Lustig Arnošt

Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze Libni.
Učil se v kožešnické, rukavičkářské dílně. Rasové zákony ho z ní vyhnaly podobně jako sestru i rodiče z občanské společnosti. V listopadu 1942 byl s matkou a sestrou transportován do ghetta Terezín. Otec je následoval v dubnu 1943. Šestnáctiletý Lustig pracoval na úklidu ulic a při stavebních pracích, kde se mj. seznámil s Jiřím a Hugem Popperovými, jejichž bratr Ota Popper–Pavel se mu po válce spolu s prozaikem a filmovým scenáristou Ludvíkem Aškenazym stal největším kamarádem. To už měl za sebou zkušenost z Osvětimi, kam byl transportován 28. září 1944. Otec tam zahynul, sestra s matkou byla odvezeny do Mauthausenu, odkud se vrátily. Lustig byl z Osvětimi poslán do Buchenwaldu, Aussenlager Meuslowitz bei Leipzig. Odtud uprchl na jaře 1945 a 7. května se ocitl v bojující Praze.
Vystudoval Vysokou školu politických a sociálních nauk, mj. s budoucím filozofem Karlem Kosíkem nebo scenáristou filmu Obchod na korze Laco Grosmanem. Nastoupil do Čs. rozhlasu. V letech 1948–1949 se jako novinář zúčastnil první židovsko–arabské války. V červenci 1949 se tam oženil s Věrou Weislitzovou, ostravskou rodačkou, která odešla do Izraele jako příslušnice vojenské židovské brigády cvičené pod velením Antonína Sochora u Olomouce.

První knihy povídek Noc a naděje a Démanty noci vyšly ve stejném roce 1958. Třetí soubor Ulice ztracených bratří pak 1959. Velký ohlas získaly novely Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964).
Po úspěchu povídek a novel natočili Zbyněk Brynych film Transport z ráje (1962), Jan Němec Démanty noci (1964),
Antonín Moskalyk potom snímky Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965) a Dita Saxová (1967).

Pražské jaro přivítal jako naději spravedlivější společnosti.
Srpen 1968 ho zastihl i s rodinou na dovolené v Itálii.
Rozhodli se zůstat v exilu. Za nedovolené opuštění dostal v nepřítomnosti tři a půl roku vězení, žena dva a půl a syn jeden a půl, dcera ještě nepodléhala zákonům.
Po krátkých pobytech v Izraeli a v Jugoslávii, kde pracoval na scénáři filmu Soutěska o J. B. Titovi, se rodina dostala do USA. Od roku 1972 do podzimu 2004 vyučoval Lustig tvůrčí psaní a dějiny filmu věnujícího se 2. světové válce. Stal se řádným profesorem Americké univerzity ve Washingtonu a profesorem honoris causa řady dalších. I v jiném jazykovém a politickém prostředí pokračoval v literární tvorbě.
Za anglickou podobu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byl navržen na americkou Národní knižní cenu, ale nemohl ji dostat, protože ještě nebyl občanem USA.
Za scénář k filmu Vzácné dědictví však v roce 1985 už získal cenu EMI, nejvyšší americké ocenění za televizní scénář.
Jeho povídky byly vybrány do reprezentativních antologií.
Lustig patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, kteří dokázali oslovit celý svět. Jeho knihy vycházejí od počátku šedesátých let minulého století anglicky, španělsky, německy, japonsky, srbsky, holandsky, norsky, bulharsky, polsky…
Dostalo se mu cti číst vlastní tvorbu v Bílém domě i v Kongresu USA. Národní knihovna USA vybrala mezi dvanáct doporučených nejlepších knih vydaných v roce 2003 i jeho román Lovely Green Eyes (Krásné zelené oči).
V tom roce byl také mezi kandidáty Pulitzerovy ceny.
Americká akademie umění a krásného písemnictví mu rok nato udělila cenu za celoživotní dílo.
Doma patří k nejoblíbenějším autorům.
Nakladatelství Mladá fronta převzala vydávání jeho Spisů.
České centrum PEN klubu ho vyznamenalo Cenou Karla Čapka.
V posledních letech napsal mj. s Františkem Cingerem životopisnou knihu – rozhovor 3x18, portréty a postřehy (2002). Vydal také Okamžiky, Arnost Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2004).
Kniha vybraných citátů z jeho děl se jmenuje Esence (2004). Spisy A. L. převzalo po nakladatelství Hynek nakladatelství Mladá fronta a vydalo novelu Lea (2005).