Václav II

Narodil se 27.září 1271 a zemřel 21. června 1305. Jeho matka byla Kunhuta Haličská a otec Přemysl II. V sedmi letech, roku 1278 jeho otec zemřel v bitvě u Dürnkrutu. Otto Braniborský, Václavův poručník, po smrti otce Václava II. zachránil alespoň Čechy a Morava zůstala králi Rudolfovi. Po nedorozumění s matkou Václava si ho odvezl nejdříve na Bezděz a pak do Branibor. Svým sobeckým chováním vzbudil Otto proti sobě odpor panstva a byl donucen roku 1281 ustanovit svým náměstkem v zemi biskupa pražského Tobiáše.

Po dlouhém vyjednávání Otto v květnu roku 1283 dvanáctiletého Václava vrátil zpět do Čech. Václav byl přivítán sice jako vykupitel, ale jeho návrat rozpory ve státě neutišil. Proti prozatímní vládě Purkarta z Janovic vznikla opozice, kterou vedl hlavně Záviš z Falkenšteina a který se později stal novým poručníkem Václava. Kunhuta si ho pak vzala a to ho vyzdvihlo na pražském dvoře na všemohoucího panovníka ve státě. Přemožená strana hledala pomoc u římského krále Rudolfa. Dřívější spojenci krále Rudolfa - Vítkovci a Záviš se dostali do konfliktu s Habsburky. Záviš však zanedlouho opozici udusil a přenesl akci proti Habsburkům za hranice. Ve Václavovi probudil snahu pro znovuzískání říše, která se rozpadla po smrti Přemysla II. Když naléhání na Rudolfa o navrácení alespoň Korutan Přemyslovcům bylo marné, měli být Habsburkové v alpských zemích zbaveni moci. Rudolf pochopil nebezpečí této situace a roku 1287 dal Václavovi svou dceru Jitku na základě předešlé smlouvy z roku 1278 mezi Otakarem a císařem Rudolfem, aby odvrátil mladého krále od Záviše. Při tom mu pomáhal biskup Tobiáš. Tyto úklady vedly ke zrádnému zajetí Záviše na začátku roku 1289 a k vypuknutí vzpoury Vítkovců, kteří chtěli Záviše vysvobodit. Závišovy statky v Čechách byly vyměněny s Bedřichem Míšeňským za jeho dědictví (Drážďany a okolí) a za jeho práva v Míšni a Lužici. Tím bylo zahájeno pozdější ovládnutí wettinských zemí. Zahraniční přátelé Záviše, vévoda vratislavský i král uherský, zahájili také nepřátelství vůči Václavovi, ale v roce 1290 zemřeli a tak jejich smrt zbavila Václava obav z těchto stran. Doma však Vítkovci odporovali králi i biskupovi s takovou houževnatostí, že Václavovi nezbylo nic jiného, než aby se obrátil o pomoc ke svému tchánovi Rudolfovi. Za pomoc mu Václav dal svůj hlas ve prospěch jeho syna Rudolfa pro případ příští volby v Říši a král římský vyslal do Čech mladého Rudolfa s vojskem, aby pomohl Václavovi při řešení odporu Vítkovců. Mladý Rudolf zde však přišel o život, ale přece jen s německou pomocí bylo povstání potlačeno. Záviš byl sťat a Vítkovci byli potrestáni. Z vděčnosti za vysvobození a k upokojení svědomí při účasti na zločinu spáchaném na svém otčímovi založil Václav cisterciácký klášter na Zbraslavi.

Ještě v době války s Vítkovci učinil Václav první kroky k ovládnutí Polska. Už v roce 1289 získal zemi knížete bytomského, Kazimíra. Na schůzi v Opavě v létě 1289 získal i jiná polská knížata. Smrtí Jindřicha Vratislavského, pána Krakova, se mu otevřela volná cesta dále na východ. Václav tedy získal Krakov i Kladsko. V roce 1291 se vypravil Václav do Polska a na této cestě získal i opolské knížectví a další rozsáhlá území.

Zatím se změnil docela i Václavův poměr k Habsburkům. Českou politiku vedl v té době opat Bernard z Kamenice, později biskup míšeňský. Rudolf se v poslední době svého života snažil získat Václava pro volbu Albrechta Rakouského, který by měl nastoupit po zemřelém Rudolfovi. Ale Václav naopak vystoupil opět s nároky na alpské země, které by Albrecht po svém nástupu jako král měl odevzdat říši. V únoru 1291 došlo ke schůzi ve Znojmě, kde se Albrecht s Václavem nepohodli. Když pak Rudolf v červenci 1291 zemřel došlo mezi oběma k diplomatickému boji. Václav si zajistil svým vynikajícím státníkem Bernardem pro nastávající volbu v říši hlas sasský a braniborský a ještě spolu se svým hlasem mohl rozhodovat o budoucím římském králi. Albrechta postavil před rozhodnutí, buď se vzdát rakouských zemí ve prospěch Václava nebo se nemohl spoléhat na Václavovu pomoc při jeho volbě. Albrecht se rakouských zemí nevzdal a tak v květnu 1292 se stal římským králem Adolf Nasavský. Ten slíbil Václavovi svou pomoc k získání alpských zemí a slíbil mu i Chebsko a větší část zemí wettinských. Proti Albrechtovi vznikla koalice, v níž byl Václav, vévoda bavorský Otto, arcibiskup solnohradský, šlechta štýrská a k tomu se přidaly i země venkovské. Obratným vyjednáváním, vlivem své sestry Jitky a Václavovou nerozhodností vyvázl Albrecht z této situace bez pohromy, dokonce si usmířil i Václava. V roce 1294 měl Václav ve svém moci asi třetinu Sasského království, ale roku 1296 se Adolf znovu zmocnil samotné Míšně a zrušil zástavu Chebska a Plisenska. V říši vznikla nespokojenost s vládou Adolfa a tak se Václav s Albrechtem a s dalšími říšskými knížaty smluvili na převrat v říši. Při korunovaci Václava a Jitky v Praze roku 1297 byli domluveny první kroky proti Adolfovi. Výsledkem toho byla Albrechtova výprava do říše, bitva u Göllheimu, v níž Adolf přišel o život. Albrecht se pak stal říšským králem. Ten slíbil Václavovi za podporu své kandidatury vydání listiny, ve které by České království bylo zbaveno všech závazků vůči říši. Toto však nesplnil, jen předal Václavovi Chebsko a Plisensko a wettinské země.

Zatím se v Polsku utvářely dobré poměry pro Václava. Po smrti Přemyslava Velkopolského a po čtyřech letech domácích bouří předala polská šlechta korunu polskou s rukou dcery Přemyslava Elišky ovdovělému Václavovi, tak došlo roku 1300 ke slavné výpravě do Polska a ke korunování Václava ve Hvězdně. Ihned bylo započato s obnovou země, vlastní moc byla vložena do rukou nových královských hejtmanů v jejich čele stál "capitaneus regni Poloniae" - prvním byl Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský. Hospodářsky mělo být svázáno Polsko k Čechám výbornou mincí, kdy byl dán roku 1300 do oběhu nový český groš. Říše Česká a Polská měly splynout v jeden celek pod žezlem Přemyslovců. Brzy potom měla být s Českopolskou říší spojena i koruna uherská. Následujícího roku vymřel uherský královský rod Arpádovců a Václav II. získal svatoštěpánskou korunu pro syna Václava III., který v Uhrách po určitou dobu vládl. Roku 1304 však nastal v Uhrách obrat nepříznivý Přemyslovcům. Václav III. se octl v nebezpečí, z něhož ho vyprostil jeho otec, který si pro něj přitáhl do Uher a odvedl jej i s korunou uherskou do Čech. Do Čech pak vtrhl král Albrecht a obléhal Kutnou Horu, kterou statečně bránil Jindřich z Lipého a Jan z Vartemberka. Cílem výpravy Albrechta byly kutnohorské doly, které vyžadoval již 6 let před vypuknutím války. Obléháním Kutné Hory bylo Albrechtovo vojsko však značně vyčerpáno a hlavně nakažlivé nemoci donutily Albrechta k ústupu z Čech, který se rovnal porážce.

Václav II. se nedočkal zajištění svého životního díla. Za dobu své vlády Václav II. dokázal důvtipnou a umírněnou politikou koncipovanou za spolupráce s experty přivést český stát k hospodářskému rozkvětu. Roku 1300 provedl radikální mincovní reformu, za níž se zrodila jedna z nejhodnotnějších měn středověku slavné pražské groše. Toho všeho dosáhl za pomoci prudkého rozmachu dolování kutnohorského stříbra.

V roce 1305 Václav II. zemřel a byl pochován ve Zbraslavském klášteře u Prahy.