Francois Villon

Francois Villon se narodil roku 1431 prostým nevzdělaným lidem. Vlastním jménem se jmenoval Francois de Montcorbeaux, příjmení Villon převzal od svého vychovatele Quillauma Villona v klášteře svatého Benedikta. Tam se dostal na výchovu již v raném dětství a po celou dobu se v něm sbližoval s Villonem "starším", což nakonec vedlo ke změně příjmení. Díky Villonovi st. pak vystudoval univerzitu - ne jinou než slavnou pařížskou Sorbonu. Ihned poté, co dostudoval začal psát.

Villon měl pověst velice chytrého muže, který však, jak bych to nazval slangem "lítal z průšvihu do průšvihu". Tyto ze začátku nezávažné prohřešky ovšem později nabíraly na intenzitě a důsledky těchto lumpáren byly mnohem závažnější. Tedy už na univerzitě se Villon dal na šikmou plochu. I když nebyl žádný svatý, vždy se k něčemu nachomýtl a brzy byl znám jako rebel číslo jedna. Jeho vylomeniny většinou skončily několika obviněními, a to jednou i z vraždy. K té prý došlo zcela náhodou při rvačce kvůli Katherině de Vausells.

Villon, ač byl na svou dobu velice chytrý a vzdělaný muž, nikdy nedokázal tuto výhodu využít a většinu svého času trávil s prostými a chudými lidmi v krčmách a hospodách, později na venkově. V Paříži byl totiž odsouzen k smrti oběšením za již zmiňovanou vraždu, ale trest mu byl změněn na desetileté vyhnanství, a tak byl Villon vyhnán 5.1.1463 z Paříže. Zde však končí oficiální životní pouť Francoise Villona, protože se o jeho životě dál nic neví.

Celkově vzato: Villon byl učený, chytrý, ale měl smysl pro legraci, který ho většinou dostával do malérů. Majetek také neměl valný, kromě pár kusů nábytku vlastnil pouze svůj černý hábit, ve kterém se pohyboval v Paříži a na jehož vzhled velmi dbal.

Villon ve své sbírce Malý testament, který napsal okolo roku 1456 po jeho prvním útěku z Paříže zobrazuje mimo zkušeností ze svého bouřliváckého života a života rebela načrtává silně satirické a ironické panorama tehdejší pařížské společnosti a zrcadlí v něm sociální napětí, neshody a úpadky odcházejícího středověku.


Závěť

V smrti se každý třese, zbledne
a zduří se mu cévy v krizi
tváře se mu scvrknou, brada zvedne
v žilách má uzly, v krku hlízy.
I ženské kráse něžné, ryzí
skvostnému tělu opojnému
nic, než ten zmar se nenabízí?
Ne. Nic. Co živé, nesmí k Němu.