Fokker Anthony Herman Gerard

“Když jsem byl mladý, chtěl jsem být pouze úspěšným letcem. Ale když jsem se jím stal, rozhodl jsem se, že budu výrobcem, a později jsem se stal průmyslníkem. Když jsem měl fungující leteckou továrnu, pociťoval jsem potřebu zasahovat i do výroby motorů. Další přání je řídit průmysl, a když tohoto člověk dosáhne, chybí mu konkurence a element boje.”
Dětství prožil malý Fokker na Jávě v tehdejší Nizozemské východní Indii, kde byl jeho otec úspěšným pěstitelem kávy. Rodina žila mimo dosah civilizace v malé, primitivní vesnici Kediry, kde se 6.dubna 1890 narodil Antonín a o něco později i jeho sestra Kateřina. Kamarádili se s místními domorodci, což na nich zanechalo jak psychické tak fyzické následky. Byli zde úplně volní, celé plantáže měli na hraní a běhali bosi. Fokker měl díky neustálému šplhání na stromy neobyčejně pružná chodidla (uměl napodobit plochou nohu, což mu pomohlo od služby v armádě). Není se co divit, že po přestěhování se do Holandska a nástupu do školy byl Fokker považován za chlapce velice zlobivého a neposlušného, kterého nebavilo to co ho nezaujalo. A to se podařilo jedinému předmětu a to byla praktika. Dokonce si ve svém podkrovním království zřídil plně vybavenou dílnu, ve které trávil veškerý volný čas. Svůj důvtip a zručnost použil i k vymyšlení a vyrobení různých napovídacích zařízení, která velice nutně potřeboval k ukončení střední školy. Tu nakonec nedokončil. Se svým spolužákem Fritzem Cremerem se pustili do vynalézání nepropíchnutelné pneumatiky. To jim zabíralo takového času, že A. H. G. F. šel požádat řiditele školy o dva týdny dovolené. Volno dostal až do konce života. Samozřejmě nezapomněl všem profesorům ukázat všechna svá napovídadla. Ze školy odešel i Fritz a za finanční podpory otců ještě rok vyvíjely svou pneumatiku. Prováděli noční zkoušky (kvůli utajení), při nichž závodili s pařížským rychlíkem. A tak se Fokker poprvé dostal do novin jako noční závodník. Vynález chtěli samozřejmě patentovat a zahájit jeho výrobu, ale jejich nespolehlivý právník jim oznámil, že takový patent už byl podán. Ovšem si před tím nechával dlouho platit.
Po tomto neúspěchu se Antonín snažil odvést pozornost svého otce od ztracených peněz pomocí svého nového zájmu - letadel. Pilně sledoval po několik let veškeré letecké dění a začal sám uvažovat nad nejlepším možným řešením problémů, s kterými se střetávali první aviatici. Vyrobil si nespočet dřevěných a papírových modelů, na kterých zkoušel různé konstrukce a hledal optimální možnou. Nakonec si postavil letadlo, na kterém se mínil spustit z obřího draka. Před jistou smrtí jej zachránila armáda, která ho povolala. Jeho ploché nohy vyvolali podezření a byl poslán do nemocnice, kde dostával dietu - rýži a vodu. Chtěje se armády zbavit nadobro, vyskočil při vycházce z tramvaje tak nešikovně, že si vymkl kotník. Ošetřujícího lékaře pak podplatil, aby mu vystavil doklad o zproštění vojenské služby. ( “Domníval jsem se, že můj mozek má pro mou zem mnohem větší cenu než má puška.” )
Nakonec se, po dlouhých dohadech s rodiči, vydal roku 1909 na cestu do Němec na školu pro automobilové inženýry. Rodičům však zamlčel zde nově otevřený kurs létání. V tomto kursu společně žáci a učitelé postavili letadlo, většinou prý dle nápadů a návrhů Fokkera. Letadlo však hned při prvním letu zničil “známý pilot” Büchner. Tak skončil i celý letecký kurs.
“Nikdo nemůže sestrojit tak nádherný létající mechanismus, jakým je pták. Můžeme stavět letadla, která jsou rychlejší, létají výš a dále než ptáci. Nikdy se jim však nevyrovnají. Příroda je však větší umělec než člověk a je řemesníkem pro svou vlastní potřebu. Dokázali jsme napodobit její výsledky, ale v žádném případě její metody.” Ano, příroda je dokonalou stavitelkou, která nic nestaví jen pro nic za nic, vše má svůj účel. Ale pro Fokkera možná bylo důležitější, že to staví s absolutní dokonalostí. Je toto snad stesk nad naší neschopností dosáhnout dokonalosti? Byl to jeho hlavní cíl?
Další letadlo postavil za finanční pomoci nadporučíka Von Dauma. Využil na něm veškeré své zkušenosti ze svých modelů a vytvořil letadlo neobvykle stabilní. Přesto jej Von Daum dvakrát zničil a raději od projektu odstoupil. S opraveným letadlem získal Fokker 16.5.1911 pilotní osvědčení s číslem 88 a začal podnikat exhibiční lety. Při nich se k němu přidal jeho spolužák Fritz Cremer. Nakonec se usadil v Johannisthalu, letišti nedaleko Berlína, kde se shromažďovali piloti z celé Evropy a kde navzájem porovnávali své schopnosti a umění. Fokker nazývá všechny tyto průkopníky letectví bratry piloty. Zdejší hromadné exhibice přirovnával ke gladiátorským zápasům.
“Nechtěl jsem zemřít. Neměl jsem strach ze smrti - na to jsem byl příliš mladý - ale doufal jsem, že toho ještě hodně vykonám; v hlavě se mi to hemžilo plány na nová letadla. Obával jsem se, že kdybych zemřel,nikdy by nebyla postavena.”Při jednom z exhibičních letů měl s sebou pasažéra, armádního důstojníka. Let se nevyvedl a pasažér byl zabit a letadlo na cucky. Fokker unikl jen o vlásek. Ale neotřásla jím ani tak skutečnost, že zemřel člověk, ale spíš to, že by tím mohla končit jeho kariéra tak zdárně nastartovaná. Ale takováto nehoda nemohla zastavit jeho postup vpřed, a tak se do dalších akcí pouštěl s ještě větší vervou. Co tě nezabije, to tě posílí.
Své první obchodnické zkušenosti získával Antonín v Rusku. Ruští úředníci prý nezadali zakázku pokud nebyli uplaceni. A aby mohl být uplacen ten nejvyšší, museli být uplaceni i všichni nižší. A tak, ač v soutěži o nejlepší letadlo skončil Fokker třetí a měl právo na objednávku na 6 letadel, získal ji někdo jiný. Okamžitě po návratu skočil 23letý A. H. G. F. na lep dvěma významným finančníkům, kteří jej okradli o 20 000 marek a strhli ho tak na pokraj krachu.
Tou dobou již měla o letadla velký zájem armáda. Fokker vyhrál soutěž vypsanou armádou a dostal objednávku na 10 letadel. Taktéž mu něco vynášela jeho pilotní škola pro armádní důstojníky. Podpořen takovýmito úspěch požádal otce a svého strýce o finanční výpomoc. Ti založili společnost, která měla pomoci Antonínovy do začátků. Takto financovaná továrna dodávala letadla armádě i námořnictvu. Tak bylo koncem roku 1913. Když se výroba letadel rozjížděla, začala 1. světová válka. Ta zrychlila vývoj letadel natolik, že to, co na začátku byla novinka nejlepší kvality, bylo vprostřed veterán a na konci nalétající exponát v muzeu.
“Zdálo se mi, že přicházejí rajské časy. Nemyslel jsem na to, zda dělám pro Němce, kteří mě jako rasa moc nepřitahovali. Nakonec jsem to byl já sám, kdo pracoval na svém s většími vyhlídkami na úspěch, něž jsem kdy předvídal. Chtěl jsem co nejvíc využít téhle příležitosti.” Tato věta vystihuje plně Antonínův postoj. On byl vlastně celo válku neutrální stejně jako Nizozemí. To, že dělal pro Němce, mu bylo, myslím si, jedno. Ti mu poskytli zázemí, finance a vše jiné potřebné pro práci, kterou Fokker dělal rád, s elánem, a to, že někdo z toho těží, mu bylo asi jedno, hlavně mu nesměl překážet v jeho cestě.
Za války Fokker vymýšlel a zdokonaloval spoustu typů letadel. Největším problémem však proň byla konkurence, která využívala svých konexí a nejrůznějších intrik, jen aby jej zničila. Fokker našel podporu u frontových pilotů, kteří považovali jeho letadla za nejlepší, a díky nim přežil jeho koncern celou válku. Za piloty jezdil na frontu a často je chodil pozorovat z přední linie zákopů. Jednoho dne nestačil odejít před bombardováním a cestou zpět byl překvapen střelbou. Ale i takovouto situaci, kdy kolem padaly granáty, si vyfotografoval. Svůj fotoaparát používal velice často a rád. Samozřejmě měl problémy se svým nizozemským občanstvím, kterého byl nezákonně zbaven. Tak nemohl opustit výrobu, jinak by byl odveden na frontu.
“Náhle mi došlo,že celý tenhle podnik by měl jít k čertu. Nejsem zabiják a nemám a takovouhle práci žaludek, natož přání, abych střílel kvůli Němcům Francouze. Nechal jsem toho, ať se zabíjejí sami!” Tato věta je napsána u příhody, při které byl A. H. G. F. donucen dělat něco co nebylo třeba aby dělal. Armádní velitelé byli skeptičtí k jeho vynálezu synchronizovaného kulometu a chtěli důkaz funkčnosti v podobě sestřeleného letadla pilotem Fokkerem. Ten měl jednou příležitost sestřelit francouzský pozorovací letoun.
I přes takovouto zkušenost nikdy nepřestal s vyvíjením a zdokonalováním ozbrojení letounů. Sám tvrdil, že to nikdy nebylo kvůli penězům, které považoval jen za nutné zlo ku vedení obchodů. Nejspíš se chtěl dostat až k samé dokonalosti věcí a nevadilo mu, jaké že to vlastně věci jsou. Jako by si neuvědomoval, že jeho stále lepší a lepší zbraně jsou schopné rychleji a účinněji zabíjet. Z jeho knihy se mi zdálo, jako by to vnímal jakoby dva oddělené světy, které nejsou vzájemně propojeny. Lepší zbraně nevymýšlel kvůli snadnějšímu zabíjení protivníka, ale jen proto, aby předmět jako věc jako taková byl dokonalejší sám o sobě. “Jestliže jsem se snažil postavit letadlo s nevyhovujícími vlastnostmi, snažil jsem se ho zlepšit. Nikdy jsem nedosáhl stavu, kdy jsem byl bezvýhradně spokojen s tím co jsem udělal.”
“Skutečnost, že člověk začal užívat vzduchu k bojům ledva se do něj vznesl, se zdá být méně povzbudivou stránkou lidské povahy. Válčení však také dalo vyniknout nejlepším kvalitám lidského ducha, nebojácné kuráži a téměř zázračné dovednosti.” Fokker chtěl spatřovat dokonalost i člověku. A válka ta nutila lidi, vojáky a hlavně letce být dokonalými. Stejně tak jako nutila dělat dokonalé zbraně a jiné věci, čímž urychlila veškerý vývoj.
Konec války zastihl Antonína nepřipraveného. Spojenci ničili všechna letadla a motory, aby zabránili Německu ve znovuozbrojení. Fokker však vymyslel plán a propašoval většinu letadel a motorů z továrny do Nizozemí odkud začal svou celosvětovou obchodní expanzi. Jeho letadla lítala všude na světě, včetně jižního a severního pólu. Do Nizozemí si také přivezl budoucí manželku Elizabeth von Morgen. Jejich svatební cestou byla cesta kolem světa.
A. H. G. Fokker zemřel 23.12.1939 ve Spojených státech amerických.
“Cokoli jsem dělal, snažil jsem se dělat dobře. Vždy jsem byl pečlivý. Kdybych drhnul palubu jachty , vždycky bych odváděl lepší práci než pomocný lodník, pracující vedle mne. Ne vždy se mi podaří udělat všechno udělat dokonale. Ale dokážu alespoň nedostatky vidět. Mnozí lidé velmi snadno přesvědčí sami sebe, že dělají práci dobře.Měli by být k sobě kritičtější, a pak by mohli pracovat mnohem lépe.”
Fokker byl velice sebevědomý mladý muž. On si to velice dobře uvědomoval, věděl, že jsou věci, za které chválen má právo být. Zachovával si však odstup, který možná pramenil z neznalosti poměrů kolem něj, jelikož on byl neustále zabrán do svých letadel, díky čemuž byl schopen uznat i protivníka, který za to stál. Také jeho až šťouravá schopnost najít chybu, ať vlastní či cizí, pramenila z jeho zájmu o letadla. Jediná malá chybička na stroji a stroj nebyl strojem, ale vrakem. A tak se mnoha lidem zdál nepříjemným a nebezpečným protivníkem. A on jím byl, tedy pro toho, kdo mu hatil jeho plány.
Byl abstinentem. Místo alkoholu však požíval cukr. I za války, kdy ho byl nedostatek, měl u sebe několik homolí. Nejen, že sobě sehnal cukr, ale i pro své zaměstnance zřídil Fokkerův prodej potravin, kde jeho dělníci mohli nakupovat o něco levněji.
Jeho velká zaujatost letadly jej připravila o první velkou lásku Ljubu Galanschikoff, světoznámou to pilotkou. Poznali se i rozešli se v Johannisthalu. Prý proto, že Antonín nemluvil o ničem jiném než o letadlech. Ve své knize se zmiňuje jen o třech ženách: své matce, své sestře a své manželce. Jednou také o královně Wilhelmině.
Obdivuhodný je též v tom, že vše čím si vydělával miliony dolarů se naučil sám vlastní pílí a praxí. On nedokončil ani střední školu, natož aby vystudoval universitu. Přesto byl zdatným obchodníkem, ale i konstruktérem, mechanikem či pilotem. Musel být i velice inteligentní a nadaný. Z jeho autobiografického románu je však cítit často jeho sebevědomí. Ale člověk, který píše román o sobě, sebevědomí být musí.
Jeho ovlivňování světa mi přijde neuvědomované si. Samozřejmě asi věděl, že jeho pionýrské lety přispívají k ovlivnění budoucnosti, ale zdá se mi příliš posedlý svou touhou po dokonalé věci než aby si uvědomil, že tím ovlivňuje okolí. Bezprostředně také ovlivnil životy mnoha lidí, kteří se pohybují ve vzduchu svým podílem na konstrukcích letadel. Až zpětné vazby mu odhalili co vše udělal a jak byl důležitý.
Mne ku výběru A. H. G. Fokkera vedlo přečtení jeho autobiografie “Létající Holanďan”, ve které mne zaujaly jeho postoje a názory např. na smrt, děti, kamarádství aj. Člověk, který je ochotný nasednout do něčeho tak nebezpečného, jako byly první létající stroje, a je kvůli něčemu takovému ochoten riskovat život jen aby si splnil své sny a dovedl je k dokonalosti, který si za svého koníčka udělal dobrou živnost a přitom nikdy neztratil elán do této práce, je dle mého šťastným člověkem. Ale jeho neuvědomovaný vliv na spoustu životů může však být stejně nebezpečný jako jeho zbraně.