaz. Již v útlém mládí si vybral duchovní dráhu a roku 1218 vstoupil do dominikánského řádu. Dostalo se mu té výsady, že jej přijal samotný zakladatel této řehole Dominik. Česlav se brzy stal provinciálem polské řádové provincie a v roce 1224 založil klášter ve Vratislavi a stal se jeho převorem. Vyznamenal se především jako kazatel v Praze a ve Slezsku. Kromě toho vešel do dějin jako zachránce vratislavského hradu před útokem Mongolů. Tento apoštol Slezska zemřel 15. července 1242 ve Vratislavi, kde jej pochovali v kostele sv. Vojtěcha.