Sova Antonín

Básník a prozaik, přední představitel generace 90. let, představitel básnického impresionismu.

Narodil se v Pacově 26.2.1864 v rodině venkovského učitele. Od otce získal Antonín Sova první vzdělání. Vystudoval na gymnáziu v Pelhřimově, Táboře a později v Písku, kde také maturoval. Velký význam pro Antonína Sovu mělo přátelství se sestrami J. Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. První své básnické výtvory otiskl Antonín Sova ještě za studií pod pseudonymem Ilja Georgov. Po maturitě začal studovat práva v Praze, ale z finančních důvodů studia nedokončil. S pomocí básníka A. Hejduka a J. Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově Slovníku naučném a rok později nastoupil místo písaře ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. V roce 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů manifest České moderny. V letech 1898 – 1920 působil jako ředitel pražské městské knihovny. V této funkci byl několikrát vyslán do ciziny (Německo, Belgie). Antonín Sova trpěl těžkou, bolestnou chorobou, která mu nakonec znemožnila pohyb. Zemřel 16.8.1928 v Pacově.

Antonín Sova začal publikovat v 80. letech – v té době vládla české poezii díla lumírovců a ruchovců. Podobně jako jeho vrstevníci se Antonín Sova bránil vlivu předchůdců.

Pro počáteční Sovovo období jsou významné sbírky: Květy intimních nálad (1891) a Z mého kraje (1892). Do květů intimních nálad Sova shrnul intimní, subjektivní lyriku, v cyklu Z mého kraje se pokusil vytvořit obraz jihočeské krajiny, vyjádřil svůj vztah k rodnému kraji.
Sbírka Soucit a vzdor (1894) obsahuje básně poukazující na problémy, bolesti tehdejší doby.

Zcela novou kapitolu Sovovy tvorby zahajuje sbírka Zlomená duše (1896) – sbírka má autobiografické rysy, sbírka je rozčleněna do šesti kapitol zachycujících v chronologickém pořádku dramatické konfliktní události, které měly pro autora klíčový význam. Epizody z dětství a mládí jsou vystřídány srážkami z pražského prostředí. Vyjadřuje tu rozpor mezi snem a skutečností. Název sbírky podtrhuje, že jde o zlomenou duši.

Vybouřené smutky (1897) – symbolizuje vzpouru jedince proti soudobé společnosti. Ve sbírkách Údolí nového království (1900) a Dobrodružství odvahy (1906), jež přinášejí i ohlasy revolučního roku 1905, se Sova pokusil vytvořit harmoničtější a sociálně konkrétnější doplněk Vybouřených smutků.

Sbírka Ještě jednou se vrátíme (1900, druhé vydání 1912) – sbírka přírodní a intimní lyriky. Sbírka Lyrika lásky a života (1907) obsahuje milostnou poezii.

Sbírka Zpěvy domova (1918) vznikla za 1. světové války, obsahuje vlasteneckou lyriku, básník vyjadřuje odpor k válce.

Sovova snaha básnicky komentovat poválečné dění se projevila jako vnitřně rozporná. Na jedné straně Sova sympatizoval s bojem dělnictva – sbírka Sloky spisovatelům (1919), na druhé straně se lekal třídních požadavků revolučního proletariátu. Ideová krize se projevila i v poklesu hodnoty jeho tvorby. Radikální obroda Sovovy poezie počíná sbírkou Básníkovo jaro (1921), kde se básník vrátil k lyrice smyslové konkrétnosti a citového okouzlení. Básníkovu tvorbu uzavírá poslední sbírka Drsná láska (1927).

Také v próze Sova usiloval vyjádřit rozsáhlou škálu pocitů člověka zápasícího o harmonii. Prozaický útvar se začal subjektivizovat a lyrizovat. To se odráží ve sbírce povídek Próza (1898) a v Ivanově románu (1902), kde omezil dějovou linii, utlumil roli vypravěče, události i přírodní scenérie vstupují do románu v subjektivní hrdinově interpretaci a stávají se nedílnou součástí jeho duševního života. Další jeho próza Výpravy chudých (1903) s autobiografickými rysy je často označována za „kroniku osamělého studenta“. Novela Pankrác Budecius, kantor (1916) vypráví o venkovském učiteli, který pro lásku k hudbě zanedbává svou ženu a po její smrti pokorně přijímá trest v podobě nového manželství.