Kainar Josef

Josef Kainar
(*26.6 1917 Přerov – 16.11.1971 Dobříš)
Básník, dramatik, kreslíř, hudebník, novinář a autor “rozhlásků” pocházel z železničářské rodiny. Po maturitě na gymnáziu (v roce 1938) studoval češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kvůli uzavření vysokých škol v roce 1939 však studium nedokončil a po osvobození v něm dále nepokračoval. Za války Kainar vystřídal řadu zaměstnání, po válce byl dramaturgem Divadla satiry v Praze a poté se stal novinářem v Brně (např. časopis Rovnost), kde se seznámil s vynikajícími moravskými básníky Janem Skácelem a Oldřichem Mikuláškem. Od roku 1947 se stal spisovatelem z povolání. V posledních letech svého života pobýval na Žďáni u Slapské přehrady a na Dobříši. Kromě novin a časopisů (například Blok, Host do domu, Lidové noviny, Literární listy a další) spolupracoval i s divadlem a filmem.

Ve stručnosti bychom mohli Kainarovu tvorbu rozdělit do čtyř období.

1. období:
Dalo by se datovat zhruba od let 1940 do roku 1947. V tomto období je patrná určitá spjatost, zbratřenost, či jakási návaznost na skupinu 42 a její představitele. Josef Kainar píše poezii spíše s existencionalistickými vlivy. Plnou skepse, hořkosti a pesimismu. I ve svých prvních verších však již směřuje k jakési mýtizaci všední skutečnosti a k pro Kainara tak typickému příběhovému pojetí lyriky. Toto potvrzuje jeho první sbírka Příběhy a menší básně, která vyšla v roce 1940 za dusného období protektorátu. Dalšími soubory z tohoto období jsou sbírky Osudy a především sbírka Nové mýty, ze které je velice známá báseň “Stříhali dohola malého chlapečka,” která nabyla na popularitě také díky zhudebnění Vladimíra Mišíka.

2. období:(1948 – 1956)
Také Kainar - jako ostatně i mnozí jiní – je však krátce na to stržen atmosférou poúnorového dění. Následují sbírky Veliká láska (inspirována Vladimírem Majakovským) a sbírka Český sen, kde jsou patrny i vlivy z lidových písní. Nedlouho na to vstřebává vlivy z lidové poezie až do té míry, že začíná psát jakési její novodobé ohlasy. Sbírka těchto ohlasů napsaná k fotografiím K.O.Hrubého Jižní Morava ale napovídá, že její autor už má víceméně za sebou naivní iluze z počátku let padesátých. V těchto letech tvoří také většinu své tvorby pro děti. Například knihy Říkadla, či Nevídáno, neslýcháno.

3. období:(1957 – 1971)
rovná se jakýsi návrat k období prvnímu, avšak básně získávají na jiném rozměru. Básník se nespokojuje pouze s popisováním, ale hledá cestu, jak nalézt, čím je člověk sám o sobě (a proč ho může mít přesto rád) ve sbírce Člověka hořce mám rád a hned o rok na to pokračuje sbírkou Lazar a píseň. Zde posunul své básně do prostředí, které je “člověku blízké.” Například na svatbu železničáře, či do hospody(báseň “Tácek v prstech”). Velice známá je také báseň “Jaký to sním bylo”.

4. období:
Toto zvlášť vymezené období Kainarovy tvorby můžeme nazvat “bluesové.” Nutno říci, že zhruba v polovině šedesátých let byl Kainar velice ovlivněn jazzem a blues, a proto tvořil básně založené na rytmu. Většinou lkavé a naříkavé. Mnohým z nich se opravdu dostalo zhudebnění (ať už tyto básně zhudebňovali Vladimír Mišík, Michal Prokop, či si je autor zhudebnil sám). Mezi nejznámější sbírky patří Moje blues,Miss Otis lituje, či Stará blues. Z nich jsou nejznámější básně “Houpací židle” a “Blues v kolejích.” Posmrtně pak ještě byly vydány sbírky Včela na sněhu a Netrpěliví motýli. Kdo by si chtěl přečíst výbor z autorovi poezie, nechť se podívá do knih s názvy Bláznův kabát, Třináct kytar, či Nikdy nejsem sám.