J. A. Rimbaud

Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville (Ardeny) jako druhorozený syn. V dětství nesměl mít kamarády, protože nu to matka zakazovala. Mme Rimbaudová měla špatnou pověst - pořád se s někým hádala. Roku 1862 dala Arthura spolu s Fredéricem do školy. Po velikonocích roku 1865 je dán do lycea. Ve škole se učí velmi dobře. Jedinou jeho slabostí je matematika. Kamarády téměř nemá. Ve čtvrté třídě (1867) studuje latinskou prozodii a zbožňuje Vergilia. Ve druhé třídě (1868) píše latinské a francouzské verše. Roku 1869 vyhrává soutěže v psaní latinských veršů. Po prázdninách postupuje Rimbaud do rétoriky (1869 - 1870). Zde potkává mladého učitele George Izambarda, který se stává jeho dobrým přítelem. Půjčuje mu knížky. Arthur již píše hodně veršů a nabízí je do různých časopisů, ale nikdo je nepublikuje. Roku 1870 poprvé utíká z domova do Paříže, protože však neměl jízdenku, skončil ve vězení. Posílá dopis Izambardovi a ten za něho zaplatí a vezme ho na chvíli k sobě - pak ho zase posílá matce. Zanedlouho odchází pěšky do Bruselu, ale zase se vrací domů. Spřátelí se s Delahayem. Píše článek do novin, ale nepotřebují ho. Roku 1871 přišla německá okupace, ale i ve zbořeném městě si nachází Arthur čas na čtení. Prodal hodinky a opět uprchl do Paříže. Potlouká se po městě, chvíli je vojákem, ale v květnu se vrací domů (hlavně pěšky). Seznámil se s několika dívkami, ale jejich vztahy nebyly dlouhé. Zase cestuje do Paříže - tentokrát za Paulem Verlainem. Chvíli u něho žil, ale potom se zase toulal po Paříži. Seznámil se zde se spoustou umělců - mimo jiné se jeho známými (ne zrovna přáteli) stali V. Hugo, S. Mallrmé, E. Bonnier, T. Gautier, J. Aicard, Carjat, … . V dubnu 1872 se vrátil domů a za měsíc znovu odjel do Paříže. Za chvíli se dostal do Bruselu, poté do Londýna (s Verlainem), kde se naučil dobře anglicky a poznal Anglii. Roku 1873 dokončil Iluminace. Pohádal se s Verlainem, s kterým se rozváděla žena. Verlain onemocněl a Arthur se za ním vrátil. Jak se začal uzdravovat, vrátil se do Arden a pomáhal matce opravovat statek. Poté se opět setkal s Verlainem a žili spolu v Bruselu s jeho matkou. Zde postřelil Verlain Rimbauda a šel za to na dva roky sedět. O této události existuje několik verzí (mimo jiné dvě různé od Rimbauda). Verlain se obrátil ve vězení na víru a Rimbaud si myslel, že tam chudák zešílel. Arthura přestala bavit poezie a litoval toho, co napsal - bral to za mladistvé šílenství. Začátkem roku 1874 odjel do Londýna, kde pracoval v továrně. Za rok se musel vrátit k odvodu, ale byl zase propuštěn (jeho bratr ještě sloužil). Setkal se zase s Verlainem a poté se rozešli smírně. Na začátku roku 1874 vyučoval francouzštinu ve Stuttgartě, kde se naučil asi za čtyři měsíce německy. Poté se vydal pěšky přes Švýcarsko do Itálie. Chvíli se zotavoval u jedné paní v Miláně a učil se italštinu. V létě pracoval po přístavech (Brindisi, Marseille) a na podzim a zimu se vrátil domů, kde studoval další jazyky. Na jaře se vydal do Vídně, kde chvíli živoří, ale poté je vyhoštěn, protože zjistili, že je cizinec. Vrací se domů, ale matka ho vypudí. Jde do Rotterdamu a nastupuje jako voják na loď, která jede na Jávu. Od vojáků uteče a vrací se do Evropy jako námořník. Z Bordeaux jde domů, poté do Belgie, Nizozemí, Hamburku. Potom cestuje po Skandinávii s cirkusem. Na podzim 1877 se vydává z Marseille do Alexandrie, ale po cestě onemocní a je vysazen v Itálii. Přezimuje zase doma - studuje. Přes léto 1878 je v Hamburku. Následuje další cesta přes Alpy do Itálie. Vydal se do Alexandrie, kde si nenašel práci, a pak na Kypr, kde dělal dozorčího v lomu. V červnu 1879 se dostává domů. Na jaře 1880 vidí naposledy své přátele, vypravuje se na cestu do Alexandrie. Nenachází práci a dostává se opět na Kypr - dělá dozorce na stavbě. V červnu definitivně opustí Kypr. V Adenu nachází práci u obchodníka s kávou. Jako schopný spolupracovník je poslán do Hararu (1881). Získá si zde dobrou pověst a obchody mu jdou skvěle. Prodává všechno možné a učí se domorodá nářečí. Když začaly jít obchody v Hararu špatně, rozhodl se obchodovat se slonovinou (1884) - taky mu to šlo skvěle. Roku 1885 začal být v Paříži obdivován, dozvěděl se o tom, ale kašlal na to. Roku 1886 podniká výpravu do centra Habeše (dnešní Etiopie), kde veze dodávku zbraní a dalších zajímavých věcí. Dalo se na tom skvěle vydělat, ale panovník Habeše byl šejdíř a dal mu za to jen zlomek ceny. Dále cestoval a obchodoval. Roku 1887 se dostal do Alexandrie a publikoval zde svoji studii o Habeši, cestách, kmenech, panovnících. Roku 1888 opět začíná obchodovat, ale roku 1891 se začíná projevovat stále více revmatismus a je donucen se vrátit do Francie. Pravou nohu mu amputují v Marseille. Chvíli ještě pobývá doma, ale nakonec zase skončí v nemocnici.Arthur Rimbaud zemřel v "Hospital de la Conception" v Marseille 10. listopadu 1891, v 10 hodin ráno, ve věku třiceti sedmi let. Posmrtný nález: povšechná carcinosis.
Myšlenky: Arthur Rimbaud vyl významný básník a cestovatel.
Jazykové zpracování: Psáno velmi zajímavě. V textu se často vyskytují dopisy.

Ukázka:
Roku 1890 se dal Menelik korunovat na habešského krále, pod jménem Menelik II. Rimbaud konečně dosáhl úspěchu. Stává se dvorním dodavatelem Menelikovým.
Organizuje jeho karavany a dodává zásoby zbraní. Dostává dopisy, zdobené vladařskou pečetí s heraldickým lvem, nesoucí tiáru a kříž:
Zvítězil lev z kmene Juda. Menelik II., z milosti boží Král Králů Etiopie, posílá Ti svůj pozdrav …
Dostává zprávu o své karavaně a jejím šťastném příchodu do Džibuti. Zakrátko našetří 80 000 franků v tereziánských tolarech. Myslí na Francii. Ale je zajatcem svého úspěchu. Píše:
Obchod mi nedovoluje vrátit se, a pak jsem úplně sám a po mém odchodu by můj závod úplně zmizel.
Myslí na "Exposition universelle de Paris". Ale záležitosti v Habeši mu nedovolují, aby se vzdálil. Utěšuje se v dopise matce:
Příště snad budu vystavovat plodiny tohoto kraje a možná i sám sebe.
Dne 16. srpna 1890 píše domů do rodných Arden:
Mohl bych k vám přijet příští léto, abych se oženil … Myslíte že naleznu někoho, kdo by souhlasil a šel se mnou na cesty?
Zde končí Rimbaudův život. Zbytek je agonie.