Hans Christian Andersen

Melancholie, touha po štěstí i hluboký smutek, těmito atributy zdobil své pohádky jeden neobyčejný vypravěč, který neměl v lásce happy endy. Jeden z nejznámějších dánských spisovatelů, severský představitel kritického realismu. Svými pohádkami dokázal získat tisíce dětských srdcí na celém světě. Den jeho narození se stal Mezinárodním dnem dětské knihy.

ŽIVOT
Hans Christian Andersen (4.2.1805-4.8.1875) se narodil v Odense na ostrově Fynu v chudé rodině a prakticky do své čtyřicítky byl závislý na podpoře různých mecenášů.
V 11 letech mu zemřel otec, živitel rodiny. Aby ulehčil tíživé situaci, vydává se mladý Hans ve 14-ti do Kodaně, kde se bez úspěchů živil jako zpěvák a herec loutkového divadla. První šťastnou osobností v jeho životě byl ředitel divadla Jonáš Collin, který poslal ctižádostivého Hanse do školy. Nadaný mladík ze sociálně slabé vrstvy se tu potřebně dovzdělal. Psal romány, básně, divadelní hry a hlavně pohádky. Aktivně se účastnil dánského kulturního života. Ne vždy mu to přinesl kladné ohlasy, ale on se nevzdával. Někteří literární kritici a historici se shodují na tom, že skoro ve všech svých textech odkazuje spisovatel k vlastnímu životu.

DÍLO
Tehdejší odborná veřejnost si z něj utahovala pro jeho slabiny v pravopise. Začínal s cestopisy a básněmi, vaudevilly- veseloherními útvary se zpěvy, většinou založenými na zápletkách a omylech. Největšího úspěchu však dosáhl v beletrickém díle (romány Improvizátor, Dvě baronky a autobiografie Pohádka mého života) a především sto padesáti šesti pohádkami. Vždy v posvátný čas Vánoc vydal svazeček pohádek. V době, kdy neexistovala televize, měly nejen pro děti velký význam.
Oživuje v nich neživé věci, promlouvají zvířata, domy. Ukazuje krásu života i jeho problémy života porcelánových figurek, sněhuláků, jehly i čápů. Vše samozřejmě okořeňuje jeho osobitý styl. Dokázal se vcítit do dětské duše, psal pohádky jakoby sobě, malému dítěti.

Další pohádky
Pastýřka a kominíček – porcelánové figurky, kterým se nelíbí doma, se vydají do světa, nakonec zjišťují, že doma je přece jenom nejlíp
Sněhulák – tak dlouho toužil po kamnech, až roztál…
Ošklivé káčátko – nikým milováno přerostlé káče se promění v labuť

„Nikdy se tu nerozléhalo veselí, nikdy se tu nekonal ani ten nejskromnější medvědí bál, kde by hvízdala vichřice a lední medvědi přitom mohli chodit po zadních a chovat se vybraně. Nikdy se tu nehrála ani partička karet, aby se karbaníci mohli praštit přes kapsu, nikdy ani pozvání na kafíčko pro bílé liščí slečinky – pusto, rozlehlo, mrazivo bylo v komnatách Sněhové královny…“