Strindberg August

August Strindberg
(22. 1. 1849 - 14. 5. 1912)


August Strindberg se narodil 22. ledna roku 1849 ve Stockholmu, v rodině plavebního komisaře. V Uppsale, švédském univerzitním městě, studoval estetiku. Poté vyučoval v bohatých rodinách a neúspěšně se pokusil o herectví a medicínu, věnoval se literatuře, žurnalistice, malířství i fotografii. Dnes je známý jako jeden z největších švédských dramatiků a jako prozaik a básník. Kromě literární činnosti se věnoval i dalším uměleckým oborům a vědě (historii kultury, jazykovědě, chemii či alchymii). Po neúspěšném pokusu o hereckou a lékařskou kariéru se živil jako domácí učitel, novinář a knihovník ve stockholmské Královské knihovně. Byl celkem třikrát ženatý - s herečkou Siri von Essen, novinářkou Fridou Uhlovou a herečkou Harriet Bosseovou. Část života strávil ve Francii, Švýcarsku, Německu a Dánsku. Pro svou nekompromisní kritiku švédské společnosti a jejích představitelů mu nikdy nebyla udělena Nobelova cena, přestože by si ji svými uměleckými kvalitami jistě zasloužil. Strindbergova raná díla měla silný politický a sociální podtext, přímo radikální byla jeho hra Mistr Olaf, kterou po odmítnutí stockholmským Královským divadlem přepracoval a zveršoval. V roce 1879 vyšel knižně jeho první román Červený pokoj. Kriticko-realistický příběh z uměleckého a novinářského prostředí vzbudil obrovský ohlas a Strindberg se takřka přes noc stal nejdiskutovanějším autorem v zemi. Projevil se i jako průkopník nových směrů. Ve svých realistických, naturalistických a satirických dílech nastavil zrcadlo švédské společnosti. Naturalismus použil zejména v dílech Slečna Julie a Tanec smrti. Ve francouzsky psaném románu Bláznova obhajoba (známém také pod názvem Bláznova zpověď) s otevřeností vylíčil problémy svého rozpadávajícího se manželství s herečkou Siri von Essen. Jeho dramata z 80. let, která byla často o souboji pohlaví s důrazem na psychologii postav, znamenala průlom ve světovém divadle. K jeho nejznámějším dramatům patří již zmíněná Slečna Julie a Tanec smrti dále pak Hra snů, Sonáta příšer, Královna Kristina a mnoho dalších, z prózy lze jmenovat především romány Lidé na Hemsö, Osamělý, Klášter a povídkovou sbírku Manželské historie. V důsledku dalšího rozpadlého manželství s rakouskou novinářkou Fridou Uhlovou rostla jeho izolace vůči okolí, která vyvrcholila těžkou duševní krizí. V důsledku toho na delší dobu zcela opustil literaturu. Následně prodělal největší vnitřní přerod a ze zapřísáhlého ateisty se stal hluboce věřící člověk. Svou krizi popsal v prózách Inferno a Legendy, kterými se také vrátil k beletrii. Inspiraci našel ve světě, kde zásadní roli hrají biblická témata jako vina, trest, pokání a usmíření. Poslední léta života strávil v samotě Modré věže ve stockholmské Královnině ulici. Zemřel 14. května 1912.

Manželské historie

Sbírka ironických, někdy až hanlivých povídek, v nichž kritizuje obě strany manželského svazku. Dílo je podpořeno bohatými, ale ne příliš dobrými zkušenostmi ze tří manželství. Některé povídky jsou jakoby utnuté, když ve slibně se rozvíjejícím a čtivém příběhu přichází jednoduchý strohý konec. Strindberg kritizuje muže i ženy téměř každého věku, povídky jsou však spíš feministicky založené. A také velmi poučné, protože dokazují, že od sepsání tohoto díla se toho zas tak mnoho nezměnilo.

Povídka Láska a obilí
O tom, jak šel mladý Ludvík požádat o ruku krásné Luisy. Luisin otec mu ji nechce pro jeho nízký plat vydat, ale poté, co slíbí, že zabezpečí rodinu přece jen svolí. Ludvík má potom dostatek své překladatelské práce, a tak si s Luisou mohou zařídit byt. Poté si užívají toho, že si mohou dělat v podstatě to, co chtějí. Před narozením jejich dcery však pro ně nastávají zlé časy. Stoupla totiž cena obilí, lidé více šetří a na Ludvíkovy překlady nemají peníze. Ludvík žádá o pomoc tchána. Ten nakonec pomůže, ale zatrhne mladým manželům mít další děti. Nakonec Ludvík zcela přichází o práci, zadluží se a Luisin otec si odvádí dceru zpět domů. Povídka končí slovy „Jak je ten život krutý.“