Pasternak Boris Leonidovič

Boris Leonidovič Pasternak (1890 - 30.5. 1960)

Jaké je zrovna teď na ulici tisíciletí?
Boris Pasternak nikdy nepřilnul ke své době a nedokázal se s ní ztotožnit. Ač svou zem miloval, nedokázal pochopit „filozofii doby“. Boje rudých proti bílým, revoluce a povstání odsuzoval a kritizoval stejně zatvrzele ve svém osobním životě, jako i ve svých dílech. Proto byl také vyloučen ze Svazu spisovatelů, byl pod neustálým dohledem policie a také pod nátlakem sovětské státní moci musel odmítnout Nobelovu cenu.

Slavnou básnickou větou „Jaké je zrovna teď na ulici tisíciletí?“ dal najevo svůj vztah k událostem 20. století (revoluce a stávky dělníků v roce 1905, první světová válka, revoluce v roce 1917, porevoluční vývoj...) Jeho světem byly filozofické úvahy, byl nadšený pro jakékoli experimenty na úrovni estetické, poetické a filozofické. Boris Leonidovič Pasternak byl člověk přemýšlivý a tvořivý, který nechtěl přijmout stalinovskou ideu za svou a proto také nemohl žít svůj život tak jak chtěl. Paradoxně proti ničemu nebojoval. Jediné, co si vždycky přál, bylo "psát o tomto světě tak, aby to lidem svíralo srdce a vlasy jim vstávaly na hlavě“, jak psal v době, kdy už dokončil svůj pravděpodobně nejznámější román Doktor Živago.

Dětství, mládí a konec svobodné tvorby
Boris Pasternak byl obklopen uměním již od dětství. Narodil se roku 1890 v umělecké rodině – matka byla výborná pianistka, otec jedním z nejvýznamnějších malířů doby. Oba jeho rodiče patřili ke kulturní elitě ruského národa. Vyrůstal v harmonickém prostředí a měl tedy výborné prostředky a předpoklady ke studiu. Pasternak nejprve studoval hudební kompozici u vyhlášeného skladatele Skrjabina, pak se rozjel do Německa, Švýcarska a Itálie, kde se seznamoval s moderními filozofickými proudy. Filozofii studoval v Moskvě, poté i nějaký čas v Marburgu v Německu. Od počátků své tvorby stál stranou literárních skupin a proudů. Jeho krédem bylo vydat z vnitřního, svobodného rozhodnutí světu sebe sama. Odmítal pojetí literatury jako služby společnosti.

Pasternak začínal jako futuristický básník, později přilnul i k symbolismu – seznámil se i se světově známým symbolistou Rilkem. Psal filozofující lyrické momentky i rozsáhlejší epické skladby, básnické eposy, romány ve verších, novely i reportáže. Byl autorem básnických lyrických sbírek ovlivněných symbolismem a futurismem, verše prostoupily i jeho prózu ( například Doktor Živago). Už za studií v Německu začal psát básně. Své první verše – dílko Blíženec v oblacích - otiskl v roce 1913. Po válce zazářil básnickou skladbou Sestra má – život a poté novelou Malá Luversová. Literární kritici byli nadšeni, stalinisté toto nadšení sdíleli již podstatně méně. Snad také proto, že byl Boris Pasternak oslavován mluvčím stranické opozice Bucharinem a stavěn nad avantgardnějšího Majakovského, s nímž se Pasternak svým způsobem přátelil. Paradoxně právě Majakovskij, ještě spolu s Gorkým, byli Stalinem uznávaní umělci. Toto vše probíhalo během třicátých let, kdy už byla jeho díla známá a hojně čtená. Bucharin byl během politických procesů umučen, Pasternak zůstal na svobodě, svá díla mohl ovšem vydávat jen s velkými obtížemi.

V této době už také Pasternak překládal z mnoha jazyků světově známé autory (například Shelley, Shakespeare, Goethe, Verlaine). V roce 1931 vydal autobiografickou prózu Glejt, která měla velký ohlas i v Čechách, velmi oslnila kupříkladu Holana či Ortena. V tomto díle ruský básník, prozaik a překladatel vyznává, že veškerý svět se mu jeví jako čirá poezie, jako impuls pro psaní poezie i jako magické zrcadlo vlastní tvorby.

Mezi jeho další díla zařaďme,Čas bez lásky, Papír odstínu slonové kosti, Lyrika, Vzdušné tratě či sbírky Druhé zrození, Hvězdný déšť, Modrý host a V ranních vlacích.

Pod černým mrakem stalinismu
Navázal také jakýsi milostný vztah v dopisech s originální básnířkou Marinou Ivanovnou Cvetajeva. Za války si Boris Leonidovič Pasternak rozvrhl svůj budoucí román - Doktor Živago, ale hlavně se seznámil se svou životní láskou, již dvakrát vdanou Olgou Ivinskou, která se pak stala předobrazem Lary z románu Doktor Živago. Když se po válce zdálo, že by se Pasternak mohl stát symbolem nestalinského Ruska (už roku 1947 ho Britové navrhovali na Nobelovu cenu), nastala pravá chvíle pro Stalinovu proradnost: poslal Ivinskou do koncentračního tábora na Sibiři.

Další krutou ranou pro něj bylo vyloučení ze Svazu spisovatelů (27. října 1958). Příčinou byl souhlas k publikaci románu Doktor Živago, kterého se snažil vydat v Rusku už rok po jeho dokončení (roku 1956), v zahraničí a následné udělení Nobelovy ceny za literaturu (23. srpna 1958). Na nátlak sovětské státní moci byl donucen cenu odmítnout. Tu převzal až roku 1989 ve Stockholmu jeho syn.

V Rusku sice román vydáván být nemohl, v zahraničí se stal ale oblíbeným takřka okamžitě. V roce 1957 vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Románem byl nadšen také například Albert Camus. Podle románu byl také roku 1965 v USA natočen s Omarem Sharifem v hlavní roli stejnojmenný film, který získal pět Oscarů. Toho se ovšem Pasternak nedočkal. Zemřel 30. května 1960. Ruské noviny se o jeho úmrtí ani nezmínila. V Rusku mohl být vydán Doktor Živago až v roce 1988. To však znal román už skoro každý. A někteří četli i vzpomínky Olgy Ivinské. O rok dříve bylo také zrušeno vyloučení Borise Pasternaka ze Svazu spisovatelů.

Doktor Živago
„Vlastně to je první moje skutečná práce. Chci v ní podat historický obraz Ruska za posledních čtyřicet let; současně bude ta věc vyjadřovat všemi stránkami syžetu, tíživého, smutného a podrobně propracovaného, jako v ideální době – u Dickense a Dostojevského, mé názory na umění, na evangelium, na život člověka v dějinách a na mnoho jiného,“ napsal o záměru románu sám autor.


Tolik pro Rusko kontroverzní román je vlastně historickým přehledem událostí Ruska první poloviny dvacátého století – počínaje stávkou dělníků v roce 1905, přes první světovou válku až po revoluci roku 1917 a její vývoj a důsledky. Toto politické dění je jakoby na pozadí příběhu velké lásky, citu pro spravedlnost, morálky a vlastenectví. Hlavní hrdina doktor Jurij Živago kvůli začínajícím nepokojům se svou ženou Taňou a malým synkem do Varikyna, malé vesničky tisíce verst od rodné Moskvy. Tam nějakou dobu přežívají, ale jednoho dne zajmou při cestě z města Jurije Živaga partyzáni a donutí jej jít s nimi. Tři roky bojuje na jejich straně a tři roky myslí na návrat domů. Potká se zde shodou okolností také s Larisou – dívkou, kterou znal v dětství a do které se netušeně zamiloval. Ona je ovšem provdaná za Strelnikova – jednoho z největších hlav na straně rudých. Ten se ovšem zastřelí.

Když Živago od partyzánů uteče a podaří se mu vrátit zpět do Varykina, zjistí, že jeho rodina odjela zpět do Moskvy. Chce se vydat za nimi. V nedalekém městě potká Laru, se kterou zůstává po nějaký čas. Společně se přestěhují zpátky do Varykina, z dohledu ostatních. Pomáhá jim Komarovskij, který v mládí Laru zneužíval. Protože situace je čím dál vypjatější a nebezpečnější – slitování nemají ani bílí ani rudí, dohodnou se Živago s Komarovským, že odveze Komarovskij Laru do bezpečí. Jurij Živago ještě nějakou dobu ve Varykinu pobývá, pak jede zpět do Moskvy – najít svou ženu. Ta je ovšem za hranicemi Ruska. Potkává tam svou další ženu. V podvědomí je však stále u Larisy. Jednoho dne se ztratí. Po několika dnech jej nalézají mrtvého. Poslední shledání s Larou - a také jediné od chvíle, kdy ji posadil do povozu a svěřil Komarovskému – probíhá až při jeho pohřbu. Doktor Jurij Živago, který nikdy nechtěl bojovat, ale psát, léčit, milovat a být milován, zemřel osamocen a opuštěn.