Klácel František Matouš

František Matouš Klácel byl jeden z posledních buditelů našeho národa na Moravě, učitel mládeže, spisovatel, vědec, básník a novinář. Měl nadání působit na lidi a v uvedených jeho profesích je více či méně úspěšně využíval. Jeho názory byly místy utopické, ale rozhodně velmi zajímavé a pokrokové.

Narodil se dne 7. dubna 1808 v České Třebové jako syn obuvníka Antonína Klácla a jeho ženy Anny. Jeho rodiče, ačkoliv chudi, věděli, že musí podporovat schopnosti svých dětí, a tak Klácel již v šesti letech uměl číst a psát. Jelikož tímto projevil nevšední nadání, rodiče ho poslali na další vzdělání do Litomyšle. Zpočátku nerozuměl učiteli ani slovo, neboť ten vyučoval v němčině, ale brzy díky své bystrosti překonal jazykové obtíže a od té doby patřil k nejlepším žákům na škole. V této době si velmi oblíbil svého učitele Bonifáce Buzka (1788 - 1839), který "v něm vzbudil nejen lásku k studiu filozofickému, nýbrž i touhu, aby jedenkráte podobně jako on sám budil v mládeži smysl pro vše krásné a dobré" (Jan Kabelík: František Matouš Klácel, 1908).

V roce 1827 Klácel vstoupil do augustiniánského kláštera v Brně. Tady měl největší naději domoci se (podle svého vzoru Buzka) profesury, protože na studium na univerzitě neměl peníze. Dne 28. října obdržel klášterní jméno Matouš. Roku 1833 byl vysvěcen na kněze, což ho ovšem odkázalo mezi úzké zdi klášterní, které jeho touze po vědomostech a jejich předávání dále nemohly postačit.

Naštěstí se roku 1835 uvolnilo místo profesora filozofie na filozofickém ústavu v Brně a Klácel jej ochotně přijal.

Jako profesor byl Klácel velmi oblíbený, protože dokázal lehce vpravovat žákům nové poznatky, a také měl své žáky rád, za což oni měli zase rádi jeho. Vedl je také k uvědomění si vlastního národa a touto buditelskou prací se jako jeden z mála zasazoval o povznesení českého vědomí ve zněmčilém Brně. Za svého učitelského období se Klácel začal projevovat také literárně. Jeho počáteční básně ovlivnili hlavně německý básník a národní buditel Fridrich Gottlieb Klopstock se svými ódami a Jan Kollár, jehož Slávy dcera působila tehdy na Moravě ještě silněji než v Čechách. Jeho první básnické sbírky, Lyrické básně (1836) a Básně (1837) byly přijaty českou veřejností vcelku příznivě. V roce 1836 mu vyšel také první filozofický spis Erklärungen der wichtigeren philosophischen Ausdrücke. Několik dalších jeho básnických sbírek zůstalo kvůli přísné cenzuře v rukopisech. Svými články také přispíval do Časopisu Českého Musea. Tato jeho básnická, filozofická a buditelská činnost však spěla k nevyhnutelnému konfliktu s vrchnostmi, kterým se jeho činnost příliš nezamlouvala a nakonec byl Klácel dne 29. září 1844 z profesorského úřadu propuštěn. Několik dalších let strávil převážně v klášteře a vydal několik dalších knih. Krátkou příležitost k rozletu dostal v roce 1848, kdy, protože padla cenzura, začal na Moravě vycházet časopis Týdeník. Tento časopis Klácel krátkou dobu vedl, ale pak byl odvolán na jiné místo a Týdeník bez něho zanikl. Po krátkém pobytu v Praze se Klácel vrátil na Moravu a puzen svou touhou předávat své vědomosti lidu se stal žurnalistou.

1. listopadu 1848 vyšlo první číslo Moravských novin, které Klácel vedl. Chtěl, aby Moravské noviny byly pro Moravu tím, čím byly pro Čechy Havlíčkovy Národní noviny. Klácel zastával totéž demokratické stanovisko jako Havlíček, ale i v novinářském povolání zůstával ve své podstatě filozofem a nedokázal tak bystře postřehovat věci, jenž budily zájem veřejnosti, ani je podávat tak lehkou a srozumitelnou formou jako Havlíček. I ten ostatně konstatoval, že Moravské noviny podávají zprávy s několikadenním zpožděním, což je u deníku velká chyba. Proto měly také od počátku velmi málo odběratelů a většina lidí si raději koupila Havlíčkovy Národní noviny. Roku 1853 byl redaktorem listu jmenován Leopold Hansmann a Klácel se uchýlil do kláštera. Zklamaný Klácel zůstal až do roku 1869 v klášteře, uzavřen do sebe. V této době vydal několik dalších knih, ale jinak se téměř neprojevoval. V roce 1869 učinil nečekaný krok: takřka na prahu stařeckého věku Klácel odjel do Ameriky. Své pohnutky vysvětluje tak, že doma byl obklopen pokrytectvím, ze strany státu i církve, které nemohl vydržet. V tomto svém vysvětlení se však nezmiňuje o jednom prozaičtějším důvodu svého odjezdu, kterým byly poměry s různými ženami, do nichž se zapletl neuznávaje klášterní svazky a které se pro něj posléze staly tak tíživými, že je nedokázal vyřešit jinak než útěkem.

21. července 1869 Klácel vstoupil na půdu Spojených Států Amerických v New Yorku. Češi se stěhovali do Ameriky v průběhu celých šedesátých let a vytvořili už i jakousi organizaci, takže Klácel měl za kým jít. Jeho první dojmy z nové vlasti nebyly právě nejpříznivější; Klácel si stěžoval na politickou rozpolcenost (bylo krátce po válce Severu proti Jihu), pobožnůskářství, pokrytectví, nevzdělanost přistěhovalců. Na druhou stranu ale říkal, že "Amerika hodí se zvláště pro zkoušky všeho druhu, neb pro všecky je místa dosti a nic nemusí býti bouráno, nikde rum odvážen, půda rovnána - všudy můžeš bez překážky stavět."

První Klácelův literární podnik v Americe byl týdeník Slovan Amerikánský. První jeho číslo vyšlo 5. listopadu 1869.

Zpočátku byla naprostá většina otištěných článků od Klácela: mnohé prozaické i lyrické práce ze staré vlasti, ale také příspěvky nové, na poznání nové vlasti, životopisy našich slavných mužů, články o hospodářství a jiné. Mnoho věcí bylo zajímavých, ale Klácel znovu narazil na svůj starý problém, kterým byla neschopnost je zajímavě podat. Čtenářů bylo od počátku málo, a proto vydavatel za účelem zvýšení popularity časopisu otiskoval vedle Klácelových filozofických úvah krvavé romány, které lákaly více čtenářstva. Posléze došlo k neshodám mezi Klácelem a vydavatelstvím a ve čtvrtém ročníku Klácel od Slovana Amerikánského odstoupil.

Roku 1870 Klácel založil Jednotu Svobodomyslných a začal vydávat časopis Hlas Jednoty Svobodomyslných, jehož účelem mělo být snazší udržování styku mezi jednotlivými obcemi a získávání nových přívrženců. První číslo vyšlo

1. dubna 1872 a jako obvykle je skoro nikdo nečetl. List začal velmi brzy vycházet značně nepravidelně a neustále bojoval s obtížemi, většinou finančními. Přesto se udržel až do roku 1881, kdy pátým číslem devátého ročníku zanikl. Stejně dopadl i časopis Svojan, založený Klácelem roku 1873. Ten ale zanikl již po několika měsících kvůli nepoctivosti pokladníkově a Klácel tím byl hmotně i mravně velmi poškozen.

Měl neustále málo peněz a musel si vypomáhat domácím vyučováním, prodáváním vzácných knih a prošením o podporu. Časem se Klácelovi začal horšit zdravotní stav a dne 17. března 1882 zemřel v Belle Plaine jako vychovatel u svého krajana Františka Záleského. Jeho hrob později svobodomyslní Čechové označili pěkným pomníkem a podnes ho slaví jako průkopníka svobodomyslnosti v Americe.

Klácel napsal za život mnoho prací, prozaických i lyrických. K nejznámějším patří z lyrických děl Jahůdky ze slovanských luhů (1845), Ferina Lišák (1845), z prozaických pak např. Bajky Bidpajovy (1846), Dobrověda (1847), Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu (1849). Byl velký buditel a měl velmi demokratické názory. Psal o problémech Čechů a Němců a vůbec Čech v Rakousku-Uhersku podobně jako Karel Havlíček Borovský. Důvodem, proč nikdy nedosáhl Havlíčkovy popularity a proč jeho práce četlo velmi málo lidí, byla jeho neschopnost podat problémy tak zajímavou a čtenářsky přitažlivou formou a často také neschopnost dostat se rychle k jádru problému. Možná to vycházelo z jeho filozofického založení - filozofové mají ve zvyku se vyjadřovat zamotaně a dlouho kroužit kolem problému, než se do něj konečně "zakousnou", ale přesně to se Klácelovi v jeho práci vůbec nehodilo. Toto mohu dokumentovat jedním zajímavým zážitkem z četby Klácelovy knihy Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Tuto knihu jsem otevíral s pocitem, že, hlavně z dnešního pohledu, by to mohlo být zajímavé čtení. Přečetl jsem první dva dopisy, které tvořily asi šest stran textu a za tu dobu stačil Klácel vyjádřit asi to, že se mu komunismus a socialismus nelíbí a že doufá, že se jím čtenáři také nenechají obloudit. Zbytek vyplnil nesmírný počet metafor a přirovnání, jejichž smysl mi v daném kontextu kamsi unikal. Podle mého názoru je toto přeci jen poněkud málo informací na šest stran textu. Potom jsem jen tak zkusmo obrátil na stranu 78 a tam, na začátku patnáctého dopisu Klácel píše, že nyní se konečně dostává k tomu, aby osvětlil původ socialismu a komunismu. Od této chvíle byla kniha velmi zajímavá a dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Četl jsem také několik Klácelových publicistických článků a porovnával jsem je s Havlíčkovou publicistikou, kterou jsem také nedávno studoval. Musím konstatovat, že Havlíčkovy články byly v průměru dvakrát kratší a zajímavější.

Co říci nakonec? Klácel byl nepochybně úžasný člověk a v jeho pracích je ukryta spousta zajímavých a na svou dobu jistě velmi pokrokových myšlenek, ale kdo by je chtěl najít, musel by se prokousat přes autorův obtížný styl psaní. Já si raději přečtu Havlíčka.

Seznam použité literatury:
Lexikon české literatury
Jan Kabelík: František Matouš Klácel, 1908, Praha
František Matouš Klácel - Výbor z díla, 1964, Praha
František Matouš Klácel: Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, 1948, Praha