Aristoteles

Aristoteles byl filosof.
Fyzikou se zabýval poměrně obšírně, ale zanechal za sebou jenom několik pojmů, vzatých dosti nekriticky z povrchního zjišťování skutečností.
Aristoteles je obecně uznáván jako jeden ze zakladatelů celé evropské vědy a kultury. Ve svém díle se pokusil o vědecké spojení všech tehdejších poznatků. Mnoho z jeho názorů jsou dodnes platné.
Vybudoval základy přírodní filosofie, logiky, etiky, psychologie, politiky a dalších oborů. Snažil se objasnit podstatu a proměnlivost věcí a jevů, pohyb, zákonitosti logického myšlení (definice, pravidla seduktivního odvozování a důkazy). Zabýval se periodickými jevy na obloze, dějinami zvířat a jejich systematickým tříděním, stavbou Vesmíru, organizací a řízením společnosti a státu.
Podle Aristotelových představ se neměnila prapůvodní podstata věcí, která byla základem jedinečného a nedělitelného bytí - věčně trvajícího světa. Změny a vývoj, které se před jeho očima odehrávaly, byly podle jeho názorů vyvolány působením protikladů (země - voda - vzduch - oheň). protiklady se navzájem vytlačovaly, byly však současně nerozlučné a mohly překonat a přeměnit vnitřní vývoj věcí a jevů.
Aristoteles (a sním celá scholastika) vztahoval místo nějakého tělesa k hmotnému prostředí, které ho obklopuje. Přitom se rozcházely názory na to, zda toto prostředí se musí tělesa přímo dotýkat nebo zda lze připustit jistou konečnou vzdálenost mezi nimi.
Pohyb (vývoj) byl nedílnou součástí hmotných věcí, Aristoteles chápal pohyb jako spojení pohybu duše a vývojových tělesných procesů. Aby se věc mohla pohybovat, bylo nutné, aby se pohybovaly všechny její části. Tvrdil dále, že vše (dokonce i náhodné jevy) má své vnější a vnitřní příčiny a že věci na sebe vzájemně bezprostředně působí. Při každé změně pohybu se proto uplatňovaly čtyři složky: forma, hmota, příčina a účel.
Hmotu Aristoteles považoval za cosi beztvarého, za možnost, která nemůže bez formy samostatně existovat. Věci měnily svou formu vlivem vzájemného působení a ve svém vývoji postupně směřovaly k dokonalé formě. Oddělování formy a hmoty připomíná objektivně idealistické názory Platónovy, v nichž se odděloval svět idejí a svět věcí. S těmito představami bezprostředně souvisel i Aristotelův názor, že člověk je bytostí, která ve svém vývoji postupně krok za krokem dozrává k dokonalosti, a proto jeho život není předem určen osudem.


Aristoteles učil, že věci jsou nekonečně dělitelné; pojem nekonečno také užíval, když mluvil o vzdálenostech. Učil že spojité prostředí (kontinuum) nemůže být složeno z nekonečně malých, dále nedělitelných částí. Proto např. body, ze kterých se skládá přímka, nepovažoval za její prvky, ale za jakési hranice v kontinuu. Také místo, ve kterém se nalézá nějaké těleso, není totožné s tělesem samým, místo se nepohybuje, je formou, hranicí, oddělující těleso od jiného místa.
Aristoteles tvrdil, že svět, který nás obklopuje a v němž žijeme, není obrazem nějakého hlouběji skrytého světa, kde vládne chaos, ale že je to sám hmotně objektivní svět. Chaos tvořil podle něho jen jednu ze složek našeho světa; všechno věčné je obsaženo ve světě, nikoli mimo něj.
Filozofii rozdělil na teoretickou (o pozorováni a o rozboru), praktickou (o jednání) a poietickou (o tvoření, při němž se uplatňuje něčí záměr). Jednotlivé vědy zkoumají části přírody a všímají si toho, co je obecné a mnoha věcem společné, ve filozofii se snažíme vytvořit si celkový vědecky podložený názor na přírodní děje a jevy. Filozofie byla pro Aristotela čistou teorií, v níž zdůrazňoval nutnost užívat abstraktní pojmy a přistupoval k řešení otázek objektivně. Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s dalšími vědami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vědeckých pojednání.
V logice vytvořil Aristoteles teorii definic, sylogismů a vědeckých důkazů. Smyslové poznání považoval za pravdivé, omyly vznikají teprve tehdy, když se člověk odvažuje usuzovat. Všiml si, že jazykový význam slov nelze oddělovat od filozofického obsahu úvah a výkladů. Tvrdil, že filozofie není produktem individuální tvůrčí práce, nýbrž výsledkem práce celých pokolení myslitelů. Požadoval, aby názory předchůdců byly podrobeny důsledné kritice, čímž chtěl získat pevné logické a obsahové základy pro každou vědní disciplínu.
Na základě své představy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému zdokonalování věcí nebo člověka) dospěl Aristoteles k názoru, že každý pohyb má svůj cíl, tzn. že každá věc spěje k určitému místu. Odtud vyplýval i jeho model světa. Stejně jako ostatní filozofové považoval i on kružnici za dokonalou křivku , která nemá ani počátek, ani konec a nemůže se ani zvětšit ani zmenšit. Pohyb po kružnici zjišťoval u planet, Měsíce, Slunce a hvězd. Rozdělil svět na podměsíční (proměnlivý) a nadměsíční (dokonalý) a zavedl představu přirozených a nucených pohybů těles. Přirozené pohyby příslušely všem pěti základním prvkům, z nichž se skládal svět. V podměsíčním světě se země a voda pohybovaly po přímce dolů ke středu, nejníže byla umístěna země, vzduch a oheň se pohybovaly po přímce od středu vzhůru. Tyto závěry zřejmě plynuly z pozorování důsledků různé hustoty různých látek. Nadměsíční svět - hvězdy - byl tvořen pátým dokonalým prvkem - éterem, jemuž byl určen dokonalý kruhový pohyb.
Předměty v podměsíčním světě mohly konat i jiné pohyby než po přímce, v tom případě šlo podle Aristotela o pohyby nucené, při nichž po celou dobu pohybu působila na předmět nějaká síla. Z těchto názorů je zřejmé, že v Aristotelově době se setrvačnost chápala jako výsledek účinku vnějších sil.
Aristotelův základní model světa je znázorněn na obr. Kružnice označené číslicemi 1 až 12 postupně znamenají sféru země, vody, vzduchu, ohně, Měsíce, Merkuru, Venuše, Slunce, Marsu, Jupiteru, Saturnu a sféru hvězd. Součástí modelu byly i další sféry pro vysvětlení pohybů planet.
V souhlasu s tímto pojetím světa Aristoteles tvrdil, že země (dnes planeta Země) ve vesmíru již zaujala své přirozené (nejnižší) místo, že tím dosáhla dokonalosti a skončila svůj pohyb. Považoval ji za střed světa (vesmíru) a přisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvězdy se v jeho modelu pohybovaly rovnoměrně.
Řekli jsme si již, že jedním z hlavních pojmů Aristotelovy filozofie byl pojem pohybu. Čas byl podle jeho názorů pohybu přiřazen (dnes bychom řekli závisel na pohybu) a byl chápán jako negativní prvek, protože v čase se stárne.
V principu nebylo možné rozeznat kratší časový interval než ten, ve kterém se odehrál skok z jednoho místa vývoje (pohybu) do druhého. Nebylo třeba, aby prostor existoval samostatně, podle Aristotela stačil pojem místa, umístění a přemístění, prostor byl souhrnem všech míst vyplněných hmotou (srovnej dnes a pojmem fyzikálního pole). Aristoteles zavedl pojem maximální rychlosti: těleso mělo tuto rychlost v případě, když v každém následujícím okamžiku postoupilo na další místo. Existovaly i rychlosti menší, při nichž mohlo těleso v některých místech setrvávat i po několik časových okamžiků.