Viewegh Michal

Michal Viewegh se narodil 31. března 1962 v Praze. Do roku 1989 žil v Sázavě. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk pedagogika. Pracoval jako učitel na zbraslavské základní škole, později jako redaktor v nakladatelství Český spisovatel. Nyní se věnuje spisovatelské profesi a žije v Praze. Vydal např. novelu Názory na vraždu (1990), román Báječná léta pod psa (1992), sbírku literárních parodií Nápady laskavého čtenáře (1993) a romány Výchova dívek v Čechách (1994) a Účastníci zájezdu (1996).

Výchova dívek v Čechách
Příběh zbraslavského učitele ze základní školy je psán ich-formou. Autor má dělat společníka na život rezignované dcery milionáře Krále Beátě. Ta totálně nekomunikuje, ale postupem času přichází změna. Beáta dokonce mladého spisovatele - jinak ženatého otce devítileté holčičky - svede a prožívá s ním několikaměsíční avantýru. Nakonec ho však opouští s nekonformním americkým lektorem Stevem. Projde ještě nešťastným zasnoubením s "duhovým" aktivistou a hnána depresemi spáchá ve svém černém golfu sebevraždu.

Román je prošpikován trefnými citáty různých literátů i politiků. Je psán velmi čtivou formou, z níž vystupují příhody zbraslavské základní školy s jejím potřeštěným učitelským sborem (do něhož Beáta také vstoupila), Beátiny pubertální sestry Agáty, Královy i autorovy rodiny a lásky ze Strakonické výpadovky.

Filmová verze vznikla v roce 1997, podle scénáře Václava Šaška ji natočil režisér Petr Koliha, který do hlavních rolí obsadil Annu Geislerovou, Ondřeje Pavelku, Vilmu Cibulkovou a Milana Lasicu.

Film (i kniha) prozrazuje údiv nad dobou ztracené nevinnosti, v níž se devítileté školačky dozvídají z Bravíček o poševních sekretech. Proto v Kolihově "pohádce"zakletá "princezna" Beáta mluví sprostě a ve své "komnatě" se povaluje polonahá, její "vysvoboditel" Oskar shání prachy na rodinnou dovolenou a "démon" Král rozlévá vizoury a vyplazuje tisícovky...

Viewegh ani Koliha nevytvořili kdovíjak rafinovanou záhadu typu Ecova klášterního labyrintu: intelektuální kontrapunkty se u nich omezují na citované bonmoty, které s přibývajícími metry filmu působí trochu stereotypně. Výchovu dívek v Čechách lze tedy chápat i jako úsměvnou zprávu o posttotalitním panoptiku předčasně dospělých slečen, pošahaných učitelských sborů (byť ve filmu občas stylizovaných trochu estrádně) a ohrožovaných manželství.

Kolihova adaptace nabízí také sebeironické svědectví o nočních můrách ambiciózních spisovatelům a filmařů: balancuje na hraně dojemného dryáku - rodícího se na nenasytné obrazovce pécéčka - a jeho parodické sebereflexe, v níž se zprofanované fabule občas nepozorovaně obracejí ve skutečnost.

Báječná léta pod psa
Adaptaci stejnojmenné knihy Michala Viewegha natočil v roce 1997 jako svůj debut režisér Petr Nikolaev. Autobiograficky laděná tragikomedie mapuje naše poměry v letech 1962-1990: vypravěč Kvido na pozadí svého dospívání ironicky komentuje "báječná léta" reálného socialismu u nás i porevoluční zvrat. Kvidovu rodinu ve filmu představují Ondřej Vetchý (tatínek) a excelentní Libuše Šafránková (maminka).

Knižní předloha filmu, z níž se stala mimořádně úspěšná kniha, vyšla u příležitosti její filmové adaptace. Román získal Cenu Jiřího Ortena, byl přeložen do několika jazyků a dočkal se též divadelní dramatizace (brněnské divadlo Husa na provázku). Kniha vypráví historii Kvidovy rodiny od Kvidova předčasného narození v divadle roku 1962, přes okupaci v srpnu 1968, normalizační období až do roku 1991, kdy Kvido dokončuje svůj druhý román Báječná léta pod psa. Kvidova matka je právnička (rodiče Jiří a cestovatelka Líba) a blázen do divadla - bývalá herečka. Otec (rodiče Josef a Věra - vlastníci tří andulek) je ekonom, ovládá plynně angličtinu a němčinu. Po okupaci 1968 se stěhují na venkov do Sázavy. Jako bezpartijní dostávají "byt" na prosklené verandě. Oba pracují v místních sklárnách. Jejich přítel Zvára vstupuje do strany a dostává se mu všech výhod. Kvidův otec jako zapřisáhlý nestraník je rodinou situací donucen zapsat se do VUMLa a rodina dostává k narození malého Paca vilu, povinně i vlčáka od soudruha Šprka - fenu - Terru - Něhu. Matka má fobii ze psů, ale musí se smířit. Otec musí hrát kopanou, na kterou opravdu nemá. Ale je vidět, i díky synovu recitačnímu talentu. Postup v podniku je rychlý. Zahraniční cesty - Anglie, Jugoslávie (milenka Mirjana) a nakonec Japonsko. Po setkání s disidentem Pavlem Kohoutem je však degradován na vrátného a rezignuje na život. Kvido - značně inteligentní dítě odmalička kamarádí s Jaruškou. Nedokončí ekonomii a snaží se psát, ale redaktor není nadšen. Na postupující otcovu psychózu si i jako lék bere Jarušku a mají malou Aničku (Kvido se také stává vrátným - ovšem z vlastního rozhodnutí). Ani ta otci mnoho nepomohla - stloukl si ve sklepě rakev. Pomohla až perestrojka v SSSR a vyléčila ho revoluce 1989.

Účastníci zájezdu
Tento zatím nejrozsáhlejší (352 stran) autorův román z roku 1996 je svižně napsanou "melancholickou groteskou" o lidech dočasně proměněných v turisty, jejichž zcela neturistické životní příběhy se během týdenního pobytu kdesi u italského Jadranu nejrůznějším způsobem tragikomicky proplétají.

Na zájezdě si autor vybírá několik postav, které tak či onak charakteristicky prostupují celým románem. Na dovolenou tedy odjíždí spisovatel Max, hloupoučká, ale vnadná průvodkyně Pamela, dva mladí homosexuálové Oskar a Ignác, asi dvacetileté studentky filozofické fakulty Irma a Denisa, třicetiletá staropanenská Jolana s rodiči, chudý Ukrajinec Oleg, Láďa s Olgou a dvěma dětmi, "dlaždič" Jarda s Jituš s dětmi Járou a Klárou, obstarožní asi pětasedmdesátileté Helga s Šarlotou, mladý poslanec Hynek věčně pohádaný se svou ženou Zuzanou a synem Jakubem, paní Košťálová a pan Petresku a samozřejmě oba páni řidiči Karel a Karel, kteří málem skončili na psychiatrii protože "ty lidi jim furt kradli ty hnědý podšálky".

Román je opět protkán množstvím citátů, kritikou literární kritiky a postřehy autora