Modigliani Amadeus

PROKLETÝ MODI

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI


Tvorba italského malíře Amedea Modiglianiho spadá do počátku dvacátého století, kdy se začala v Evropě formovat umělecká avantgarda. Modigliani se rozhodl jít proti proudu moderních malířských směrů, které si libovaly v abstrakci, a věnoval se téměř výhradně portrétům.

Amedeo se narodil v Toskánsku roku 1884 jako čtvrté dítě do rodiny zkrachovalého židovského obchodníka, takže byl odmalička zvyklý žít ve skromných poměrech. Navíc měl velmi chatrné zdraví. Prodělal jako chlapec zápal plic, tyfovou horečku a v sedmnácti letech onemocněl tuberkulózou. V jedné věci při něm osud stál. Jeho matka Eugenia byla velmi vzdělaná a osvícená žena, která svému synovi rozšiřovala kulturní obzory a ze všech sil podporovala jeho malířské nadání. Už ve čtrnácti letech se začal učit u livornského postimpresionistického malíře Micheliho. Kvůli zdravotním potížím cestoval po slunné jižní Itálii, ale stále více jej to táhlo do Paříže, centra uměleckého dění.

ŽIVOT V PAŘÍŽI

Do hlavního města Francie se vydal někdy na přelomu roku 1905 a 1906. Prvním místem jeho pobytu byl Montmartre, kde se soustřeďovala pařížská umělecká bohéma. Byl počátek dvacátého století, v nastupující generaci ještě doznívaly pocity fin de sie` cle a nihilismus, mladí umělci umírali na tuberkulózu nebo páchali sebevraždy, ale zároveň se už začínala rodit avantgarda. Modigliani bydlel v blízkosti slavného Bateau-Lavoir, Picassova ateliéru, v němž se scházeli moderní malíři a literáti, jako byl Max Jacob, Maurice Vlaminck, Guillaume Apollinaire atd. Amedeo choval k obrazům svých přátel velkou úctu, ale směřování nových malířských směrů k abstrakci ho nelákalo. Obrátil se opačným směrem a začal rozvíjet figurální tvorbu. Zatímco se většina jeho současníků inspirovala hlavně krajinou a zátiším, Modigliani se soustředil na portréty. Nedostatek peněz se snažil utápět v alkoholu a lehčích drogách. Díky přitažlivému vzezření a sečtělosti měl snadné úspěchy u žen. Mezi přáteli proslul prudkými změnami nálad a nejrůznějšími excesy. V naprosté opilosti se například dokázal svléci do naha. Získal si přezdívku Modi, která byla slovní hříčkou s jeho jménem a francouzským slovem maudit - prokletý. V roce 1909 odjel zcela vyčerpaný na krátkou dobu zpátky do Livorna.

NOVÉ OBDOBÍ

Po návratu do Paříže se Modigliani rozhodl změnit prostředí a usadil se ve čtvrti Montparnasse. Tehdy nastalo nejvýznamnější období jeho tvorby. Zásadní úlohu v něm sehrálo setkání s rumunským sochařem Constantinem Brancusim. Právě pod jeho vlivem se Amedeo začal věnovat sochařství. Kromě toho se do jeho děl promítlo africké primitivní umění, s nímž se Paříž v té době seznamovala. Modigliani nacházel osobitý styl v hlavách s protáhlým obličejem, nepřiměřeně dlouhým krkem a stylizovanými tvary nosu, očí i úst, které dokázaly vyjádřit vše podstatné. Z nedostatku peněz kradl po nocích materiál pro své kamenné sošky na staveništích, kterých bylo v té době dostatek, protože Paříž zrovna prožívala stavební boom. Kvůli svému stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu neměl dost sil k opracovávání tvrdého kamene, a tak se musel sochařství vzdát. Znovu se začal věnovat malbě a přenesl do ní ono zjednodušení linií a tvarů, jemuž se naučil na sochách. Někdy v té době se seznámil s excentrickou anglickou básnířkou Béatrice Hastingsovou. Nebyl to harmonický vztah. Dvojice byla pověstná prudkými opileckými hádkami na pařížských ulicích, které někdy končily i násilím. Říkalo se jim „strašliví milenci z Montparnassu“.

OSUDOVÁ LÁSKA

V době bouřlivého vztahu s Béatrice se malíř setkal s polským básníkem Leopoldem Zborowským, který patřil mezi nejchudší a nejpoctivější obchodníky s obrazy. Mezi Zborowským a Modiglianim se zrodilo vřelé přátelství a Leopold se stal Amedeovým mecenášem. Nejenže obětavě chodil od domu k domu a snažil se s malým úspěchem prodávat Modiglianiho obrazy, ale vyplácel malíři denně 15 franků na živobytí a nakupoval mu veškeré malířské potřeby. V roce 1917 došlo k osudovému setkání. V kavárně Rotonde potkal Modigliani devatenáctiletou malířku Jeanne Hébuternovou. Začal příběh romantické lásky s tragickým koncem. Obětavá Jeanne následovala Amedea na každém kroku. Modigliani vytvářel svá nejlepší díla, portréty, k nimž si vybíral modely zcela podle svého vkusu. Předlohou pro největší počet podobizen byla sama Jeanne Hébuternová. Téhož roku byla uspořádána první a poslední Modiglianiho samostatná výstava. Největší ohlas při ní nevyvolaly obrazy, ale zásah policie, která odstranila z výloh všechny malířovy akty pobuřující měšťanskou morálku.

TRAGICKÝ KONEC

V roce 1918 zařídil Zborowski svému příteli téměř dvouletý pobyt v jihofrancouzském Nice, kam jej následovala i Jeanne. Modiglianimu středomořské klima nevyhovovalo, a tak většinou maloval zavřený v ateliéru. Během pobytu v Nice se Jeanne a Amedeovi narodila dcera. Při cestě na úřad se Modigliani tak opil, že ji zapomněl zaregistrovat jako své dítě, a tak zůstala malá Jeanne oficiálně bez otce. Později ji adoptovala Modiglianiho italská rodina. Když se Jeanne s Amedeem vrátili do Paříže, nastěhovali se do svého prvního skutečného bytu v Rue de la Grande Chaumie`re. Modiglianovo zdraví se prudce zhoršovalo a stále horší a častější bylo i jeho opilství. Čtrnáct dní po bouřlivých oslavách nového roku 1920 ulehl malíř s vysokou horečkou a prudkými bolestmi hlavy. Když se o několik dní později přišli podívat sousedi, zda je vše v pořádku, nalezli Modiglianiho v těžkém deliriu. Vedle postele klečela Jeanne, která byla téměř v devátém měsíci těhotenství. Modigliani byl převezen do nemocnice, kde 24. ledna zemřel na následky tuberkulózní meningitidy. Dva dny po jeho smrti skočila těhotná Jeanne Hébuternová z pátého patra domu, kde bydleli její rodiče.