Leoš Janáček

LEOŠ JANÁČEK
3.7.1854 –12.8.1928

Když klečel u jednadvacetileté dcery, která umírala, zapamatoval si její poslední slova. Vzal tužku a do notové osnovy zaznamenal "tony" posledních vzdechů. Chce je uchovat pro věčnost, zkomponoval je do hudebního díla, jež vytrysklo z hlubin jeho žalu… Vznikla Její pastorkyňa – opera, která nemá ve světě obdoby.

Narodil se v rodině učitele a varhaníka. Roku 1865 byl přijat jako zpěvák do sboru v Brně, kde vychodil reálku a r. 1872 odmaturoval ve slovanském učitelském ústavu. Byl znám svým hudebním nadáním, bylo mu svěřeno vyučování v hudbě. V 18-ti letech se stal ředitelem starobrněnského kláštera. Uvědomil si, že má nedostačující hudební vzdělání, a tak vystudoval pražskou varhanickou konzervatoř. R.1879 odešel na konzervatoř do Lipska. Vydržel tam necelý rok a neuspokojilo jej ani studium ve Vídni. Vrátil se do Brna, stal se zde významným organizátorem vlasteneckého života - pořádal klavírní koncerty, řídil sbor, dirigoval, od r.1884 redigoval po 4 roky Hudební listy. Vracel se na rodné Lašsko a Slovácko.

Rozsáhlejším dílem byla romantická opera Šárka /1887/ podle Zeyerovy básně, provedena však byla až r.1925. Druhé významnější dílo Lašské tance /1889/ zpracoval lidové melodie z rodného kraje. Janáček se zaměřil i na hudebnost lidové mluvy a její „nápěvky zaznamenával do not“. Jeho hudba zní jako vzrušené, úsečné rozhovory plné vnitřní naléhavosti, rytmických zvratů, překřikující výrazné motivy. Mezi lidi jež nepochopili, co chtěl říci, patří i hudební osobnosti.

Janáčkův sloh se utvářel v jednoaktové opeře z vesnického prostředí Počátek románu /1891/ a především v kantátě Amarus /1900/. Opera Její pastorkyňa byla poprvé provedena v Brně 1904. Je psána v próze, což ještě umocňuje její dramatičnost. V Praze po úpravách propadla, ale v zahraničí si získala úspěch, kde dnes patří k nejhranějším světovým operám a uvádí se v češtině. Obtížně hledal vhodná libreta, což dosvědčují opery Osud a komické Výlety páně Broučkovy.

Poslední čtyři opery k nimž si upravil sám, vynikají harmonií slova a hudby. Mezi ně patří Káťa Kabanová – na motivy Ostrovského románu Bouře, Příhody Lišky Bystroušky - román R.Těsnohlídka, Věc Makropulos - drama K.Čapka, posmrtně vyšla opera Z mrtvého domu - román Dostojevského, je to osobité dílo světové klasické hudby.
Dále klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku
milostné zpěvy Zápisník zmizelého
smyčcový kvartet Listy důvěrné
Glagolská mše.

Uznání se dočkal v posledních letech života. Skladba Symfonietta či modernizace stoické Concertino působí stejně odvážně i na prahu 21.století.