Sandro Botticelli

Pravým jménem Alessandro di Mariano Filipepi se narodil kolem roku 1445 ve Florencii, v měšťanské rodině jako nejmladší ze čtyř synů Esmeraldy a Mariana Filipepi.

Jeho otec je řemeslník: mistr koželuh. Nejstarší z bratrů Filipepi kupec Giovanni má přezdívku " Botticello " (soudek), odkud také pochází později malířovo jméno. Další bratr Antonio, pracuje jako zlatník a gramér. Právě on naučí malého Sandra prvním kreslířským dovednostem. Chlapce však brzy začne přitahovat malířské umění. V oněch časech spojí úzké vztahy, a tak Sandro snadno nachází způsob realizace svých zálib: začíná se učit malířské profesi. Potvrdí své schopnosti a bezestychu se oddá umění.

Když se kolem roku 1460 seznámí s pracemi Fra Filippa Lippiho, udělají na něj obrovský dojem a definitivně se rozhodne stát malířem. O několik let později ho tento malíř učí v jeho ateliéru. Podílí se i na Lippiho freskách v katedrále v Pratu.

Poté, co se Lippi vydává do Spleta, Botticelli se vrací do rodné Florencie. Bydlí v rezidenci na Via Nuova, které patří bohaté rodině Vespucciů, spřízněné s rodem Medicejských. Ty se o mladého umělce postarají a on bude v jejich domě pracovat po celý zbytek života. V 60. letech navštěvuje Botticelli Verrcchia, avantgardního florentského sochaře a malíře. Zde vytváří samostatná díla. Dominuje v nich jedno téma - sedící Madona s děťátkem. V roce 1470, když mu je pětadvacet let, otvírá vlastní ateliér. Jeho žákem je Filippino Lilli, což je syn Filippa, u něhož se Sandro sám začínal učit. Ve stejném roce si kupecký tribunál u Botticelliho objednává obraz představující alegorii síly.

Později dekoruje kapli kostela Santa Maria Novella ve Florencii. Vytvoří zde svojí první verzi Klanění tří králů. Postavy zpodobňují vyznačené soudobé osobnosti, zejména členy rodu Medicejských. Dílo sklízí mimořádný zájem a obdiv především ve vysokých vrstvách florentských měšťanů. Po roce 1478, kdy se umělcovy vztahy s rodem Medici ještě upevní, začíná nejskvělejší období jeho tvůrčího života. Díky nim má přístup do intelektuální společnosti. Seznámí se kromě filozofů a básníků i s Marcilem Ficinem, který hlásí své ideály krásy a jeho aplikace v umění. Tyto myšlenky zásadně ovlivní Sandrovu tvorbu. Jeho sláva roste a ateliér velmi dobře prosperuje, o němž svědčí i počet žáků a pomocníků. V roce 1481 pověří papež Sixtus IV. realizaci tří fresek v Sixtínské kapli. Pracuje tam se spoustou skvělých umělců. Botticelli své rivaly značně předstihl a papež mu vyplatil "značnou částku ".

Se smrtí Lorenza z rodu Medicejských ztrácí rod na popularitě a tím Sandrovi přijdou časy velkých nepokojů. Po vyhnání z Florencie Medicejských se stává duchovním vládcem města zanícený kazatel, Fra Girolamo Savonarola. Ten popírá soudobé umění, jenž nemá dostatečně křesťanský obsah. Savonarola nechal spálit všechny obrazy, které byly označeny za provokativní. Mezi nimi je i mnoho Botticelliho aktů. Sandro se raději drží stranou všech událostí. Pociťuje zmatek, kterým je poznamenaná doba a uzavírá se do světa vlastní představivosti. Nejdůležitějším vztažným bodem pro něj vždy byly vlastní vnitřní prožitky. Právě proto zřejmě nikdy nezaložil rodinu. Zemřel osamělý ve Florencii, v polovině května roku 1510 a jeho rakev byla uložena do rodinné hrobky v kostele Ognissanti.


Díla:

Madona s děťátkem a dvěma anděly - 1469
Tolikrát opakovaný námět Marie a malého Ježíše zde ztrácí charakteristickou slavnostní důstojnost a celý výjev naopak získává na upřímnosti a realičnosti. Dítě se dívá na matku a vztahuje k ní svojí ručku, ona na ně hledí se smutkem a starostlivou něhou. Emocionalita popsané scény dýchá autentickým prožitkem. V Mariině je smutek a zdrženlivost " melancholická starost ". Z obrazu vyzařuje božné rozechvění. Jedním z nejslavnějších Botticelliho děl je Madony Magnificat. Jedná se o kompozici uzavřenou do kruhového rámce, jejíž okrouhlost je ještě zvýrazněna obloukem vztažených rukou, nakloněním postav a dosti neobvyklým umístěním výjevu na pozadí kulatého okna. Vše se dokonale vkomponováno do tvaru tonda. Matka hledí na dítě s něhou, bez jediného náznaku úsměvu na tváři. Je to jedinečné umělecké dílo.


Juditin návrat - 1472
Příběh Judity, biblické hrdinky, která zachránila obležený Jeruzalém, představuje Botticelli na dvou obrazech. Jsou to Juditin návrat a Nalezení mrtvého Holoferna, jež dříve tvořily diptych.
Judita svedla asyrského vůdce Holoferna, opila ho a poté mu uťala hlavu. V renesanci se tato postava objevovala poměrně často. Stala se alegorií ženské ctnosti a součastně symbolem práva slabšího použít násilí k dobrému účelu. Olivová ratolest v ruce hrdinky, vracející se do rodného města, symbolizuje mír, který obyvatelům Judska přináší. Nádherné, rozkolébané zřasení šatů Judity i její služebné připomíná helénské umění.
Druhé plátno, nazvané Nalezení mrtvého Holoferna: Rozdělení jednotlivých plánů pomocí světla a stínu zvyšuje dramatičnost scény, kterou navíc akcentují zoufané tváře a zděšená gesta Asyřanů mající před sebou strašlivý obraz bezhlavé mrtvoly a zakrváceného lože i povlečení. Rozdíl mezi přepychovým interiérem a strašlivou událostí je jistě šokující.


Klanění tří králů - 1475
Botticelli namaloval pět obrazů věnovaných tomuto tématu Klanění tří králů. Nejslavnější z nich má dnes ve svých sbírkách florentská Galleria degli Uffizi. Toto je pokládáno za důležitý mezník Botticelliho umělecké dráhy. Autor na něm zachytil všechny významné členy rodu Medicejských a ještě několik dalších osobností. Poslední postavou po pravé straně v oranžovém plášti je sám Botticelli.
Je zde dokonalá kompozice. Vyvolává dojem jednoty obou sfér - lidské i božské.





Fresky v Sixtinské kapli (1481 - 1482)
Sixtem IV. chtěl zkrášlit Sixtinskou kapli, a proto si do Říma pozval několik nejvýznamnějších florentských malířů. Chtěl spojit Nový a Starý zákon, světlo s temnotou, skutečnost s alegorií. Rozhodl se ve své kapli představit na jedné straně Mojžíše a na druhé Ježíše. Tuto myšlenku hlásali renesanční novoplatónští filozofové, byla populární v kulturních kruzích a tedy blízká i Botticellimu.
Fresky jsou "přeplněny" postavami a bohaté na události. Mojžíšovo mládí: Celek se pak skládá spíše ze samostatných epizod z Mojžíšova života a výsledek takto rozčleněné narace je nezvyklé oživení díla.
Podobné zákroky nalezneme rovněž na fresce představující Mládí Ježíše Krista. Situoval scénu rituálního očišťování malomocného. Právě proto bývá freska označována jako Očištění malomocného. Samotné pokoušení Krista Satanem jsou zachyceny v hloubi, ve vzdáleném plánu, v horní části malby.




Primavera (jaro) - 1482
Je to jeden z vrcholných obrazů jeho tvorby, Primavera, je dílem s vyjímečně složitou kompozicí. Ústřední postavou je Venuše, kolem které se odehrávají půvabné scény. Vypadá to jako divadelní scéna, kterou se inspiroval. V té době byla hodně populární.
Venuše, královsky vznešená vstupuje do svého království. V korunách stromů nad ní a na zemi pod jejími chodidly se příroda odívá do nového nádherného šatu posetého bohatstvím květin. Kolem ní se schromažďují její věrní sloužící: Merkur (rozhání holí mračna), Tři Grácie (symbol mladistvé krásy), po pravé straně Vesna rozhazující květiny, vedle Flóra a Zefiros.
Venuše se zde podobá Marii, Ježíšově matce. Jako kdyby tu existovala nějaká spojitost mezi mytologií a křesťanskou vírou.



Zrození Venuše (okolo r. 1482 - 1485)
Tento obraz vznikl pod vlivem výtvoru Angela Poliziana, známého florentského humanity a dvorního básníka Madicejských. Byl to Botticelliho rádce a jeho tvorba inspirovala i Raffaela a Michelangela. Tento nejznámější obraz v dějinách malířského umění si objednal Lorenzo a Giovanni di Perfrancesco de' Medici pro svojí vilu di Castello.
Botticelli ve svém díle věnuje velkou pozornost zachycení pohybu.



Venuše a Mars (1485 - 1486)
Botticelli čerpal z astrologické doktríny Marsilia Ficina, jenž analyzuje (harmonii a opozici), kterými jsou projeveny jednotlivé planety.
Venuše je bohyní krásy a lásky, Mars zase bohem války. Dílo zobrazuje triumf krásné Venuše nad spícím Marse. Mladý bůh se stává obětí zlomyslných žertů malých satyrů - zlých démonů chtíče a neřesti.










Sandra Botticelliho fascinuje zejména psychologický portrét. Tváře postav, jež maluje, vyjadřují city a nejčastěji se jedná o pocity zneklidnění, smutku a rezignace. Ani něha Panny Marie není radostná, i krásy Venuše ve zrození vyzařuje neklid. Botticelliho postavy jsou postiženy melancholií.