Ježek Jaroslav

Jaroslav Ježek se narodil 25. září 1906 v Praze v rodině dámského krejčího. Neměl moc příjemné dětství: trpěl šedým zákalem a po nezdařené operaci pak na jedno oko oslepl docela (na druhé viděl jen velmi slabě) Viděl v podstatě jen takovou malou škvírkou, takovým miniaturním průzorem skrze nějž se díval na svět. Když se s někým seznamoval, dlouze si ho zblízka z několika úhlů prohlížel, ale paměť na tváře pak měl velmi dobrou. Velmi rád se díval v noci na oblohu. Neviděl hvězdy, ale měl rád tmavě modrou barvu. Doma pak měl tmavě modrý nábytek, klavír i strop. Miloval umění. Chodil na různé výstavy obrazů, kde si je pomocí dalekohledu prohlížel. Brýle, které nosil, byla obyčejná sklíčka. Předstíral krátkozrakost a zakrýval slepotu. Nechtěl úlevy a soucit. V prázdném divadle si zkoušel nástupy, uklánění a všechno co potřeboval k dirigování, aby nebylo pře vystoupení nic poznat. Po prodělané spále trpěl nedoslýchavostí, a když poslouchal rádio, pokládal si na něj hlavu. Od dětství měl vysoký krevní tlak a taky nemocné ledviny. Jednu, která nefungovala vůbec a druhou, která fungovala špatně. Podle Jana Wericha to ale nebyl nešťastný ubožák. Prý naopak nejkrevnatější, nejveselejší, nejdovádivější humorista v české hudbě. Mnoho skladatelů krade melodie, protože jsou na hudbě nejtěžší. Ježek je „sypal z rukávu“. Když umřel, zanechal po sobě sešitky, ve kterých bylo sedm set melodických nápadů.
Hudební vzdělání Jaroslav Ježek získal nejprve ve slepeckém ústavu, v roce 1924 pak začal studovat na pražské konzervatoři skladbu u Karla Boleslava Jiráka a na mistrovské škole u Josefa Suka.
V roce 1927, ještě během studií, se díky podpoře mecenáše, dostal na roční pobyt do Francie, kde se setkal s jazzem a soudobou vážnou hudbou. Po návratu do Prahy začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha jako skladatel, hudební dramaturg a dirigent. Pro Voskovcovy a Werichovy divadelní hry skládal scénickou hudbu a písně, ke kterým Voskovec s Werichem psali texty. Jsou to například: Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Nebe na zemi, Píseň strašlivá o Golemovi, Šaty dělaj člověka…, velmi známá je i Ježkova skladba Buggati-step z Voskovcovy a Werichovy hry Don Juan and comp.
Skládal také hudbu k filmům, a to opět především pro filmy Voskovce a Wericha (U nás v Kocourkově, Svět patří nám, Pudr a Benzín). Kromě toho psal i koncertní klavírní díla (Bagately, Toccata, Sonáta, Fantazie pro klavír a orchestr), dále je autorem komorních skladeb pro dechový kvintet, dvou smyčcových kvartetů atd.
Po uzavření Osvobozeného divadla počátkem roku 1939 emigroval s Voskovcem a Werichem do USA. Zde působil jako učitel klavíru a sbormistr Československého pěveckého sboru. Ve Spojených státech se pak seznámil s Francis, kterou si vzal krátce před svou smrtí.
1.ledna 1942 zemřel Jaroslav Ježek ve věku pouhých třiceti šesti let v New Yorku, kde podlehl chronické chorobě ledvin. Jeho ostatky jsou uloženy v Praze na Olšanských hřbitovech, kam byly přeneseny po skončení druhé světové války.



Z vyprávění Jana Wericha: „Ježek se stal v devětadvacátém roce hudebním šéfem v Osvobozeném. To byla naše třetí sezóna a jedna za nejtěžších. Byla ukrutná zima. Hráli jsme v Adrii, kde se netopilo. Lidé seděli v kabátech, někdy se obecenstvo vešlo do prvních dvou řad. Napsali jsme za tu sezónu několik her, a žádná nezabrala. Nakonec jsme se oba roznemohli, pak půl orchestru dalo výpověď. Tehdy jsme angažovali Ježka, který nám předtím složil už několik písniček. Byli jsme po uši v dluzích a nezbývalo než odjet z Prahy a zkusit štěstí na zájezdovém turné. A zachránilo nás tenkrát Brno, kde zabrala Vestpoketka. Ježek jel s námi – byl skladatelem, aranžérem, kapelníkem a taky uměleckým šéfem orchestru, který měl jen šest členů, takže v něm musel hrát ještě na piáno.
Tenkrát v Brně jsme, myslím, napsali Tmavomodrý svět. V divadle na Výstavišti. Seděli jsme tam , bylo odpoledne a my potřebovali rychle hudbu do jednoho skeče. Chtěli jsme, aby to bylo blues, a nutili jsme Ježka, aby napřed složil melodii a my že pak uděláme slova. Ježek se zlobil a říkal: ,Aspoň první řádku kdybyste si vymysleli, volové, ať se mám čeho chytit.‘ Plácali jsme, co nám přišlo na jazyk. Až taky někdo navrhnul: ,Netoliko, že je tma, ale nevidím.‘
To se mu zalíbilo. Bručel si to a najednou z něj vylítla melodie. ,Volové, teď to to musíme opakovat,‘ naléhal, ,zase dvanáct stop.‘ A už skládal pokračování ¨, při kterém nás napadlo: ,Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím…‘ A za chvíli byla ta písnička hotová. “


Čerpáno z: zivotpisy.online.cz/jaroslav-jezek.php , cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav-Je%C5%Beek , Malá encyklopedie hudby – Supraphon o.p., 1983 , Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem – Mladá fronta, 1982