J.V.Sládek

Josef Václav Sládek (1845 - 1912) - životopis


Básník generačně nejbližší Sv. Čechovi se narodil 27. října 1845 ve Zbirohu v rodině zednického mistra. V Praze studoval na akademickém gymnasiu, na němž se spřátelil s Jaromírem Čelakovským a svobodomyslným hrabětem Václavem Kounicem. Rodiče si přáli mít syna knězem, ale Sládek šel studovat přírodní vědy a matematiku.
Studia přerušil r. 1868 odjezdem do Ameriky; jel tam na pozvání chicagského obchodníka, jehož syna měl učit češtině. Cestu za oceán mu hradila redakce Národních listů.

Ve Spojených státech pobyl Sládek dva roky. Byl tam redaktorem českých novin, učitelem polských dětí, pracoval na farmách i jako dělník na říční lodi a při stavbě železnice. Ocenil demokratičnost amerického života, přitom však si uvědomoval i rub této civilizace, útlak Indiánů a bezohlednost mladého amerického průmyslového kapitálu. Po návratu domů se stal redaktorem Národních listů, jimž předtím posílal z Ameriky příspěvky, a v redakci se seznámil s Nerudou . Později působil jako učitel angličtiny na Českoslovanské obchodní akademii a jako lektor na filosofické fakultě. R. 1873 se oženil s Emilií Nedvídkovou, mladá žena však po roce manželství zemřela. Po několika letech osamění oženil se podruhé s Marií Veselou, která mu po celý život byla pevnou oporou, zejména v dobách, kdy trpěl nervovou chorobou. Roku 1877 se Sládek ujal redakce Lumíra, v níž setrval celkem 20 let. Stál věrně po boku Vrchlickéhó a Zeyera, rozhodně bránil Vrchlického před kritikou konzervativců z Osvěty i před útoky mladé generace v devadesátých letech. Žil stále v Praze, teprve ke konci života v rodném Zbirohu, kde po dlouhém tělesném utrpení zemřel 28. června 1912.

Sládek vstoupil do literatury v 60. letech, v období, kdy společenský život v Čechách se začal slibně rozvíjet. Básnicky vyrostl v okruhu almanachu Ruch (1868), ale účastí v literárních bojích sedmdesátých a devadesátých let stojí po boku Vrchlického, s nímž jej sbližuje osobní přátelství a také významná činnost překladatelská. Vlastní básnickou praxí však odbíhá od školy lumírovské a v nejednom ohledu má blíže např. k Nerudovi.

První Sládkovy sbírky Básně a jiskry na moři prozrazují již některé charakteristické složky básníkova talentu i výběr určitých látek. Básně obsahují zážitky z amerického pobytu, v nichž se ozve i protest proti nesvobodě a sociálnímu útlaku (Na hrobech vedle básní burcujících vlastní národ (Bratřím v dáli). Jiskry na moři zahrnují vedle osobní, silně procítěné lyriky, věnované vzpomínce na zemřelou ženu, lyriku občanskou a politicky burcující (Je proti nám, kdo není s námi, Nevěřím).Vedle toho se však objevují i epické obrázky ze současného i minulého života venkov- (Hrobník, Z dob roboty, Starý kantor).

V dalších sbírkách Světlou stopou a Na prahu ráje směřuje Sládek víc k poezii v níž se nejednou najdou témata vyjadřující odpor k vykořisťovatelům a soucit s utiskovanými (Točič, Hodiny, Arma Potocká). Zvlášť patrné je to zejména v básni ze sbírky Na prahu ráje. Sbírka je svědectvím Sládkova hlubokého vztahu k domovu, k pracujícímu lidu, a také k dětem (oddíl O dětech a s dětmi). Základní tematickou část sbírky Ze života vyplňuje lyrika vlastenecká. V řadě známých básní, jako jsou např. Hlavy vzhůru, Není-li pomoci, Volnost, bouří básník proti národní ochablosti, kterou zjišťuje v soudobém politickém životě, volá po odhodlání a činech. Příklad pro současníky hledá v národní minulosti, zejména v době husitské.

Další sbírku Sluncem a stínem charakterizuje v osobní lyrice intimní a reflexívní příklon k lidovosti, zejména ve formě a použití básnických obrazů. Sládek se v ní jeví jako básník hlubokého zamyšlení nad životem, který oslavuje jako nezničitelnou hodnotu: "Vše vznikat musí, žít a hynout / a každá bytost má svůj čas, / pak zhyne-1í, to jenom v roli / své zrní sype zralý klas" (báseň V proudu času).
Velmi často se objevují u Sládka motivy domova, dětství nebo venkovského života jako ztělesnění kladných životních hodnot. Nejčastěji mu je symbolizuje rolník jako ztělesnění všeho, s čím se člověk setkává na své životní pouti. Rolník je Sládkovi nejen naplněním představy pracovitosti, houževnatosti a pevného vztahu k půdě, ale také symbolem vlastenectví a demokratičnosti.

Plně se k životu venkovského lidu obrátil básník ve sbírkách Selské písně a české znělky, Starosvětské písničky a jiné písně a Směska. S velkým typizačním uměním a slovesným mistrovstvím zachytil nejen českou krajinu a práci venkovského člověka, ale i jeho charakter a lidový názor na život. Selské písně a české znělky patří k nejtypičtějším Sládkovým sbírkám. Básník sám se stylizuje do postoje rolníka (jako o málo později Bezruč do postavy horníka), jeho lpění na půdě, pracovitosti a víry v budoucnost (Mé orné půdy každý hon).
Sbírka České písně je souborem politické lyriky výrazné umělecké hodnoty. Básník se jimi přihlásil k politickému boji, k odporu proti oficiální politice české buržoazie, proti jejímu kompromisnímu dohadování s Vídní. "Nechť se moře pění / v krve proudu rudém, / vzdorní, nezlomeni / byli jsme a budem." Nejlepší básně této sbírky (Tak zle není, Nejsme sami, Byli jsme a budem) stojí svým významem vedle Čechových Písní otroka a přešly natrvalo do povědomí národa.

Sládkovi nejvíce vyhovuje sevřený útvar sonetu a píseň, přičemž používá spíše sugestivní zkratky než přímo vyslovené myšlenky. Má schopnost neobyčejné myšlenkové koncentrace v poměrně malém slovesném útvaru. Pocit intenzivního prožitku je dán u Sládka napětím mezi prožíváním přítomného času a vědomím životního konce.

Závěrečné sbírky V zimním slunci, Léthé a jiné básně a Za soumraku charakterizuje básníkova životní vyrovnanost. Básník se zamýšlí nad smyslem lidského života a všeho úsilí, nad hodnotou práce a bolesti, nad nevyhnutelností smrti. Statečně se vyrovnává s pocity marnosti a zmírňuje je pocitem svazku se zemí.

Sládek se nejednou obrací i k sociální skutečnosti své doby, nejčastěji lyrizovanou baladou (Tkalcovská balada, Hornická balada), vytváří obraz dělníka nejen v jeho bídě, ale i v jeho vzpouře, při stávce, dokonce dospívá až k jakési vizi velké sociální bouře (báseň Sen ve sbírce Léthé). Obětem ruské revoluce z r. 1905 věnuje pak báseň Na pochodu.

Výjimečné místo v české literatuře zaujímá Sládek jako zakladatel moderní poezie pro děti. Překonal dřívější násilnou didaktičnost a přiblížil se ve svých verších dětské fantazii a vnímavosti dětské psychiky. Sbírky Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky jsou dětskému čtenáři blízké a důvěrně k němu promlouvají. Sládek použil nejrůznějších forem (např. bajky, říkanky aj.) a často s humorným laděním se snažil probouzet ušlechtilé vztahy k lidem, k práci, k národu.

Velké zásluhy zná Sládek jako překladatel světové poezie. Tato činnost souvisela úzce s jeho vlastní tvorbou a s lumírovským programem přinášet do české kultury cenné hodnoty světové literatury. Kromě nehojných překladů z polské a ruské literatury (Mickiewicz, Lermontov, Něhasov) překládal nejvíce z angloamerické literatury (Byron, Longfellow). Nejvýznamnější překladatelský čin Sládkův je přebásnění třiatřiceti Shakespearových dramat.

Sládek patří k vůdčím zjevům české poezie druhé poloviny 19. století. Je mistrem prostého, hutného výrazu a zpěvného verše. Svými vlasteneckými verši, jejich mužnou odhodlaností, posiloval národní boj a nalezl, snad nejvíce ze všech lumírovců, vztah k sociální problematice své současnosti. Zakladatelský význam má Sládek v poezii pro děti.

Díla:
Poezie: Básně (1875), Jiskry na moři (1880), Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Ze života (1884), Sluncem a stínem (1887), Selské písně a české znělky (1890), Starosvětské písničky a jiné písně (1891), Směska (1891), České písně (1892), V zimním slunci (1897), Za soumraku (1907), Písně smuteční (1907), Nové selské písně (1909), Léthé a jiné básně (1909) Poezie pro děti: Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894)