Lermontov Michail Jurjevič

Nedožil se ani dvaceti sedmi let /1814-1841/. Na vlastní kůži již odmalička poznal třídní rozdíly. Jeho otec byl kapitán ve výslužbě, nebyl bohatý. Oslnil zato krásou a duchaplností jednu z bohatých velkostatkářských dcerek v Penzské gubernii. Byla z toho svatba. Přineslo to jenom rodinný rozvrat. Sotva 4 roky trvalo manželství. Jedinému synku nebyly ještě ani 3 roky, když jeho mladičká a útlocitná matka zemřela a on zůstal sám mezi ohnivým otcem a žárlivou babičkou, tvrdou statkářskou Arseňjevovou. Bohatá a pyšná tchyně neměla od počátku ráda chudého zetě. Nemohli dál od sebe žít. Kapitán se přestěhoval na svůj stateček a ponechal výchovu svého synka babičce. A ta ho zahrnula všemožnou láskou, obklopila ho cizokrajnými guvernantkami a vychovateli, naučil se francouzsky, německy i anglicky. Jezdila s ním do lázní a na Kavkaz, aby upevnila jeho zdraví. A přitom ho zraňovala a otravovala, kde byl nejcitlivější: v lásce k otci a v přirozeném vývoji radostného dětství. Už jako hoch prožíval bolestný vnitřní rozvrat. Nepoznal jásavé radosti šťastných a bezstarostných dětských let.

Stal se z něho romantický pesimista. Každým záchvěvem nervů a každým odstínem veršové melodie nesmiřitelný a nikdy neusmířený bojovník proti panským vrahům lidského štěstí.

Úžasná touha po poznání ho hnala vpřed.

Ve 14 letech byl přijat do šlechtického pensionátu při universitě v Moskvě. Za rok díky svému mimořádnému nadání se dal zapsat na moskevskou univerzitu. Po třetím ročníku se přihlásil k závěrečným zkouškám. Mínil ukončit universitu v osmnácti letech /v tomto věku ji většinou začínali/. Protože se nepohodl s jedním z reakčních profesorů, rozhodl se, že dokončí studia na univerzitě v Petrohradě. Tam mu položili nepřijatelnou podmínku. Žádali po něm, by znovu všecko opakoval od prvního semestru. A tak radši přešel na jinou dráhu. Vstoupil do vojenské školy gardových podpraporčíků. Za 2 roky byl z něho kornet husarského pluku carské tělesné gardy.

Už do studentských let přilnul horoucně k podzemním bojovníkům za svobodu. O svobodě zpíval už v prvních jinošských verších. Sympatizoval s pařížskou červencovou revolucí i s polskými povstalci. Bylo mu 16 let a už skládal drásavé tragédie o rodinném rozvratu. Druhou z nich nazval Menschen und Leidenschaften /Lidé a vášně/-zobrazil tam v mladičkém Juriji Volinovi samého sebe, zoufalého nešťastníka, dohnaného až k dobrovolné smrti spory mezi otcem a babičkou.

V 17 letech ztratil otce a nepřestal na něho vzpomínat. K rodinným rozporům se vracel znovu a znovu i v obou dalších tragédiích: Podivín, Maškaráda-tam také vystupoval pod průhlednou maskou tragického hrdiny Arbenina. Rozpoutané vášně, šílenost, prokletí a sebevraždy.

Už v 15 letech mu vytanul obraz Démona, padlého anděla, zatraceného a prokletého Bohem, jak o něm vypravovala biblická legenda. V Démonovi, odsouzenému pro vzpouru proti vládnoucímu božstvu k věčnému neklidu a k bezcílnému bloudění vesmíre, nacházel nejvíce podobenství pro svůj vlastni úděl. I pro život své generace.

Najdete jeho rysy v poemách o Izmajilu-Bejovi, Hadži-Abrekovi a v Arsenijovi z „Bojarina Orši“ stejně jako v Jevgeniji Arbeninovi z „Maškarády. Pečorin z „Hrdiny naší doby“ je „zbytečný člověk“, krutě sebekritická a realisticky pravdivá.

Smutek z osamělosti a z marnosti všeho, toužil po dobrodružství a lásce. Cítil v sobě obrovskou sílu, která chtěla pracovat pro druhé, pro celek společnosti, pro ruský lid.

Skládal plamenné verše, kde velebil nezdolnou statečnosti ruského lidu za válek proti Napoleonovi a ujímal se zotročené vlasti, ujařmen krutým nevolnickým řádem.

Po smrti Puškinově zaútočil otevřeně a neohroženě proti vrahům.V básni „Na smrt básníka“ naplno vyslovil to, o čem se jenom šeptalo, ale co věděli všichni.Veřejně obvinil zločinnou kliku kolem carského dvora, že ona zákeřně odstranila v Puškinovi obávaného a nepohodlného obhájce svobody lidu.

Zato byl ve svých 23 letech poslán z trestu na Kavkaz, do boje proti vzbouřeným horalům. Odtud vznikla jedna z jeho nejpamátnějších skladeb - „Píseň o kupci Kalašnikovu“ - oslava nezkrotné lidové síly proti násilnictví cara a bojarů.

Neúnavné péči babičky se sice podařilo zachránit milovaného vnuka a vyprosit mu milost u dvora. Vrátil se do Petrohradu. Nakonec se naskytla příležitost a byl znovu vypovězen z malicherných důvodů na Kavkaz. To mu bylo 26 let. Konal v boji divy udatenství, jeho nadřízení dvakrát navrhli ho k nejvyššímu vyznamenání za chrabrost. Petrohrad nepotvrdil ani jeden z návrhů.

V červenci 1841 byl jeho osud zpečetěn. Podobně jako Puškin, byl veštván do souboje s cynickým vrahem. Padl uprostřed léta, ani ne 27-letý.